… babiččina půda s vůní sena, starých šatů a bylinek,

to patří do mých pokladů dávných, dětských vzpomínek.

Tu truhličku plnou vzpomínek, inspirací a tvoření právě otvírám,

pro Tebe, ať je Ti zde fajn,

ať krásnou chvíli já Ti dám …

pondělí 30. června 2014

... když prší ...



... když prší ráda vařím, peču a taky šiji. Dnes jsem se konečně díky dešti přiměla k vyhotovení střihu na princeznovské šatičky pro naši princeznu Carolinku. Když jsem střih přišpendlila na látku a jala se stříhat, přiběhla Carolinka ze zahrady -   obří oči a jedním dechem vypráví, jak moc a nutně a honem potřebuje sklenici zavařovačku. Hádejte co vzápětí donesla domů ...



.... šnečí rodinku . Cituji : „Mám maminku, ta je štíhlá a krásná ( to mě pobavilo) a tatínka, ten má pruhy jako v pyžamu...a je veliký, jako šéf. Kristýnka je bílá a krásná ...Honzík je taky bílý jako Kristýnka a má tááákovéhle tykadla a já jsem taky bílá a mám nejhezčí boudičku, co se leskne jako diamant. A taky mám Honzíčka, hnědého a když se tak nějak bedlivě dívám, tak má i bílé proužky ... A zítra prosím mami je  pojedeme ukázat kamarádovi Mikuláškovi, víš ten co měl doma špačka a sýkorku ...“


... a tak jsem dostříhala na šatičky a věnovala se šnečí rodince. Vyprávěla a také poslouchala a Carolinka jim nosila trávu a kytičky a kapky vody ... a já udělala do víčka díry, aby se jim hezky "dýchalo"...a všichni jsme žili tím zázrakem v zavařovačce. A když jsem měla dnes tu touhu šít, tak jsem spíchla alespoň něco. Fusak - kabátek (podšitý vatelinem)  na Carolinčin tablet . No to vám bylo radosti. Tak dnes říkám, díky dešti.... je fajn, že prší ...je fajn, že je radost...je fajn ... a když bude ještě pár dní pršet , budou i princeznovské šatičky ...

... šneček s diamantovou boudičkou ....
 ... vzpomínáte na své zázraky v zavařovačce svého dětství? ...
... my jako děti chytaly do ní čolky ...pulce ...  taky bělásky ... i berušky ...  pozorovaly kouzla přírody a pak ony úlovky opět do ní vypustily ... učím to i mé děti ... dotýkat se přírody ... mít svoji kouzelnou zavařovačku s dírami ve víčku ... na chvíli ... vždyť svoboda je to největší kouzlo ze všech darů ...

... na šatičky je nastříháno ... tak snad brzy se v nich bude Carolinka točit na sluníčku ...
 

... kabátek na Carolinky tablet ...


.... vaše Věrka a Carolinka ... a šnečí rodinka 

sobota 28. června 2014

...zahradní slavnost ...


... jak jsem již v nejednom příspěvku uvedla, jsem slavící typ. Mám ráda oslavy a když jsem se sama sebe zeptala proč? odpověď  byla nasnadě ... mám ráda kolem sebe pohodu, klid, dobrou náladu...stůl plný dobrot, které moc ráda připravuji ...a moc ráda vidím, jak všem chutná ... mám ráda dárky...když je dávám... mám ráda úsměvy...a celou rodinu pokupě... tento víkend, tato zahradní slavnost... svátků všech našich chlapů ...měla pro mne zvláště velký význam... byli jsme na ni úplně všichni ...

... k zahradní slavnosti patří víla Zvonilka a maličký Zvonílek ...

... měla jsem ráda zahradní slavnosti už jako malé dítě. Babička a dědeček s překrásnou zahradou slavili také uprostřed léta jména - svátky v rodině. Babička pekla kuře na cibuli s knedlíkem na másle...toto vonělo...a já si přidávala ...a pak běhala mezi stromy ...naši seděli pod slunečníkem a pili kávu, která mi voněla od dětství. A babička měla na krásných broušených tácech napečené dobroty. Tažený štrúdl a letní roládu ... a dozrávaly maliny ...jahody ...a my děti to celé plácaly dokupy ... a babička nám dělala skvělou limonádu ... a děda nám na zahradě postavil kolotoč, houpačku, kruhy a teepee ... nic nám nechybělo ...

