… babiččina půda s vůní sena, starých šatů a bylinek,

to patří do mých pokladů dávných, dětských vzpomínek.

Tu truhličku plnou vzpomínek, inspirací a tvoření právě otvírám,

pro Tebe, ať je Ti zde fajn,

ať krásnou chvíli já Ti dám …

úterý 25. února 2014

... Boží dopis za bonbónky ...


… k  mému 2.výročí blogu  Carolina Mia, zde probíhala Giveaway s bonbónky Home made, které jsme tvořily s malou Carolinkou. Proč se k tomu vracím? Protože jsem si opět potvrdila, že život je jako bumerang. Jakou silou a s jakou energií vyšleš své činy, své skutky, své city… vrátí se Ti to…když ne hned, tak za chvíli a to v jakékoliv podobě …

… dnes mi výherkyně Věruška,  děkovala za onu sladkou radost a přiložila dopis, který mne pohladil na duši. Je to odměna za ten čokoládový „poklad“. A protože život je bumerang, posílám to milé čtení dál … až k vám …

krásné čtení


"Pojď dál", řekl Bůh. "Tak Ty bys se mnou chtěl udělat interview?" "Jestli máš čas", řekl jsem. Bůh se usmál a odpověděl: "Můj čas je věčnost, a proto je ho dost na všechno. A na co se mě vlastně chceš zeptat?"
"Co Tě na lidech nejvíc překvapuje?" Bůh odpověděl: "To, ze je nudí být dětmi, a tak pospíchají, aby dospěli, a když jsou dospělí, zase touží být dětmi. Překvapuje mě, že ztrácejí zdraví, aby vydělali peníze, a pak utrácejí peníze za to, aby si dali do pořádku své zdraví. Překvapuje mě, že se natolik strachují o budoucnost, že zapomínají na přítomnost, a tak vlastně nežijí ani pro přítomnost, ani pro budoucnost. Překvapuje mě, že žijí, jakoby nikdy neměli umřít, a umírají, jako kdyby nikdy nežili."
Bůh mě vzal za ruce a chvíli jsme mlčeli. Pak jsem se zeptal: "Co bys chtěl jako rodič naučit své děti?" Bůh se usmál a odpověděl: "Chci, aby poznali, že nemohou nikoho donutit, aby je miloval. Mohou jen dovolit, aby je druzi milovali. Chci, aby poznali, že nejcennější není to, co v životě mají, ale koho mají. Chci, aby poznali, že není dobré porovnávat se s druhými. Každý bude souzen sám za sebe, ne proto, že je lepší nebo horší, než jiní. Chci, aby poznali, že bohatý není ten, kdo má nejvíc, ale ten, kdo potřebuje nejméně. Chci, aby poznali, že trvá jen pár vteřin způsobit lidem, které milujeme, hluboká zranění, ale trvá mnoho let, než se taková zraněni uzdraví. Chci, aby se naučili odpouštět, odpouštět skutkem. Chci, aby věděli, že jsou lidé, kteří je velmi milují, ale kteří nevědí, jak své city vyjádřit. Chci, aby poznali, že opravdový přítel je ten, kdo o nich všechno ví, a přesto je má rád. Chci, aby poznali, že vždycky nestačí, aby jim odpustili druzi, ale že oni sami musejí odpouštět."
Chvíli jsem seděl a těšil se z Boží přítomností. Pak jsem Bohu poděkoval, že si na mě udělal čas. Poděkoval jsem mu za všechno, co pro mě a mou rodinu dělá. A Bůh odpověděl: "Kdykoli. Jsem tu čtyřiadvacet hodin denně. Jen se zeptej a já Ti odpovím."
Lide zapomenou, co jste řekli. Lide zapomenou, co jste udělali, ale nikdy nezapomenou, jak se vedle vás cítili. 
 Krásný den Věrka

sobota 22. února 2014

... doteky ...


