… babiččina půda s vůní sena, starých šatů a bylinek,

to patří do mých pokladů dávných, dětských vzpomínek.

Tu truhličku plnou vzpomínek, inspirací a tvoření právě otvírám,

pro Tebe, ať je Ti zde fajn,

ať krásnou chvíli já Ti dám …

pátek 28. března 2014

... prostřeno nebe ...


… letošní velikonoce jsem ustrojila do barvy nebe. Nějak jsem v poslední době k němu více vzhlížela a ta barva mi přijde aktuální a kouzelná. Nikdy jsem se neřídila tóny, které udávala současná móda a trendy. Vždy jsem se řídila svými pocity, touhami, náladami a dělala jsem dobře. Vzpomínám na mé první kreativní období v oblasti módy v době puberty J Našla jsem na půdě po dědečkovi starý huberťák … na hlavu posadila baret pošitý různými kovovými  knoflíky (za bouřky byla odvaha v něm chodit, aby do mě nepraštil blesk) a černé lakovky z levné obuvi za 10,-Kčs udělaly ze mne módní ikonu školy. To celé dotvářely oční stíny z anilinových barev, nekecám J a naši se jen modlili, kdy mě ta osobitá móda přejde …

... k umělým tulipánům jsem přidala živý nevěstin závoj ...snad to náš alergik nepozná ...

… ani nevím, jaké jsou barevné trendy  letošních velikonoc. Upřímně, nikdy jsem to neřešila. Vždy jsem tvořila z materiálů a barev, které jsem cítila, že mne naplňují a dotváří mému domovu tu pomyslnou tečku mé vnitřní nálady. Tak jsem snesla mým blízkým na stůl modré z nebe … cítím to tak …


 … ráda procházím krámky, kde mohu domýšlet, dotvářet, tvořit v myšlenkách. KIK mi to plně umožňuje a tak jsem včera nakupovala. A v noci, když celý dům spal, tvořila. Ráno všichni hleděli a já měla vnitřní radost …


… a po ranním kafíčku, jsme vybrali první okénko ve velikonočním kalendáři, který také rozhodně není trendy. Soudě dle toho, že v obchodě byl této krásy plný regál. Proč říkám krásy? Miluji obrázky pana J.Lady a hlavně mi to připomíná moji babičku, která měla tento kalendář ve své světnici u kamen a já si vždy ty obrázky dlouze prohlížela a vpily se doslova do mě. Nemohla jsem tento kalendář v obchodě nechat … zdobí nám ledničku a já mám nostalgickou radost …


 … asi před 10 lety jsem objevila krásu madeirových vajíček. Krátce… Když jsem je domů donesla jako nejsvětější svátost, lehounce bez dechu navázala nitky a pověsila na kuchyňskou lampu … poodstoupila jsem a viděla na vlastní oči zvuk vajíčka. Plesk, plesk … nitky povolily a vajíčka popadala … Já skutečně a upřímně propukla v pláč a děti mě líbezně hladily po vlasech, že to bude dobrý … bylo … ještě několik let naši velikonoční ošatku zdobily madeirové skořápky J Letos jsem po dlouhých letech zakoupila opět madeirová vajíčka … místo nitek jsem navázala provázky … zatím drží … a já mám velkou radost …

...Madeirová vajíčka ...obdivuji ženy, které umí tvořit tuto krásu ...

... tyto obrázky jsou dotekem mého dětství ...

… a když mám tu nebeskou náladu … vymyslela jsem si i nebeské nehty  … ale stejně nejkrásnější nebeská barva je ta,  která patří nebi …

... kdysi jsem zakoupila sošku do kuchyně na stůl, neb se tam hodila. Neuvěříte mi, ale od té doby, co zde stojí, všichni velmi rádi u našeho stolu  sedí ... prostřeno nebe ...

… přeji všem doslova nebeský víkend …
Věrka


pondělí 24. března 2014

...můj nový recept ...


