… babiččina půda s vůní sena, starých šatů a bylinek,

to patří do mých pokladů dávných, dětských vzpomínek.

Tu truhličku plnou vzpomínek, inspirací a tvoření právě otvírám,

pro Tebe, ať je Ti zde fajn,

ať krásnou chvíli já Ti dám …

neděle 29. března 2015

...jízda ...


…dnešní tak trochu deštivý den nám přinesl výlet, podívanou, zážitek… z jedné tak trochu nevídané a nevšední jízdy. Jízdy amerických vojáků …



…vzpomínám si, jako malá holčička, jsem zažila jízdu sovětských vojsk. Byla hluboká noc, v domě na samotě u lesa, bylo slyšet cvrčky, sýčka … každý noční zvuk. Uprostřed noci nás táta vzbudil se slovy „ vstávejte jedeme za les, jedou rusáci. Je slyšet zvuk tanků…“ V pyžamech jsme s bráchou seděli v autě na to tata. Ten pocit cítím v sobě ještě dnes. Když projížděli silnicí mezi lesy tanky, cítila jsem dunění tanků až ve svém dětském srdíčku. Nebyl to strach, spíš pocit mohutnosti, obrovitosti … a ještě silnější zážitek nastal po průjezdu tanků.Svoji dětskou ručičkou jsem si sáhla na silnici. Na horkou cestu, na kamínky od pásů tanků … a hukot co se vzdaloval za lesem …


…  a tenkrát jsem byla velká asi jako naše dcerka Carolinka. I ona si ve svých vzpomínkách ponese také velké vozy vojenské techniky … ale americké. Dnešní den byl skutečně pozitivní. Vojáci se usmívali, mávali, děti vyzvedávali do vozů … pokud někde budu číst o napětí a demonstracích, netýkají se mého zážitku z dnešního dne. Vše bylo poklidné, očekávající, natěšené, lidé k sobě rozumní a vlídní. Takový, jací bychom k sobě měli být. Úplně normální,  lidští a milí.

... za konvoji jeli americká auta -veteráni. Silnice lemovali lidé s vlajkami i bez vlajek, ale všechny se usmívali a mávali. 


... a naše Carolinka fotila stejně jako její maminka, tatínek a brácha ...
 Věrka


středa 25. března 2015

... korálky ...


… na světě je tolik zábavy a činností a ty nejobyčejnější nám bývají mnohdy nejvzdálenější. Přitom stačí tak málo. Jednoduše se zastavit a udělat je. Od chvíle, co se mi otevřely nové dveře do života, jdu pomaleji, dýchám volněji a vše se snažím užívat. Jarní zpěv ptáků, zelenou na semaforu, západ slunce, bzukot včel, drobky na stole, smích dětí …jsou dny, kdy to jde ztěžka, ale snažím se o to…



… a také obyčejné navlékání korálků s dcerkou. Úplná obyčejnost a já si u ní uvědomila tolik důležitých věcí. Život je jako nit a korálky, které na ni navlékáme jsou naše skutky. Záleží na nás, jaké budou…jakou barvu přiřadíme za druhou, jaký tvar dáme ke kterému… a jak jsme tak s Carolinkou navlékaly obyčejné korálky, šlo nám to pomalu, povídaly jsme si  a byly spolu…taková vzácnost, kterou běžně vnímáme jako samozřejmost…



… a jak se nám plnila nit s korálky, říkala jsem si, že i tak se plní mé zdraví. Naivně jsem si myslela,  že mám po operaci a histologie vyšla skvěle, že mám vše za sebou. Nemám…  Do proběhnutí  cílovou páskou mi ještě nějaký ten den chybí. Ještě 5 měsíců chemoterapie, jako zajišťovací léčba … ještě musím sebrat hodně sil. Ještě mě čeká kus cesty , dřiny a námahy. Ještě se musím naučit žít s jistým omezením.  Vše je nyní pro mě náročné a nové. Část těla chybí, něco zase přebývá … tělo je slabé a únava častá … Ale všechno mi za to stojí. Pro zdraví bych šla cestou necestou…jako kamzík bych skákala z kamene na kámen, jen abych spočinula v bodě zdraví… Všechno na světě za to stojí… za ŽIVOT … za to, že sedím u stolu s dcerkou, navlékáme obyčejné korálky a oknem k nám proudí obyčejné sluneční paprsky …vše vypadá na první pohled obyčejně, ale na druhý, jako zázrak !