... v altánku se vaří ... dnes z rybízu a ze sedmikrásek ...


...a po tomto skvělém vzoru...jak se rozdat malým dětem...se snažím o totéž...malým i velkým ... jen kolotoč nám chybí J ten mám občas v životě sama ... jsem tak moc ráda, když děti, malé, velké i ty odrostlé doslova plácají všechny ty bašty dohromady... a Carolinka trhá vše co zahrada plodí a vaří z toho pochoutky ... a užíváme si léta, pohody a samy sebe navzájem...

... tato lízátka od naší Kristýnky z piškotů a fondán neměla chybu ... děti právě vaří ve svém altánku ... a když nevaří , tak  v něm spinkají ... a krásně se tam spinká ...


... a taky vzpomínám, jak moje babička milovala pařížský dort ... a já jako malá kremrole ... a naše Carolinka muffiny, naší Kristýnky. Ty s třešněmi, po kterých se raz dva zaprášilo vytvořila Kristýnka, starší dcerka. Mám z ní radost...je dobrá hospodyně a doufám, že jednou bude z Carolinky též. Pozorovala jsem ji, jak kuchtila s malým Honzíčkem a vzpomínala jsem na své kuchtění v železných bábovičkách a taky na starou dřevěnou kredenc v mém altánku. Jak jsem vařila, míchala, cukrovala a trhala také kde jaký babiččin plod v zahrádce...a všechno to mělo velký a hluboký význam a smysl ...

...slavnostní dort pro kluky s jménem Jan a Petr ...


... Carolinky oblíbené muffiny ...od její VELKÉ ségry ...

... Carolinka přinese nápad - Honzík ho ochotně realizuje ...

... miluji zahradní slavnosti ....vím, stojí to kupu práce...příprav... ingrediencí ... sil a energie ...a pak kupu uklízení...ale to celé stojí za to ... za ten pocit rodinné pohody ... za ten pocit voňavého léta ...za ten pocit, že tvořím všem vzpomínky ...

...oslavenci ...dárky...gratulace ... CD pro taťku od našeho Honzíka mne dojalo - název Mammas and Pappas  ...

... sousedův Zetor z roku 1959, na kterém jsem ještě jezdila já, jako malá holka, završil oslavu klučičích svátků ... nádherný den jsme prožili ... a my vám máváme pro vaše nádherné letní dny ...

... Věrka a její rodina ...

středa 25. června 2014

...letní buchty ...


... za poslední týden jsem nenapsala ani čárku, nenapsala jediný příspěvek sem na blog.... A tak vám konečně přináším pár slov, pár fotek , pár receptů, pár mých pocitů... Co jsem celý týden dělala? Žila ! Vnímala slova celé rodiny...užívala si opět přítomnosti našeho syna Honzíka ... naslouchala jsem všem slovům ... pozorovala jsem gesta ... prožívala klid...jakoby se ve mně zklidňovala hladina...šplouchání vln ...  to vysněné ticho po bouři...

  ... v mé hlavě jsem snad stokrát řekla...Honzík odešel 28. května uprostřed noci...moc pršelo ...a byla tak hustá tma...a mé srdce se v tu chvíli proměnilo v jednu obrovskou ránu...a já plakala tolik nocí a tolik dní...a bědovala  a taky nadávala...a všechny pocity všeho druhu prožívala...bylo to pro mne nekonečně dlouhých 21 dnů...a o to větší radost mám teď...zase normálně vařím... a vařím a peču všechna jídla, co má Honzin rád...užívám si jeho přítomnost...tak ráda ho objímám ... pozoruji...a nekonečně dlouho hovořím...často sedává u mě v kuchyni u ledničky na verpánku a jen tak mluvíme...já zadělávám na knedlíky, které má tak moc rád...a mluvíme...a jsme... Často ho pozoruji oknem z kuchyně, jak venku na dvoře brousí a sváří...pomáhá tátovi ...  nebo, jak si hraje venku se psem ... jak si povídá s Carolinkou ... jak se mají krásně rádi ...
... do detailu zachycené tlapky naší Carolinky, která právě přiběhla ze zahrady ... čistota půl zdraví J

Jahodový koláč zamilovaný

2 sklenky polohrubé mouky
1-2 sklenka mléka
½ sklenky oleje
1 sklenka cukru
1 prášek do pečiva
2 vajíčka

na vychladlý korpus  dáme zchladlý krém ze šlehačky a jogurtu. Na to jahody a na ně želatinu. Mizí rychlosti světla. U nás to je doslova na minuty.




