… babiččina půda s vůní sena, starých šatů a bylinek,

to patří do mých pokladů dávných, dětských vzpomínek.

Tu truhličku plnou vzpomínek, inspirací a tvoření právě otvírám,

pro Tebe, ať je Ti zde fajn,

ať krásnou chvíli já Ti dám …

sobota 31. ledna 2015

... Máma jde (letí ) do světa ...


… tentokrát ne Babeta, jak se zpívá v jednom nádherném starém evergreenu, ale Máma. Musím sem vepsat veřejné poděkování. Poděkování, že Máma doslova dostala křídla a rozlétla se do všech koutů naší země. A co víc? Dokonce do světa…


… v pátek, 23.1., když jsem přijela z kontroly z Brna, která dopadla na jedničku s hvězdičkou, jsem si přečetla email, který mne doslova pohladil na duši. O knihu Máma si napsala milá paní Iva, která pracuje až na severním polárním kruhu. Další výtisk knihy Máma poletí přes oceán až do Ameriky. Jeden zabalím do krásného Švýcarska. A nespočet jich  poputuje do malebného Slovenska. Kniha Máma si dere cestu do všech koutů světa. A já si z celého mého srdíčka přeji, aby se ji ve světě líbilo, ve všech rukou čtenářů a čtenářek. A především, aby se líbila ona jim …


… ne nadarmo se tato kniha narodila (vytiskla) v Českém Těšíně, za pomoci skvělých lidí. Kterým tímto také děkuji. Lepší název města pro zrod této knihy nemohl vážně být. Těšín – těšení. Tak nádherná emoce … těšit se…


… dlouho do noci sedím u modrého svěla a dělám veškerou administrativu kolem této knihy. Snažím se ze všech mých sil, aby tato knížka byla co nejdříve ve vašich rukou. V pondělí odjede další várka knih k vám…pokud někdo čeká dlouho, moc se omlouvám… Ale realita předčila mé očekávání a knih letí do světa hodně. Moc mne to těší…staví na nohy… vrací zdraví… A to je moc dobře, protože tato kniha je pohlazení, radost, naděje a světlo obyčejných dnů…


… to , co tento svět potřebuje jako sůl… obyčejná slova, žádná strojená…obyčejné pohlazení na duši, žádné lži … obyčejný pohled očima dítěte,  krásný, citlivý a čistý …


… a do toho čista jsem nechala vyrobit šikovnými rukami jedné šikulky ruční razítka. A já dlouho do noci, je vkládám na začátek  a konec knihy a píši osobní věnování, které tak nějak vnitřně cítím … Kdo by měl zájem dál o tuto knihu, je tu stále pro vás. Ona i já. Stačí napsat na můj email

vera.si@seznam.cz


...pošlete tu zprávu po větru dál ...


…a to celé má jedno voňavé kouzlo…vrací mi zdraví. Nemám čas ani prostor plakat a myslet na operaci, na to co bude a nebude. Můj volný čas je právě v tyto dny zde pro moji – vaši Mámu . A já vám všem za to nesmírně do celého vesmíru šeptám jedno velké DĚKUJI …


vaše šťastná Věrka

čtvrtek 22. ledna 2015

... Máma je na světě ... pro vás ...


… když mi minulý týden rychlý pošťák EMS přivezl z tiskárny přebal knihy Máma, byla jsem šťastná. Ale dnes ráno u snídaně jsem doslova zažila rostoucí křídla. Telefonický hovor s informací, že kniha Máma je vytištěna, je na světě …



… ještě teď cítím příjemné mravenčení po celém těle…šimrání v podbřišku a radost gigantických rozměrů. Mému muži se podařilo na vlastní náklady mé dílko přivést na svět, za pomocí skvělého týmu jedné nejmenované tiskárny. Všem z hloubi srdce děkuji. A vám všem chci tu radost poslat do vašich domovů. K vašim rozpitým čajům, kafíčkům, do vašich útulných míst vašich domovů, kde si budete listovat v mé knize vzpomínat a mít blažený úsměv na tváři. Možná někdy ukápne slza, ale jen ta pozitivní, plná lásky… tak, jak to v životě má být …