…když venku prší, moc ráda vařím. Ještě víc než kdy jindy a  většinou vymýšlím nové recepty. O ten dnešní se s vámi chci podělit neb jsem vám to před časem slíbila. Zde je ...

... vše domácí ... cibule z domácí sklizně... šípky z podzimní procházky...  uzené vyrobené mým tátou, bez rychlosolí a uzené výhradně švestkovými poleny... maso z lesa lapené muškou pana myslivce  ...

co potřebujeme :
pořádnou dávku chutě vařit
nezměrnou porci fantazie
špetku dobré hudby k tomu
( já si pouštím dešťové, takové co patří k tomuto počasí a té pravé náladě v kuchyni – české, staré, melodické)
a kopu dobré nálady

... ráda v kuchyni experimentuji ... brusinkový dezert v omáčce zabodoval na plné čáře ...

jinak také:
 maso z kýty z divočáka, hrst šípků, sklenici brusinek, citron, cibuli, uzené a pár kuliček pepře. Tak vypadala má dnešní fantazie, která dle vyškrabaných talířů do čista, se povedla …

... rychlá, zdravá, jednoduchá příloha, co se hodí snad ke všemu ... noky 

… a po tak dobrém obědě, jsem si zalezla s Carolinkou do pelíšku, četla pohádku o Popelákovi s krásnou ilustrací Josefa Lady a moje víčka byla řádek od řádku těžší  a těžší … a tak jsem spaly a spaly a dobře se nám v tom uplakaném dni spalo …

... naše nedělní menu ... omáčku, jenž jsem dnes vymyslela. Polévka Aztécká, kterou jsem vám již dříve představila ...

…a když jsme se krásně do růžova vyspaly, upekly jsme sladkou tečku dne – klasický štrůdl s domácí šlehačkou …

... no a to je naše Carolinka a divočák z lesa ... 

… a když jsme se u té pohody podívali z okna, nevěřili jsme vlastním očím. Hustý déšť vystřídaly sněhové vločky a během chvíle se smetla slušná chumelenice. Dítko pobíhalo radostně mezi okny s pokřiky „ hurá, budu sáňkovat …“
Nu,  proč ne, když jsme v sobotu osázely terasu a zahradu jarními kvítky, dokonce i truhlíky muškáty. A tak jsme v té sypající „nádheře“ za okny, raději rozdělali oheň, uvařili voňavý čaj a kafíčko k tomu jedli vlahý štrůdl …  a já tiše přemýšlela o starých dobrých rčeních, že se truhlíky mají osazovat až po třech zmrzlých , ledových mužích, v půli května … babi, ty to vidíš …

... podvečerní idyla ...

… všem přeji krásný týden plný květů v truhlících, na zahradě i v zážitcích …
Věrka


sobota 22. března 2014

... sladká rychlovka ...


… je pátek večer … jakoby se kola rychlosti zastavila. Sleduji můj oblíbený seriál „ první republika“ (ač nejsem TV sledovač) tento žánr miluji. Dítě spokojeně usíná … starší cosi čte … muž jede z daleké cesty domů… domov poklizen …. na plotně voní polévka z hlívy ústřičné … zapálím svíčky… popíjím kávu … pohoda a klid vládne té chvíli…


… slyším mobil … na druhé straně milá informace, že zítra ráno se staví na skok, na rychlokafčo můj táta … jsem potěšena …návštěvy jsou pro nás vzácností … co upeču? Rychlobuchtu…
Po skončení seriálu šmejdím ve špajsce a vybavuji si, co pekla jako rychlovku moje babička. Litý koláč.