…každý den je zázrak …



…pár korálků v dlani …

Pár korálků v dlani,
můj pohled upřen na ni.
Pár korálků na niti,
malá chvilka prožití.
Navlékáme ty chvilky spolu,
teď, právě teď u jednoho stolu.
Pro vzpomínku, pro krásné nyní,
ať jsme stejní nebo jiní …
Ta chvilka kouzlo má,
ta chvilka je nádherná,
protože si ji užíváme a vnímáme
a šeptáme díky za ni, že ji máme …

Věrka
PS: Pokud některé z vás ještě nedorazila kniha Máma a čekáte na ni, ozvěte se mi prosím. Děkuji
A také prosím, aby se mi skrze kontaktní formulář dole, ozval 207 oblíbený čtenář. Děkuji

pátek 20. března 2015

... sluníčko, sluníčko popojdi maličko ...


… tolik je na světě krásných úkazů…a každý den. Dnes požádal měsíc o tanec sluníčko. Jejich namlouvání, tančení v rytmu zatmění jsme dnes pozorovali. Přes svářecí kuklu jsem pořídila pár záběrů jejich námluv. Jakoby se na chvíli zastavil čas. Jako v pohádce o šípkové Růžence… Dokonce i  ptáci na chvíli utichli … i naše slepičky si to štrádovaly po žebříku na kurník … nastal dopoledne podvečer…

... když tančí měsíc se sluncem ...

… ale jen na malou chvíli a my pak si  to vyrazily ven za sluníčkem …


… za krásami jara …za jeho vůněmi … za vším, co jaro dělá jaro …





… a vzpomněla jsem si, jak jsem jako malá milovala jaro. Vzít si na sebe po dlouhé zimě kecky. Vyhlížet, kdy paní v cukrárně otevře okýnko a vynese ceduli „Točíme zmrzlinu.“ Kdy poprvé opečeme venku špekáčky, ve stoje, protože na záda ještě táhne. Kdy provětráme minisukně, v kterých je ještě proklatě chladno, ale sluníčko dělá divy.  A dnes je skutečně dělalo …


… a také vzpomínám na jarní kvítí. Jak jsme do školy povinně sbíraly květ petrklíče, květ podbělu a co takový květ hluchavky. Celý den jsme mlčky seděly na louce trhaly maličké kvítky hluchavky, doma na papíře na topení usušily, nasypaly do papírové pytlíku a celodenní práce z louky se vešla do dlaně. Ve škole jsme jej odevzdávaly a nic nedostaly…a nikoho nenapadlo se na sběr vykašlat… všichni jsme sbíraly…jaro…A věděly jsme jak chutná práce. Jak vypadá povinnost a hlavně znaly jsme přírodu …




… všechny ty kvítky v sobě mám a učila a učím je mé děti … A Carolinka má moc ráda legendy a bajky, třeba o tom Petrklíči. Jak svatému Petrovi, co hlídá bránu nebeskou, přišla delší chvíle. Klimbal  a usnul… a z ruky mu spadl na zem klíč. Byl zlatý…vždyť je od nebeské brány… a jak dopadl na zem a cinkl, svatý Petr se vzbudil. Neběžel pro něj, mávl a proměnil ho v Petrklíč. Ve zlatý květ, co probudil nejen jeho, ale i zem. A tak začalo jaro ...


… krásné jaro plné květů vám všem …

Věrka

PS: a stále platí, že na 207 oblíbeného čtenáře čeká kniha Máma s věnováním a autogramem

úterý 17. března 2015

... nádherná změna ...


… K tomuto příspěvku se chystám již nějaký den. Tak konečně je tu. Když jsem přijela domů z nemocnice, čekalo mě tu na stole několik krásných dárků, od vás skvělých blogerek. Ruční dárečky, ručně psané dopisy, milé a nádherné pozornosti, které jsme si kdysi dávno dávaly, jako malé holky, jen tak pro radost. Pro radost druhých… a to je moc fajn, že se na tom nic nezměnilo….pořád tu potřebu v sobě máme a činí z nás to skvělé holky. A já vám za to moc děkuji.
 