… když jsem byla malá, měla jsem moc ráda, když zima utíkala a začalo se dotýkat země jaro. Ty doteky cítím v sobě při každém prvním jarním paprsku. Při každém jarním zpěvu ptáků… ty doteky jara zbožňuji … a tak jsem si včera, poprvé po týdnu (po nemoci), udělala s Carolinkou jarní procházku za doteky jara …
 

… měla jsem vždy ráda ten první dotek jara, kdy sluníčko se opře vší silou do posledního sněhu a ten pádí z kopců a luk pryč. Když jsem si mohla vytáhnout konečně zase polobotky nebo tenisky, zimní bundu nechat doma na věšáku a běžet ven…  podívat se zda u potoku už rostou moje milované podléšky… u babičky pod okny první sněženky a bledule … poslouchat ten ptačí koncert ve větvích stromů… pozorovat, jak se vše probouzí … to mám moc ráda dodnes…
… a proto jsme vyrazily ven – za doteky jara…
… Carolinka svoji energií přitahuje i plachá zvířata … i pána všech lesních tvorů … s neskutečnou samozřejmostí  a láskou spolu vedly rozhovor se spousty doteků …
 … do obory na jeleny … na louku za poklady prvních kvítků …k lesu, jen tak, poslouchat jak jsou šťastní ptáci … a jak jarně šumí větve stromů .. a jak hmyz ospale zívá a otvírá oči …
a celou cestu jsem odpovídala na palbu otázek malé Carolinky, proč, proč, proč … proč se těm chlupatým chomáčkům na větvičce  říká kočičky …
... posed na stromu ... sedím ...letím ... vznáším se ... tolik doteků ( i se zemí ) ... krása....

... na dosah ruky ...
 … povídala jsem o dotecích … a Carolinka se dotýkala každého kousku jara … doteky jsou moc důležité … dotýkejte se svých dětí … svých lásek … všech, kteří po dotecích touží a kterých se toužíte dotknout … jak důležité jsou doteky tělesné …  doteky pohledy očí … doteky obyčejného slova … i tyto doteky slovní … kterými vracím zpět vzpomínky, milé chvíle a dotýkám se vašich srdcí … všechny ty doteky mají svůj velký význam …


… krásný víkend plný krásných doteků …

Věrka  Carolinka

čtvrtek 20. února 2014

… pomoc skoro andělská …


… když jsem byla malá, často jsme si s dětmi hrály v zimě, v hlubokém sněhu na anděly. Ležely jsme, rukami jsme mávaly kolem sebe, až sníh létal do očí a ve sněhu tak zbyla stopa našich křídel …  napadlo vás někdy, že někteří lidé jsou posly andělů ?
 
…vzpomínám si na moment, už je to moc dávno, že jsme kamsi  jeli s mým mužem, láskou  a potkali jsme na cestě havárii. Můj muž mého srdce okamžitě jednal…pomáhal, volal operační, požadoval vrtulník …. já hleděla…. Po cestě domů mi vyprávěl, jak to má už dané, že se vždy objeví u nějaké situace, kde jde o život. I jeho nejbližší mu doslova zemřeli v náručí … prostě - lidi křísí … pomáhá … jako by byl jistým poslem  …
 
… nepsala bych toto celé, nebýt dnešní situace. Odpoledne odjel můj muž i se synem na jednání. Syn se několikrát vracel domů, pro to, či ono… ještě mobil a ještě tohle a tamto … a ještě mamce přinést domů dříví, když je nemocná … můj muž byl nervózní a pořád volal na syna „dělej, musíme spěchat“. Možná to je náhoda, ale na ty moc nevěřím… bylo kam spěchat. Pár kilometrů od domova najednou auto před nimi vyjíždí do protisměru. Syn říká
 „ kam ten blbec chce předjíždět ?“ ... než to dořekl, zní čelní náraz do kamionu . Můj muž opět volá vrtulník, shání okamžitě lékaře, volá policii … syn běží ke dveřím torza vozu … na sedačce vidí dvě fotografie dvou dětí … muž chroptí, žije … během chvíle na louce přistává vrtulník … všude létají střepy a prach … jak usedá na zem, blíží se i naděje na život…muž, který zřejmě chtěl ukončit život, se vznáší k nebi ve vrtulníku …
 
... celý ten kus dne si promítám znovu a znovu … je všechno jen náhoda? …


neděle 16. února 2014

... bílá stará krása ...