…a proto vás prosím, všechny, kdo jste měli a máte zájem o tuto knihu napište mi na email :

pošlu vám podrobné informace a instrukce, jak dál, jak si počínat, aby tato knížka o 160 stranách a nespočtem fotografií i básniček, byla co nejdříve u vás …


…a v čem spočívá má radost? Kdysi dávno, když jsem byla ještě malá holka, slíbila jsem si, že knihy psát budu. Zákeřná nemoc, která mne zastavila, mne vlastně nasměrovala na onu cestu – psát. A tak ji vlastně i děkuji, že mě formuje, směruje a dává smysl, který začínám chápat …



… má radost spočívá v tom, že ji posílám dál …


Věrka

středa 21. ledna 2015

... vláčky z půdy ...


… v minulém příspěvku jsem zmiňovala staré hračky a jako když to osud chtěl, je tu dnes příspěvek o starých vláčcích.
Můj muž se za poslední čas také moc změnil. Při tom mém životním zastavení, jako by na svět nahlížel jinýma očima. Má práce až nad hlavu, doslova neví co dřív, přesto udělal gesto o kterém dnes chci psát…
 


…náš malý Jeníček, vnouček, má rád celým svým človíčkem mašinky. Kdykoliv jedeme autem přes koleje, slyšíme pak dalších 30 km ze zadní dětské sedačky  šššš úúúú …
Jeho dětský pokojíček zdobí jedna mašinka vedle druhé. Když sleduje pohádky, je zásadně o mašinkách…je to náš malý mašinfíra. A můj muž, Jeníkův děda, vylezl na půdu a dlouho hledal. A když z ní slezl, nesl staré zaprášené krabice a měl kouzelnou jiskru v oku…
 


… staré mašinky teď zdobí Carolinčin pokojíček a každá návštěva padá úžasem na záda. Tak kouzelná hračka, tolika dětem rozzářila očička a vykouzlila úsměv, když se lokomotiva rozjela. Také tam našel staré nádraží, lavičky, stromky, lidičky...
 Celé to chce oprášit, zrepasovat…pro kouzelné jiskry a kouzelný úsměv našich dětí…moc si toho gesta vážím. Jak praktičtí lidé mohou být sentimentálně romantičtí…citlivý a vnímavý …

… to je kouzlo pro mě…
 


…a Carolinka točí starým trafem a píská a volá jedúúúúú ….
 


… a v mých vzpomínkách je bráchův panel se starým nádražím, starými mašinkami ( Enkem)… hráli jsme si u toho celou věčnost. Myslím, že to snad byla jedna z mála her, u které jsme se nervaly a dokonce si rozumněly.Tvořily jsme z modelíny rybník, zkoušely zda udrží vodu, z klacíků stavěly keře a stromoví. Barvily, lepily, tvořily…bylo to naše velké nádraží. Bylo na dřevěném panelu, rámu od postele, v chladné neobývané místnosti u babičky na samotě u lesa. A když byly zimní prázdniny, babička nám tam zatopila ve starých Klubovkách, abychom nenastydly. Vydržely jsme si tam hrát celý den. A v noci jsme zhasly a spustily tu krásu. Noční svítící mašinky co projížděly naší krajinou. Dodnes v ní tiše ševelí …
 


…a ta nedotknutelná krása teď ožila. Vzpomínky se vrátily a já vidím tu krásu dospělýma očima … a řeknu vám, až se mi z toho tají dech…. jak táta a děda v jedné podobě,  vypne mobil, počítač, utahaný až k nevíře (psychicky i fyzicky)  a vykouzlí pár chvil pro svoji dcerku a vnoučka. Všechno nechá na chvíli stát… a tvoří vzpomínky, pro ty malé prcky. Myslím, že tento čas a tyto chvíle jsou moc důležité. 
Vždyť to je to kouzlo života…bytí…nás….
 


…a mašinka jede zatím prázdnou krajinou…uhání, tak jako naše životy…naše chvíle…a až vystoupíme na té naší zastávce, mějme pocit z krásné jízdy …
 


...vaše Věrka ...

pátek 16. ledna 2015

... staré hračky ...