Já ještě v ten večer perník z krabice. Jsem kuchařka a pekařka, co peče poctivě a po domácku, pokud možno se stejně poctivými ingrediencemi. Ale výjimka potvrzuje pravidlo a já sypu směs z krabice do mísy, přidávám vejce a mléko. Perník je na světě coby dup a musím říci, že k mému překvapení je skvělý. Nechám  ho dojít a uložit ke spánku v teplé troubě. Ráno ho potírám jahodovým džemem a dvěmi čokoládami, bílou a hnědou. Vidličkou kreslím kruhy, čáry, kouzlím…a než táta zazvoní, perník je hotov.


… vzpomínala jsem na moji babičku, jak pekla rychlovky… litý koláč… než si návštěva sedla, už se krájela teplá buchta nebo bábovka. Nevím, zda dříve byly rychlovky z pytlíku, ale já je doma nepamatuji. Pamatuji si jen z pytlíku polévky, které mne provázely na čundrech …  Ženy z minulých století měly mnohem náročnější situaci a podle mne rozvíjela v nich velkou kreativitu. Ta se dnes pomalu a jistě vytrácí… ale protože jsem optimistka, je tu moře blogů s kreativními nápady, ženami, recepty … a to nás vrací zpět tam, kde ženy mají být … mají být středem domácnosti…teplem rodinného krbu … září , jiskrou  a duchem rodiny …


… jak říkávala moje babička…“ žena je krkem svého muže, který je hlavou rodiny. A  bez krku se hlava nepohne ani o píď …“ Některá prastará rčení nezmění ani staletí …


všem krásný slunný víkend

Věrka

pondělí 17. března 2014

... přáníčko ...


… dnes to je rok, co poprvé spatřil tento svět malý Honzíček. Syn naší nejstarší dcerky Kristýnky, náš vnouček.
S Carolinkou jsme celé odpoledne balily pro něho dárečky a tvořily přáníčko.
Originální … takové, co nelze zakoupit v obchodě. Mám moc ráda originální přáníčka, píši je ze srdce svým blízkým odjakživa a moc ráda …
 




… přáníčko Honzíčkovi …

… nechť máš v životě tolik nápadů a postřehů , kolik jich má Tvoje teta „Kačka“ …
život bude tak pro Tebe velká hračka.
… nechť máš v životě tolik tvořivosti a pracovitosti, kolik ji strejda „Jája“ má …
všechna práce tak bude rázem o něčem  a kouzelná.
… nechť jsi hravý a veselý, jako Black, pejsek náš …
a ucítíš, že obyčejné dny neobyčejné tak máš.
… nechť jsi odvážný a rozumný, jako Peťan -Tvůj dědeček …
lidé tak pochopí, že jsi velký muž, žádný paleček.
… nechť jsi plný citů a vjemů, jako Věrka – Tvoje babička …
život pro Tebe nebude prázdný a uzavřený, jako krabička.

Máme Tě moc rádi …
  


... krásný týden plný krásných pocitů ...
Věrka
 

středa 12. března 2014

... jaro u Kristýnky ...


… včera jsme konečně po dlouhé době ( neb mi zdraví nepřálo ) vyrazili za naší Kristýnkou do Prahy. Když jsem otevřela dveře do jejího bytu, dýchlo na mě jaro v podobě kytiček ze všech stran a koutů. O kus oné krásy se s vámi chci podělit. Je zvláštní, že žádná moje fotka nedokáže přenést do virtuálna tu krásnou autentičnost. Je to jako bych vyprávěla o vybraných jídlech někomu, kdo nemá chuťové buňky. Co je to vlastně krása ? Dokážeme ji cítit, vidět, mluvit o ní, fotit ji….ale její prožitek nosíme každý sám v sobě. A to je dobře, neboť krása  a její chvíle je jedinečná …

... všechny Kristýnčiny římsi září ... jarem a láskou k němu ...
... slunce za oknem i v duši ...
... kytice na stole, to mám moc ráda. Babička je mívala ve špaletových oknech ... s kytkami je dům rázem kouzelný ...
... a voní ... celým bytem ... máš to kouzelné Kristýnko ...
... fotila bych každý kvíteček ...je vidět, že jsi vyrůstala v přírodě Kristýnko ...
... kytičky suché, malované i do hrnce ... všude kytičky ....
... pouliční krámky s kvítky miluji ... a my si za nimi vyšly po svých ... s malým Honzíčkem a jeho prvními mílovými kroky ....