... a nějak už nelze zapomenout na to, jak mi padaly na zem slzy...bolesti, jindy zoufalství...často i beznaděje...a já se tak moc modlila...a prosila...a klekala v kostele a všude nechávala slzy ... a ony měly význam ... jak moc si teď vážím naší rodiny...už to nejsou jen slova ... a pocity... Je to zkušenost, která přinesla poznání... pro nás všechny... pro naše lepší dny ...

... a tak když na zahradě dozrává letní ovoce, peču letní buchty. Naše děti je zbožňují. Milují sladké . Z rybízu  jsem upekla „ koláč paní hraběnky“, z jahod zamilovaný koláč se šlehačkou a jogurtem ...maliny na německý koláč teprve dozrávají. Ale Carolinka pilně jejich barvu kontroluje, v puse J A já se ve volných chvilkách pilně zaučuji s novým foťákem ... a protože se  blíží  pátek -velký den...oslavy všech chlapských jmen v naší rodině, mám vážně co dělat ... jak v zaučování s technikou, tak v kuchyni. A obojí mě moc baví...

koláč paní hraběnky

25 dkg másla
15 dkg cukr moučka
4 ks vejce (žloutky zvlášť, bílky zvlášť)
misku rybízu
50 dkg polohrubá mouka

Rozdrobené těsto dáme do formy + sníh z bílků, na to poklademe rybíz. Na vrch nadrolíme zbytek těsta. Je velmi křehký, proto onen název.

... pečeno s PENTAXEM ...




... zasněžený rybíz ...


...přeji všem jen prima dny ...

Věrka

čtvrtek 19. června 2014

...čas návratů ...


Návrat, ten vždycky je krásný,
návrat, ten musí být šťastný,
návrat, je nejhezčí z chvil co znám.
Návrat, ten musí se sdílet,
návrat, z těch prokletých mýlek,
návrat, je nejhezčí z chvil co znám.

... toto je text, refrén z písně „Návrat“ od Jakuba Smolíka, kterou jsem milovala jako dospívající holka. Lyrická píseň plná citu, její smysl slov jsem plně  pochopila až
po 30 letech. Dnes ...


...  dnes se nám vrátil Honzin. Na zádech měl krosnu a v očích strach. Zazvonil a Carolinka běžela ze schodů jako s větrem o závod ... běžela s klíčemi ...podávala mu je přes bránu, aby si otevřel domů sám ... jeho slova budu slyšet navždy ...“mami tady něco máš ode mě, jako omluvu.“  Podal mi hnědou obálku a v ní super SD karta na focení. A záhy i foťák, který jsem zosnovala s dcerou Kristýnkou, aby v Praze zakoupila.
Honzin pořád stál venku , čekal až vyjde ven táta ...viděla jsem jak jeho nervozita stoupá ... táta vyšel ... Honzík mu dal  drahou filipínskou láhev ( na kterou vydělával na brigádě) s názvem
„ Don Papa“ (jak příznačné), se slovy „ promiň, že jsem se choval jako debil...“

... táta měl krátký monolog na téma, že toto se nebude nikdy opakovat a že to bylo celé zbytečné. Že nás to mrzí moc všechny. Všichni jsme pochopily, že víc slov není třeba. Proběhla lítost ...slzy... ticho ... Já měla pocit, jako kdyby zrovna skončila světová válka či nastal stav absolutního míru na celém světě ... Nad hlavou mi létaly vlaštovky, ale já je vůbec neslyšela... neslyšela jsem ani zvuky z ulice, ze zahrady...ani nevím, co říkala pobíhající Carolinka... vidím jen sklopený pohled mého syna ... oči zalité slzou a cítila jsem jeho bolest, až v morku svého já ... a v tu chvíli jsem věděla, že nás má hrozně moc rád ....