... dnes jsem byla s Carolinkou a Jájou v kostele. Měla jsem tu náladu načerpat sílu, uslyšet tóny varhan, poslechnout moudra. Carolinka mi seděla pokorně na klíně, šimrala mě na tváři bambulí od čepice  a prohlížela si překrásné fresky a vitrážovou krásu v oknech nádherného chrámu.  Na konci mše se stal krásný zázrak. V cizím kostele, cizí kněz řekl, aby holčička v růžové čepici s bambulí přišla s maminkou po mši za ním. Šly jsme. Pohladil Carolinku po tváři, pochválil ji, jak je hodná, milá a že ji chce poděkovat, že přišla do chrámu Páně. Vyndal starou plechovou tabatěrku a z té vyndal medailonek. Proto, aby ji ochraňoval. Carolinka natáhla ručičku  a dala ho mě. Prý maminka ho potřebuje víc. Řekla jsem cizímu knězi, v cizím městě, důvod proč to Carolinka říká. Objal mě, pevně stiskl ruku a požehnal mi se slovy, že zítra bude sloužit mši za milou maminku, co přišla do kostela s holčičkou v růžové čepici s vekou bambulí. Odcházeli jsme šťastní a já na popud toho štěstí, začala psát balíček láskyplných básniček.
  
místo něžného zázraku

... první básnička je motivována mým posledním příspěvkem - staré hračky  ...

 


... staré hračky ...
 
…vzpomínám na hračky mých dětských let,
vzpomínám, jak tenkrát voněl svět.
Vzpomínám na velkou Nánu, které padala hlava,
byla tak lehoučká, že se nosila skoro sama.

A taky v těch vzpomínkách jsou mé míče,
barevné jak duha, žádné kýče.
O zeď za domem jsem s nimi školku hrála,
tleskala, točila se i padala.

A taky v těch vzpomínkách jsou hliněné kuličky,
barevné a takhle maličký.
Jednou jsem je nechala ležet venku v plátěném pytlíčku,
do rána zmizely všechny ty barvy a nezůstaly ani trošičku.

Ale zůstalo mi moře ba celý oceán vzpomínek
a já je teď k sobě skládám, jako mozaiku z kamínek.

A byl tam i hubený šáša, co měl rezavé vlasy a zelený šat
a on mi říkal každý večer „mám Tě rád“ …
Seděl na křesle, vedle něho i starý šedý medvídek,
i ten patří do mých dávných vzpomínek.
Byl starý, že ani nevím, kdo všechno si s ním hrál
a on má tajná slůvka a sny před spaním znal.

 A nesmím zapomenout na můj hnědý kočárek,
s kterým jsem závodila z kopce dolů …
tam, kde byl všem hrám konec i  počátek,
odkud se v podvečer běželo domů…

Vzpomínám na železné kolečkové brusle, co tkaničky měly,
na těch se z  kopce drandilo a velké věci se děly.
A všechny ty hračky mají své místo v mém já,
protože mé já , moc rádo na ně vzpomíná …

Věrka
 

pondělí 12. ledna 2015

...zimě sluší jablíčka ...


… dnes jsme zase s Carolinkou pekly. A dobře se nám peklo, protože jsme pekly z jablíček. A zimě jablíčka tuze sluší. Ještě jsme těsto pokladené jablíčky posypaly oříšky a skořicí. To vám byla vůně 



…obyčejná hrníčková buchta, žádné velké vážení a odměřování a domem se lnula vůně jak za tisíce … Carolinka pobíhala mezi troubou a hračkami a já chvílemi přemýšlela, co je pro ní větší zábava…


… a tak jsem vzpomínala na své hračky svého dětství. Na velkou Nánu od tety, které padala neřízeně hlava a já ji chovala jako velká máma. Na hliněné kuličky v plátěném pytlíčku, které měly tlumené barvy a jednoho dne jsem je zapomněla venku na zahradě a do rána pršelo a mé kuličky ztratily všechny barvy. Na malého šedého medvídka, který měl černý korálek jak čumáček, na pokladničku mochomůrku a na balóny, které jsem doslova milovala…
 … všechny hračky jsem měl ráda. Jako malé děti jsme jich moc neměly a tak snění u výlohy v hračkářství byla skro sportovní disciplína celé naší generace… a než jsem se dosnila … vůně jablečného zimního koláče mi dala na vědomí, že je hotovo. Mám moc ráda, když vyndám buchtu z trouby a ta stále sálá teplem, voní a tiše lupe chladnutím …