… tak, jako je jedinečná chvíle prvních krůčků. Tu krásu jsem dnes opět po letech spatřila. Kristýnky malý  Honzíček udělal první samostatné krůčky … foťák vyfotí tu chvíli, ale já si ji ponesu v sobě, ve svém já … tak, jako onu krásu prvních krůčků mám v sobě již léta všech tří dětí …  

Nejstarší dítko – Kristýnka, udělala první kroky u babičky v létě na rozpáleném náspy. Jak říkávala babička chodníčku u domu. Její bosé nožičky, násep tak hřála, že začala poskakovat a rázem chodit. Všichni jsme jí tleskali a prožívali tu krásnou chvíli.
Honzík, byl velice opatrný, roku neutekl a opatrným  a obezřetným zůstal i v dospělosti. Je pomalý, rozvážný a než udělá krok, jakýkoliv, vše důkladně promyslí.
Carolinka první krok udělala vedle mámy a táty (v den výročí sametové revoluce). Bylo pošmourno, vzduch byl chladný, tráva po prvním mrazu … její první krůček byl pro nás zázrak. Od toho dne už nikdy neusedla na kočárek. Byl to náš malý turista, chodec a běžec, který se nerad vozil na čemkoliv …. a v pohybu je stále.
Vnouček Honzíček je další běžec, chodec a turista v naší rodině. On nechodí, on běhá. Když ho vedete za ručičky, musíte utíkat. Prolomí zádečka do luku a dělá obří kroky a …není k zastavení. Hádejte koho mi to připomíná …. celý babička ….
…už se moc těším, až budeme chodit lesem a povídat si a všechno poznávat …
 Na své první krůčky si zábleskem také pamatuji...je to k neuvěření... ale posbírala jsem několik fragmentů a ty mi potvrdily, že tomu skutečně tak bylo ... 
... ale to je na delší povídání a o tom se rozepisuji ve své knížce, kterou stále píši  ....

... moje dcerky Kristýnka, Carolinka a vnouček Honzíček ...
… vzpomínáte si na první krůčky svých dětí ? …

…přeji vám všem, ať vaše kroky směřují správným směrem …
 
Věrka

pondělí 10. března 2014

... školní sloh ...

... kluci bez  facebooku ... (foto Pinterest)


… ráda bych se dnes  podělila s vámi o úvahu studenta 4.ročníku gymnázia na téma Facebook.. O úvahu mého syna. Že by skutečně jablíčka nepadala daleko od stromu ?  Nevím … ale nějak jsem byla těmi slovy potěšena. A pokud učiní ta slova potěchu i vám, budu moc ráda ….
 