...v tu chvíli jsem věděla, že překročil vlastní stín...že jeho pýcha předešla pád ... že jeho láska k nám je velká  ...že neztratil zodpovědnost ... že objevil pokoru ...že se mění z kluka v chlapa ... že má dobrý základ a to celé ho přimělo najít sílu a odvahu pro slova, která nám dnes přijel říci. Nepřijel na pořád ... chce žít chvíli v Praze..chodit na brigády... poznávat svět ...
... dnes je na cestách od ranních hodin. Ve 3.30 ráno vyjížděl z Prahy do Brna vlakem na přijímačky na VŠ. Po přijímačkách z Brna domů, dalších 120 km ... teď spí ...nevím, co se mu zdá , ale já vím, že jsem nejšťastnější mámou na celém, celičkém světě ...

Věrka – máma s velkým srdcem plný lásky

úterý 17. června 2014

...čas odchodů ...


... život je propleten a utkán spousty změnami...a každá má své místo a význam. Já prožívám čas odchodů.... Odchod milovaného a jediného syna Honzina do světa  ... dva dny poté, jsem vzala do ruky mobil . Začal blikat a problikávat... říkám si - asi znamení. Vytočila jsem číslo mého syna. Mluvili jsme spolu krátce a já slyšela na druhé straně telefonu uraženého člověk ve stádiu dospívání, který nechce přiznat chybu, plný ješitnosti. Když jsem mobil položila, už se nerozsvítil. Můj mobil odešel... odešel i se spousty daty a informacemi. Záhy člověk pochopí, že některá jsou i  navíc ... a život jde dál...

... starý mobil nahradil jiný...nová data...nové instrukce...nové funkce..nové vyzvánění .... a život jde dál ...  Když jsem fotila poslední příspěvek o třešních.... fotila jsem a jeden snímek byl posledním snímkem mého Soňáku... paradoxně , poslední fotka byla nejlepší fotkou ze všech mých fotek ... můj oblíbený, milovaný foťák odešel ... Sloužil 13 dlouhých let a moc jsem si na něj zvykla. Staly se z nás přátelé ... jeho jedinečný objektiv Carl Zeiss ... Tenkrát měl hodnotu vozidla...dnes je na smetišti zapomnění...a já si uvědomuji, jak nezměrnou hodnotu mají i věci ...v mém já už bude jedinečný a jediný ...


Tímto děkuji i Věrce z blogu Ange Villain ... měla tu trpělivost a vůli mi napsat, jak se fotí...jak fotka je kouzlem a odrazem našeho já...našeho srdce a našeho úhlu pohledu na svět... Není to jen a jen o optice...je to i o našich očích a našich srdcích a citech ... A já tak skrze toto objevila nový koníček a doslova závislost ...lásku k fotoaparátu... k zachycení obyčejných chvil a momentů.... Nikdy jsem neměla ráda strojené fotky se slovem „sýr.“ Když se rodinka postavila do pozoru a křečovitě se culila do fotoaparátu. A že jsem v takové rodině vyrůstala. Vždy jsem alespoň na protest zašilhala, vyplázla jazyk či udělala nějakou masku. Pak máma vždy prohlížela fotky se slovy „ ta naše Věrka je šašek, všude dělá ksichty ...“ . A já to mám ráda dodnes. Když fotím děti, tak nesmírně ráda v pohybu a pokud možno tak, aby neviděly, že mám v ruce foťák.... a jak ráda fotím obyčejné drobečky na horkém koláči ... nebo padající listí ... nebo vlaštovky v letu ... obyčejný život ... život je pohyb ...žádná ustrnulá chvilka plná strojené křeči. A když nastane moment zastavení, tak přirozeně ... se vším, co život dává a nabízí ...


... a tak sháním a ptám se kudy chodím na nový foťák ... i vás ... můžete mi poradit s vašimi zkušenostmi ? Uvítám ráda každou radu, abych zase brzy mohla vkládat příspěvky na tento blog.
Také jsem zjistila, jak velkou závislost na mé ztráty mám ....  Jakoby mi odcházeli ze života komunikační prostředky... má to nějaký význam? Asi ano ...
 