Pak přišly na řadu emaily. Pročítala jsem jeden po druhém a všechny mě moc potěšily. Jeden však byl pro mé srdce tak trochu jiný…tak nějak nepopsatelně krásný… a o něm dnes píši.


Napsala mi milá paní Marcelka, jak knihu Máma přečetla jedním dechem a děkuje za ni. Knihu půjčila dceři do nemocnice, která  v ten čas byla hospitalizována.Kniha Máma ležela u ní na stolečku vedle postele a povšimla si ji zdravotní sestřička. Jak mi Marcelka píše, sestřička ucítila jak se jí rozbušilo srdíčko, jako by jí anděl posílal zprávu… Knížku si od pacientky půjčila. Hned po přečtení prvních řádků udělala něco, co musím nyní napsat i já vám…

…vzala telefon, vytočila číslo, které nevytáčela léta….číslo své maminky… zavolala ji, mluvila s ní, po letech… štěstí se v tu chvíli rozlilo kolem nich…mluvily spolu…dcera a máma… zarostlá a zmizelá cesta se zase objevila… a já neumím na tento skutek říci nic jiného než : 
„ zázraky se dějí každý den.“ A kdybych měla tu možnost, řekla bych oné sestřičce „ děkuji…“
 
Má kniha Máma má spousty chyb a překlepů …a zcela jistě kritik by si přišel na své… ale nic to neznamená proti tomu, co dokázala s jedním osudem… A já po přečtení tohoto emailu ucítila příval lásky, radosti a štěstí. A pocit, že psát prostě musím…pro takové to  dny…pro vás…
Marcelko děkuji … a děkuj vám všem ...

Věrka


sobota 14. března 2015

...jarní kvítí ...


Včera dopoledne se u nás otevřely dveře a za nimi … jarní kytice…za ní Jája. Za Jájou Honzíček, za Honzíčkem Kristýnka…jako v pohádce o veliké řepě… celá kupa mých dětí mi přijela udělat víkendovou radost. A že se jim to povedlo…
 



… a dnes ráno, když velké děti ještě spaly…na rozdíl od malých… jsem opět sáhla po mém Pentaxu a udělala pár fotek. Mezi dětským smíchem, vůní ranního kakaa a rodinným teplem.  Tolik mě baví zachycovat krásu … obyčejnou krásu…že se s vámi o ní chci podělit…
 


…vzpomínám si na pugéty, které jsme vždy vozili k narozeninám dědečkovi…Měl moc rád mečíky… moje máma růže…však taky jednu zasadila hned první jaro, když jsem měla sotva pár týdnů. Růžová růže pod okny kuchyně kvetla spousty spousty let…Někdo má strom, já mám růžovou růži. Každý rok na zimu ji máma pečlivě přikrývala chvojím, aby nepomrzla…a ona nepomrzla…
 
 … a také vzpomínám na dobové karafiáty, které se dávaly kdysi snad za každým účelem … Já vždycky měla ráda první jarní kvítí…podléšky…petrklíče… sněženky… tulipány… Dnes mám ráda všechny květy…všechno kvítí…protože všechny v sobě skrývají krásu…slunce…vůni nebe…barvy života ….
 


… a nejraději ze všeho mám, když dostanu kytku  jen tak…bez povelu v kalendáři… úplně obyčejně jen tak, pro krásu dnů a pro radost …
 

... a vám všem moc děkuji za slova podpory v minulém příspěvku. Za emaily, které mi pomohly rozluštit mnohé. A jako bonus ... tomu, kdo bude mým 200 a 207 oblíbeným čtenářem věnuji s láskou a pro radost knihu Máma ...

Věrka


čtvrtek 12. března 2015

..."pomoc" v dobrém slova smyslu ...


… ještě včera jste mohli zde vidět tento obrázek s odkazem na můj email. Zmizel. Proč? Protože mi přišel email, resp. emaily od paní Káti, která mi nabídl pomoc. Vlastně ani nevím v čem, prý cítí, jak moc chci žít… Tak paní Káťo, nechte mě prosím žít ! Hned v druhém emailu jsem se dozvěděla, že její pomoc spočívá v tom, že do mě nakope tísíce slov, které jen ubližují. Dozvídám se, že mě rakovina vůbec nezměnila, že jsem z vás všech jen vytáhla energii, že jsem máma jen na oko a děti jsou pro mě jen majetek, nekonečné množství zlých slov, které paní Káťa pokládá za pomoc a léčbu a píše je pro mé dobro …
Nelenovala mi napsat v momentě, kdy mé já je nejslabší (ač mě sleduje dlouho a prý má i ona blog). Jsem 3 týdny po závažné a náročné operaci - amputaci, mé životní baterky jsou na 5-10% a zvedám se ze země… Za takovouto pomoc "pěkně děkuji" ...