Facebook - tento komunikační prostředek bereme jako samozřejmost. Avšak! Zkouším zavřít oči, ponořit se do vzpomínek školních let, kdy věci byly ještě jiné.
Najednou mám pocit, že je dobré se zastavit a zamyslet. Vzpomínám si, jak jsme jako malý kluci jezdili na kolech v naší ulici z kopce. Závodili tak, jak je klukům vlastní. Kdo bude první, rychlejší. Boj, závod. Opravdický. Všechno mělo smysl. Učili jsme se přirozené touze úspěchu, komunikace, přátelství, prohry. Získávali jsme zkušenosti. Naše kamarádství, opravdové, ne to virtuální, mělo příchuť opravdového dětství a života. I když došlo na hádku, nedalo se vypnout tlačítko, dát enter, zavřít počítač. Musely jsme si to jako děti vysvětlit, mnohdy i pěstmi. I to byla forma komunikace, která měla důležitý význam.
Nic nebyla virtuální hra. Nikde jsme nic „nelajkli“, nedávali do skupiny přátel. My jsme přátelé byly. Co se  jen díky technice z nás stalo? Jako bychom se stali živou hrou. Když dnes s někým chceme mluvit, oslovíme ho na facebooku. Když nás naštve, vyhodíme ho z okruhu přátel. Vzdalujeme se sami sobě navzájem.
Malé děti tloustnou, neboť posedávají a vysedávají u počítačů. Už nejezdí z kopce v ulici, nezávodí a neperou se. Jaká nenávratná a nevyčíslitelná škoda. Nejsem zastáncem facebooku a ani ho nemám. Důvod ? Prostý. Nechci začít žít virtuální život. Chci mít kamarády s kterými mohu mluvit, zajít na pivo, do kina. Zahrát si hokej na normálním ledu, kde je zima a legrace. Ne na počítačové hře, která více bere než dává. Omezuje zážitky, pocity, city i logické myšlení, které získáme jen vlastními zkušenostmi. Myslím, že je nejvyšší čas, abychom se zastavili a zamysleli, na chvíli i kdyby to měla být minuta. Ta minuta v našich myšlenkách má nevyčíslitelnou cenu. Facebook je sice kniha tváří, ale jsem zastáncem buď knih a nebo tváří.
Uvědomme si, jakou daň platíme za naše virtuální pohodlí. Cítíte to? Pokud ano, pak tato má slova nabyla velkého významu. A proto děkuji všem , koho tato slova posunula tam, kam patříme. K sobě a blíž …


neděle 9. března 2014

... neděle v srdci ...


… už to mám tak léta nastavené, když mi je smutno nebo když mám po strádajícím či těžkém  období, mé kroky vedou do kostela. Co tam hledám? Klid, tóny pokorné hudby, která je tak moc uklidňující… slova … Boží přítomnost… nazývejme to jakkoliv …  hledám tam odpovědi, sebe samu a poděkování. I dnešní neděle mě zavedla až tam… Bůh ví proč. Dnes jsem však ani tam neměla stání … po 5 minutách jsem vzala za ruku malou Carolinku a šly ven… mé kroky obešly onen chrám. Proč? Některé věci v životě děláme a ani nevíme proč. Naše kroky vedly k farnímu domu, do krásné zahrady. Chvíli jsem váhala, zda tam můžeme vstoupit.... vstoupily jsme …

... ulička, kterou jsme nikdy nešli. Za branou nás čekalo skutečně hřejivé světlo ...

 … před námi se rozprostřela kouzelná zahrada s torzy soch. A ta božská hudba si ke mně našla cestu až sem. Byla to krása. V tom slunci, zpěvu ptáků …  možná, že mé kroky byly sem zavanuty pro nápis na stěně budovy. Dojal mne. Ty písmena zde hledí na tento svět téměř 200 let a já si uvědomila, jak moc daleko se city a  pocity lidí posunuly… a posouvají… lidé spěchají, honí se, pachtí se, bohatnou i chudnou a své srdce nechávají zarůstat, jako opuštěný  šípkový  keř v rohu zahrady. S paprsky jarního slunce, s novým vánkem jara, prostříhejme ty trnité uschlé a zapomenuté větve, které zabraňují propustnosti krásy, lásky a citům.
 

…kdybych měla tu moc, přála bych si to z celého srdce pro všechny lidi na světě… 
... kouzelná zahrada ...
... plná poznání a doteků ...