... ve svých vzpomínkách mám i foťák mého táty. Když jsme měly narozeniny, rozpálila se žárovka tisícovka (1000 W) Máma ji přidržovala nad tátovou hlavou, nadávala mi, ať nešilhám a tátu kibicovala se slovy „ tak Láďo  foť , dělej, teče nám dort...“ Přiznávám, že od té obří žárovky bylo teplo jako v sauně a dort skutečně tekl.  Focení probíhalo velice aktivně, rychle a za šíleného chaosu. Ale vzpomínám na to ráda. Na to, jak pak obří žárovka chladla, lupala a nikdo se jí nesměl dotýkat. A já to porušila a přitiskla na ni žvýkačku...I na to, jak jsem ráda prohlížela negativy a připadala jsem si na nich jako hororové strašidlo s černými zuby a bílými oči. A taky ráda vzpomínám na moje první profesionální focení, kdy mne oslovila starší dáma, fotografka. A na zveřejněné fotky v časopise. Retuše byly mizerné a holky byly takové, jaké byly. A taky vzpomínám na překrásné fotky mojí babičky, kdy se fotky dokreslovaly barvami. Nebo na černobílé fotky ze školy, z tanečních, z tabla ... vždy jsem ráda stála před foťákem. A dnes? ...dnes za ním. A proto se tůze těším, až budu zase fotit a moje děti a vnoučata jednou budou takto nostalgicky vzpomínat ...

... vaše Věrka ...
 

pátek 13. června 2014

... třešně ...


... ani nevíte , jak moc mi je vzácné a milé vám poslat pár řádků. Jsem teď v jednom kole ... k domácím pracím a výchově naší  malé „Cácorky“ přibyly nejen starosti s odchodem syna do světa, ale stala jsem se druhými (jeho) rukami při pomoci mému muži ve firmě. Přidržuji, přináším, hledám, nosím ... občas si dám na hlavu svářecí kuklu, abych to či ono přichytila při mužově sváření ... jindy bodujeme... či brousíme... a ještě hrabeme do země, stavíme dům ... makáme a nestíháme ....je toho moc...a já, pak vyjdu plná únavy schody do patra, do kuchyně a vařím a uklízím a ... a volám na Carolinku, ať mi jde pomoci ...  a ona běží, vždy ráda a nadšeně... je součástí všech těch prací, všech těch starostí a pocitů... a snad brzy i radostí .... ona je naše VELKÁ  radost...


Carolinka má stále stejnou chuť do života ... vařit, péct a pomáhat ... jen mamince přibyla na čele jedna velká vráska plná únavy, bolesti a poznání ...


... a tak jsem dnes upekly třešňovou klasiku ...


...a když je řeč o mé lásce, mému muži, mému  Peťanovi, tátovi mých – našich  dětí, nemohu zapomenout dnešní den.
... dnešní den je pro mě vždy tak trochu jiný...
13. června si pokaždé vzpomenu, že jsem se svou láskou před mnoha a  mnoha lety jela na první kafe o které mě žádal mnoho a mnoho dnů, měsíců, roků ... poprvé jsme si potykali, vypili první kafe a dali první pusu ... tenkrát dozrávaly třešně... stromy podél cest se červenaly třešněmi, tak jako každý rok v tento čas...
 ... a já pořád, každý rok, vzpomínám a říkám - miluji Tě ...


... a taky vzpomínám na třešňovou bublaninu mojí babičky, z chalupy na samotě u lesa...ta co vařila a pekla prostá jídla. Mezi nimi byla třešňová bublanina zvaná hadr. Lívancové těsto , které se nalije na olejem vytřený pekáč, pohází se na to třešně a vsune do horké rozpálené trouby. Během chvíle se tvoří na pekáči bubliny, které bublají a rázem tu je na stole voňavá třešňová bublanina.

 ... vzpomínám si na mastné dětské ruce, když jsem bublaninu jedly venku v horkých dnech a plivaly pecky z třešní na zem... a nebo pecky po sobě střílely... někteří si je schovávaly na bojové dny do praku ... třešně jsou pro mne kouzlem mého dětství ... lezení po stromech...trhání třešní  do trička ...nebo jsme klepaly se stromem a ti dole je sbíraly...a když to zmerčil soused, který za námi běžel s holí...byl to pro nás doslova pěti boj ... úprk – seskok – běh – přeskok ... a vítězství ...  i to byly pro mne třešně...


... a tak mi toto psaní dnes navodilo náladu otevřít opět moji rozepsanou knihu a psát o kouzlu dětství...o nádherných, červených úplně obyčejných třešních ... oni totiž úplně obyčejné věci mají největší cenu ...


...vaše Věrka  Carolinka ...
holky s třešněmi za ušima