 
 
… když se člověk čas od času zastaví nebo je zastaven, vidí spousty věcí… jinak , jinde a jiným pohledem … někdy si i všimne věcí, které odložil, na které zapomněl…a vidí je úplně jinak … a tak se to stalo i mě…
 

... 100let starý skvost ...
 … lidé si dělají v životě různé radosti …většinou si pořídí novou věc … nakupují v buticích, parfumérkách, v květinářství, ve zlatnictví, v obchůdcích s věcmi do domu … mám ráda všechny tyto věci i obchůdky…jsem ženská …ale mám k tomu ještě takovou bonusovou úchylku … mám ráda staré věci …




… před lety jsem vyhrála na aukru povlak na polštář 100 let starý za 40,-Kč. Měla jsem tenkrát radost. Patřím do kategorie lidí, kteří se tetelí ze starých věcí s duší a příběhem, jak jsem se již zmínila.Tak dlouho jsem se chystala ho opravit, vyprat, naškrobit, vyžehlit a užít, až padl v zapomnění . Našla jsem ho po letech, nyní, když se mi na chvíli zastavil čas … Udělala jsem s ním vše, co jsem měla před lety v plánu. Dotýkám se dnes s láskou toho 100 let starého skvostu , říkám si, kolik snů na něm bylo sněno, kolik slziček utroušeno, kolik uběhlo vody v řece, než byl vyšit … ruční krajka mne doslova dojímá …a o moje dojetí se dělím dnes s vámi …
 … a autorka tohoto sněhobílého zázraku se dnes tiše a potutelně usmívá z nebe..  velebím tu do světa krásu jejího výtvoru a myslím, že je moc ráda …

...své místečko už má ...

… také si při té příležitosti vzpomínám na polštáře mé babičky. Byly plněné husím peřím,( tak to činím i já při polštářcích na fléru) a pokaždé když je plním tím pčikacím pápěřím si vzpomenu na babičku a na mámu, když mi tvořily výbavu. Měly na hlavách úchvatné šátky, nemluvily, tiše huhňaly, aby jim peříčka nelétala a já se smála… a ony na mne hrozily a ukazovaly gesty ať zavřu dveře a pusu …

... jak málo stačí k lidské radosti ...

 … a já si pak našla alergika na peří  a všechna ta práce zmizela … ale ne úplně… často sedávám na půdě mezi trámy, mlčím ani nedýchám a plním polštářky sněhobílou krásou… měkoučkými husími pírky …pro druhé ... a na těchto polštářích mají druzí krásné sny …


…vzpomínám na bleděmodrý polštář s bílými květy na kterém usínala moje babička… měla i takový povlak na duchnu, když jsem pod ní vlezla, připadala jsem si  jako v lavině… po chvíli, v nádherně teplé lavině… a dnes jsem zavalena díky těmto chvílím lavinou hřejivých a nádherných vzpomínek. Vzpomínek na hašlerky, které mívala babička pod tímto polštářem a vždy čistým kapesníkem … nevěděla jsem tenkrát proč… dnes už se jen domnívám … pro chvíle nespaní v noci, pro chvíle rozjímání a vzpomínání …

 ... s polštářem na mě dýchlo lehce i  jaro ... v KIKU se roztrhl pytel s jarními ubrousky ...
… nádhernou neděli všem …
Věrka

pátek 14. února 2014

... dnes ...

... slaďoučká, láskyplná Giveaway ...
… dnes - to jsou dva roky mého blogu Carolina Mia. Nese jméno našeho nejmladšího dítěte, dcerky, anděla  s andělskýma očima …
 

… dnes - tento anděl vytáhl jméno vítěze … a ne jedno … nejprve vytáhla číslo 14, jméno Věrušky Šmerdové – GRATULUJEME …
Carolinka prosila a žadonila, že chce ještě udělat radost nějaké tetě z blogu … její andělský pohled, nádherný hlásek se slovy „maminko prosím“, dovolil, aby udělala další radost. Radost bonusová, patří číslu 3, Pavle  – GRATULUJEME …

… přináším vám obrázky mé terapie. Před pár dny u nás zazvonil pošťák a přinesl balíček od skvělé keramičky Lenky. Ta mi na přání vytvořila svícen na noze, z kterého dnes Carolinka losovala. Tuto keramiku, nazývám ji, ptačí, miluju …

... Pavla a Věrka ...