… další pečení v troubě se první minuty mísí s vůní předešlou. Mám ráda tolik věcí na tom krásném světě. Před časem, na podzim,  mi napsala moje kamarádka, která vyhrála boj se zákeřnou nemocí, uvidíš, pak barvy jsou jasnější a vůně voní intenzivněji. Nejprve jsem si myslela, že se něco bude dít s mým tělem. Ne, něco se stalo s mým já …
I obyčejná vůně jablečného koláče, je pro mne zázrak…óder smyslna. Dotek podzimní zahrady a zimních vloček za okny… svět je krása …


…taková krása, že jsem se rozhodla sepsat sbírku básniček „ balíček láskyplných básniček“ a protkat ji mými fotografiemi, které mne tak moc baví. Baví mě fotit obyčejné drobky obyyčejné buchty…ono to celé je totiž neobyčejně krásné…všechny ty vůně, doteky světla, lásky a celého života jsou neobyčejně krásné…


2 hrníčky polohrubé mouky
1-2 hrnečky mléka
1 hrneček oleje
cukru dle uvážení
1 prášek do pečiva
2 vajíčka


…Díky Bohu za ně a všem přeji moře neobyčejně krásných dní …
Svět je nejlepší místo pro život

Věrka


neděle 11. ledna 2015

... zase pečeme ...


… od chvíle, kdy jsem vyjela s dětmi ven za zimními radovánkami, je mi vážně fajn. Dokonce tak fajn, že jsme včera s Carolinkou opět rozezněly tóny pečícího orchestru v kuchyni. Rozcinkaly jsme pekáče, metly, zvuk šlehače…rozpálily troubu … provoněly dům. Čím ? Čokoládovo meruňkovou roládou…


… v poslední době moc sladké nejím. Nemocí, kterou procházím, se to moc neslučuje. Ona má moc ráda sladké. Tak jako všechny plísně a tomu podobné. Na toto téma jsem vedla rozhovor s jednou skvělou bytostí na onkologickém oddělení a ta mi dokonce sdělila, že nejprve je plíseň, která je podporovaná cukrem. Z ní vznikají další fáze jako houby. Dokonce prý lékař, který identifikoval zhoubný nádor, jen hrozně škrábal a napsal z houby nádor a jeho sestřička to po něm neuměla přečíst , tak přepsala zhoubný nádor. A tak to prý našlo tento název …
 … ale zpět k naší roládě. Cukr jsme vynechaly. A neuvěříte, dá se a je to výborné. Kam jsme mohly, tam jsme nasypaly kakao. Kvalitní, hořké, holandské…do těsta na roládu i na polevu. A víte, co jsme také zkusily dát do těsta? Došel rum, tak jsme zkusily dát naši domácí ořechovku. Výborné …


… a doma to vonělo…teplem a rodinným krbem…a také výbornou čokoládou. A Caro, babička by řekla Melta, kterou teď piji místo pressa, bylo k čokoládo-meruňkové roládě, plněné šlehačkou, výtečné…


…a tradičně nesmím opomenout mé vzpomínky. Vzpomínám na babiččinu meltu, kterou si uvařila časně zrána a celý den ji měla v plecháčku na okraji kamen, Kaborek. Lehce ji celý den ohřívala a lehce celý den  popíjela. Měla ji nejraději s nějakým kranflekem, jak říkávala plackám všeho druhu. A já dnes piji meltu pro zdraví, pro jeji obsah vlákniny a pro jeji lahodnou chuť…
 … a také vzpomínám na roládu mé mámy.Jak ji horkou zabalovala do vlhké utěrky, jak měla prastarý šlehač, se skleněnou nádobou a celou věčnost v ní šlehala žloutky a já pak gumovou stěrku olizovala, jako by to byl nejlepší dezert všch dob... a taky byl…Její rolády byly poctivé, máslové a rumové…


… a na samý závěr včerejšího dne , spíše večera, se zvedl velký vítr, vypnuli proud a my si všichni vlezli do velké postele, jedli naši roládu, povídali si, hráli karty při svíčkách, smáli se a bylo nám moc fajn …


... a já si u té voňavé dobroty listovala krásným kalendářem a v duchu si přála, krásné dny...

…přeji všem moc fajn dny …
Věrka