... nápis, který se dotkl mého srdce ...
 … nezapomenutelným rodičům …. věnováno od vděčných dítek …


… mám jenom tu moc a touhu o tom psát. Nevím, ale mám poslední dobou pocit, že lidi jsou na sebe sobečtí, nevraživý, ukřičení a moje já to moc trápí. Začíná to lidmi na ulici, pokračuje praštěnými americkými seriály v televizi a mnohdy končí v našich rodinách … za poslední léta se lidé v této zemi naučili na sebe křičet,  žalovat, stěžovat si, vymáhat,  nadávat, doslova plivat … když jsem byla malá a jedno jediné bych z vyjmenovaného udělala, dostala bych na zadek … něco je někde špatně … a proto vypněme blbiny v televizi, usmějme se na lidi na ulici, začněme dělat nezištné skutky, dobré a jen tak … obejměme své lásky … je tu nádherná neděle …
 
... a zbytek dne z naší kouzelné zahrady ...
... mějte dny plné pohody ...
Věrka

pátek 7. března 2014

...Home made Actimel ...


… dny minulé, byly pro mne víc než přínosné a hlavně byly útrpné. Počátkem února jsem dostala od ošetřujícího gynekologa antibiotika -  nevhodná antibiotika ... ufff … Hned druhý den požívání těchto léků mne v noci vzbudila palčivá bolest zad. Tak velká, že jsem se ve 2.00 hod. v noci procházela v obýváku, prokládala to slzami a voláním všech svatých o pomoc. Ráno jsem volala lékaři. Výsledkem bylo,  že to musím vydržet …. uffff …. 5 dní muk jsem přežila. Co se však stalo 5 den nepřeji nikomu ani ve snu. Dostavily se střevní problémy v takové formě, že jsem myslela, že je to poslední den mého života. Opět telefonát lékaři, opět stejná odpověď. Tak jsem ty stavy držela na uzdě 14 dnů. Skoro nejedla, trpěla, bojovala, hubnula,  jedla probiotika, černé uhlí… googlila jsem, ptala se kde koho, co dělat … Do toho přišel maturitní ples a já se jen strachovala, jak to přežiji …ustála jsem to a to díky všem těm radám, hodným lidem, co se mnou cítili a dělali pro mne maximum. Děkuji…

... Tibetská houba ...

… mezi těmi radami byla i ta,  která mne hodně posunula dopředu k uzdravení a nyní vám ji přináším
… Home made Actimel….

 
... toto jsou všechny ingredience, které potřebujeme ... a čas ...

 Recept je tak jednoduchý, až je to k neuvěření. A hlavně, milé mé kamarádky, je to přírodní a funguje to … pomáhá to. Jedná se o tzv. Tibetskou houbu, která se většinou daruje. Nikdy ji nesmíte vyhodit … zase ji darujte… Vypadá jako uvařený květák a tu dáte do mléka. Necháte jí ve sklenici v teple, v kuchyni na stole přes noc a ráno … světe div se… zrodil se zázrak … Něco jako kefír … zákys …. Ten přecedíte přes plastový cedník ( ne kov) , přidáte šťávu a actimel je tu … Je to to nejlepší a nejzdravější probiotikum na světě…není lepšího  a hlavně, já jsem zdravá J … dnes po nekonečných 18 dnech se už zase směji, tvořím, raduji a hlavně, mohu jít i na delší procházku … díky Bohu za tyto zázraky světa …

... šťávu přidáte dle vaší chuti ...

 … moje stará babička ze samoty u lesa si dělávala hlávkový salát s kyslým mlékem, aby se pročistila. To, když mívala zácpu. Nikdy by mě nenapadlo, že tento fígl funguje i při opačném problému. Vzpomínám si na její kefír ve skleněné láhvi s hliníkovým víčkem se zelenou proužkou. Na proužky se musel dávat pozor neb s červenou bývala šlehačka. A při tvorbě Actimelu jsem si vybavila i mé milované mlíčko z dětství - ovo.  Růžové mléko v plastové vaničce asi za dvě koruny. Se stejnou chutí, jako je Actimel. Jen poměr a cena je někde jinde. A zajímavé čtení o Actimelu  jsem v průběhu mých potíží objevila zde a zde
Stojí to za přečtení.
A hlavně stojí za to si zdraví vážit, hýčkat si ho a děkovat za něj každý den …


... moře zdraví a úsměv na lících všem ...

Věrka