… dnes – jsem své nabrané síly začala úročit. Jsem živelný člověk a jako každý živel, je nezkrotný, nespoutaný, tvůrčí, pořád v pohybu. Odpočinek byl a je bezva, ale v posledních chvílích už jsem začala být, jako na trní. A tak, jako když mě osud vyslechl … 

... losování ...
 … dnes – přijel hajný „Robátko“ , co žije za humny a přivezl nám divočáka. Můj muž šup do montérek a nastala těžká práce … a já do teď porcuji masa, ukládám do mrazáku a jsem ve svém živlu. Zítra budu opět číst … ale kuchařky a recepty  a určitě vám přinesu nějakou voňavou baštu na talíři …

... nadšení ... doufáme, že i pro vítězky ...
 … a když vzpomínám na zvěřinu na talíři z dob mého dětství, vždy si vzpomenu na oblíbeného bažanta. Vzpomínám na tu máslovou, lahodnou chuť na špeku tohoto masa a na domácí knedlík a na podivné koření ze železa … mezi celým černým pepřem se sem tam objevil pepř železný – brok J Máma nám dávala za úkol pepře dávat na okraj talíře J a na dotaz proč to tam je, jsem se dozvěděla, že to tak bažanti mají … S kluky od sousedů jsme to probírali a ti měli bažanty jinak postižené … Ti kovové pepře neměli, jejich táta je nosil od lesa polomrtvé … opilé J ... v noci jim nalil kořalku do žlábku se zrním a ráno je chytrý soused jen posbíral ... Tak dnes náš divočák rozhodně opilý nebyl . Carolinka ho obhlížela, ptala se, pátrala a já viděla sebe před spousty a spousty lety …

… krásný víkend všem …

  Věrka ♥  Carolinka  

     

středa 12. února 2014

... když se maluje radost ...


               
 … nebýt na světě dětí, svět by byl prázdný a my dospělý hloupí a chudí lidé. Vždy, když pozoruji naši malou dcerku, vždy pochopím něco nového… při každé otázce, mne nutí myslet dál, výš a jinak… při každé činnosti se snažím ji dát příklad a já se posouvám jinam… snažím se jí dát když ne moře, tak alespoň hrst krásných chvil … když ne mraky poučení, tak alespoň zrnko vzoru…když ne spoustu nových písniček a básniček, tak alespoň jednu, co si zapamatuje na celý život…


… dnešní den jsme zasvětily výtvarnému tvoření. Přišla neplánovaně a vlastně skrze naše cukrářské – kulinářské tvoření bonbónu, které je pořád pro vás aktuální.
… jedna dobrá duše, Maruška,  projevila zájem o kresbu naší malé Carolinky. Byla to pro mne, resp. pro moji výchovu doslova hozená rukavice a my ji zvedly. Dnes jsme dělaly radost Marušce, milé paní z blogu. Carolinka tak pochopila, že radost přichází z rukou, od srdce a s dobrým úmyslem. Nemusí se blýskat ve výloze, nemusí se vkládat do nákupního vozíčku, nemusí stát ani peníze. Radost přichází pro druhé z nás a od nás …


… když byla v tom tvoření, maminka stříhání zbytků látek, střihly jsme ještě jeden i do kouzelné školky. A jak jinak než pro radost. Carolinka tak ví, že i malé zbytky látky dokážou udělat hodně. Není třeba malé a zbytečné věci, kousky vyhazovat… k tomuto závěru došla sama … měla jsem z toho lehce hřejivý pocit  …

... Carolinka má velký dar - kudy chodí, tudy rozdává obrázky. Visí u doktorů, u kadeřnice, v obchodě, na úřadech, na policii, na gymnáziu , v bankách ... všude, kudy jdu já,  jde má dcera. A chvíle čekání prokládá tužkou na papír. Výtvory pak visí na všech "nárožích". A na některých místech už více let ...

… v poslední době jsem prožívala hodně stresu, strachu, napětí… táhly se ty pocity za mnou už dlouho, měsíce …jednou více, jindy méně …  duševní bolesti se proměnily v bolesti fyzické. V pátek jsem se nemohla už ani pohnout, jak mě to strádání přikovalo k zemi … Ne nadarmo se říká, jak na duchu, tak na těle. A tak jsem dostala od pana doktora antibiotika na ženské potíže. Zastavila jsem se… stříhám kousky látky  … čtu pohádky a taky zamilované Carolinky encyklopedie ... a tak dozvídáme se spousty věcí ... třeba, proč mají žirafy na sobě fleky ... posloucháme staré, zapomenuté CD , jako Bobr a Motýl či staré pecky od Marušky Rottrové ... a nespěchám … ono taky kam ? Vždyť ony ty nejkrásnější věci, chvíle a příběhy nikdy nepřicházejí ve spěchu …

... když se maluje radost ... je RADOST ...

všem krásné chvíle ztišení  
 
Věrka a Carolinka

čtvrtek 6. února 2014

... slaďoučká, láskyplná Giveaway ...

 Giveaway - 2. výročí blogu Carolina Mia

 … 14.února 2012 v den lásky, v den Sv.Valentýna jsem si založila blog „Carolina Mia“ . Prozaicky řečeno, v den lásky, neboť jsem hodně citově založený človíček.   V tento den lásky si lidé nadělují radost, posílají pohlednice a cukrátka. I my vám chceme nadělit radost a to v podobě domácích bonbónů z domácí čokolády. Proč říkám my? Protože tuto radost pro vás jsem vyrobila, jak jinak, než s malou dcerkou Carolinkou. Domácí čokoládové bonbóny  v originální plechové krabičce s kresbou malé Carolinky, pro jednu z vás…

pro všechny –  recept :

3tabulky hořkých čokošek, 1 tabulka min. 70% čokošky, smetana ke šlehání, kokosový olej, skořice, aroma dle chuti (oříškové), trochu cukru, kokos. Lze přidat oříšky, mandle vše dle fantazie


… stačí zanechat komentář s názorem, na den lásky, na den Sv.Valentýna. Slavíte, neslavíte ? Vzpomenete si na své nejbližší, které milujete a koupíte jim drobnost, sladkost, cokoli v tento den ?
Současně mi sdělte emailovou adresu, důležitá pro slosování, které bude probíhat za účasti Carolinky. Její šikovná ručička vytáhne jméno jedné z vás dne 14.02.2014 ve 12.00 hod.(poledne). Do této chvíle se lze  účastnit této Giveaway. Jedna z vás ochutná domácí čokoládové bonbóny, která pro vás po cukrářsku vytvořila 5 letá holčička, která se jmenuje stejně jako tento blog, který brzy oslaví své druhé narozeniny… Pokud si mne přidáte do sledovaných blogerek, budu ráda, ale není to podmínkou. Podmínkou je, aby jste ve svém příspěvku na jeho konci, daly odkaz na tuto slaďoučkou, láskyplnou Giveaway …
... do pár bonbónů jsme přidaly i karamelovou kávu... jsou boží ...
 
... Carolinka, cukrářka v akci ...
... s láskou ...
 
… a když zavzpomínám na bonbóny mého dětství, vždy se mi vybaví tvrdý drops, maliny. Stály 2,-kačky a často byly v pytlíku slepené k sobě. Chutnaly stejně jako malinová limonáda. Vzpomínám si také na tvrdé bonbóny v plechové krabičce s názvem letní a zimní směs. Tuto letní směs, tenkrát ve žluté kulaté plechovce jsem po letech ochutnala znovu. V sousedním Německu tyto bonbony vyrábí ve vysoké skleněné dóze, chutnají stejně. Také mám v živé paměti pravé BonPari. Moc ráda jsem se přes ně dívala do sluníčka, měly v sobě některé bublinu. Byly tak krásně barevné. A také nikdy nešly rozkřoupnout. V neposlední řadě nemůžu zapomenout zmínit obyčejný špalek, lízátko za kačku. Máma nám ho často nesekala sekáčkem na hafo bonbónů a mě doslova fascinovala ta kytička uprostřed….
 

… a co se týká čokoládových bobónů, skutečně si jich moc nepamatuji. Vybavuji si takové malinké obdélníčkové čokoládičky v minibonboniéře. A kočičí jazýčky. A jedinečnou oříškovou čokošku ve žlutém papíře se zlatou šerpou s modrými chrpami. A taky jakési čokoládové dukátky v dlouhé bílé krabičce s trikolorou. Ale domácí bonbóny , to byl tenkrát sen, sci-fi, myšlenka utopie… Je pravdou, že moje babička na vánoce lila čokoládu do všemožných formiček, kde základem byl tuk zn.Iva . Byla jsem malá a pro mne to byla ta nej čokoláda… možná tak prozaicky, nostalgicky  a s láskou bude jednou vzpomínat na tyto čokoládové bonbóny i malá Carolinka …
  
... made with  LOVE  ...
 
... sluníčko od našeho sluníčka ...
 

... tato sladká krabička  Home made alá Carolinka, bude jedné z vás ...
 

... všem voňavý, sladký a láskyplný den ...

Věrka     Carolinka