Tak jsem se rozhodla napsat, (jak je mě osobně vlastní) jak věci cítím a jak si myslím, že jsou. Protože jsem dokonce v první moment uvažovala o tom, že tento blog zruším…že toto vážně nemám zapotřebí. Jenže já to „milá“ paní Káťo neudělám. Tento prostor je prostorem dobra, klidu, lásky a vzájemné pomoci. V dnešním hektickém a uspěchaném světě, se zastavuji a posílám vám pár slov jako pohlazení na duši (to naoplátku dávám já vám), pár fotek, které mě tuze moc baví pořizovat. Verše, které píši od první třídy…a když se to někomu nelíbí, nechť otočí list a jde jinam. Moc o to prosím…Hlavě žádné emaily, kdy se odkazuje na zřejmě jistou všehomíru, protože ony předlouhé emaily, plné „pomoci“ mi pí.Káťa prý píše jako prostřednice…u nás mezi slušnými lidmi se tomu říká zbabělství se nedokázat podepsat . Link na blog mi paní Káťa pochopitelně také neposlala, protože tvořím mezi ní a mnou emoční most boje… A neuvěříte, mezi mnou a vámi emoční most lítosti. Jsem prý herec, co hraje svoji roli…Něco vám paní Káťo povím, role nemocné mámy rakovinou, není možné hrát…a každý kdo tuto roli, jak Vy říkáte, má, by ji okamžitě ze sebe sklepal… ale jak říkávala moje babička „ sytý hladovému nevěří…“
Pán Bůh mi je svědkem a vy víte, jak moc v něho věřím, jsem naspala na blog o mé nemoci jen proto, abych vás požádala o podporu v podobě modliteb, pozitivních myšlenek. A ono se stalo něco kouzelně zázračného, že vaše modlitby a pozitivní myšlenky mi pomohli…a mé děkuji, je na místě, protože to tak cítím…Vždy jsem psala a dělala co cítím…
Emaily paní Káti, jsem přeposlala mým dětem. Honzík Vám paní Káťo vzkazuje, že jestli nám chcete pomoci, vážně přijeďte v sobotu na oběd, na který jsem Vás pozvala, ale paní Káťa reagovala slovy, že nepotřebuje nás vidět, protože ví, že musím působit navenek perfektně…Tak vážně přijeďte a po obědě nám můžete pomoci nasekat dříví, nebo zrejpat zahradu…to bude lepší než naší mamku…  vzkazuje Jája. A dcerka Kristýnka? Ta Vám poslal svůj názor osobně…asi pro Vás překvapení…
Také jsem kontaktovala svého kamaráda psychologa,  abych byla ujištěna, že skutečně nejsem povrchně zlý člověk, které druhé využívá … uklidnil mě, že jediný, kdo potřebuje pomoci je paní Káťa…vzhledem k povaze emailu, skladbě slov a především její náplni… jedná se o člověka, který skutečně potřebuje konzultaci s psychologem či svými rodiči, kde vidí jádro celého jejího problému.
A tak je mi moc líto, že i tohoto blogu se dotklo něco tak odporného, jako je zloba a to dokonce pod rouškou pomoci. Právě minulý příspěvek jsem vložila o obyčejných světlomodrých keckách…proto, abych odlehčila od starostí…od nemoci…od bolestí…Vážně se zase těším, až budu fotit buchty…malované hrnečky naší Carolinky…obyčejný den…obyčejné pocity…obyčejné chvíle….protože o tom život a tento blog je…
Děkuji všem lidem dobré vůle
Věrka

úterý 10. března 2015

...motivace ...


… venku začíná jaro… všechno pučí, bzučí, zpívá…a já hledám motivaci, jak nabrat nových sil.  Nakonec mě to napadlo…obyčejné tenisky. Ty, které mě ponesou do přírody s foťákem na krku…ty které mi vrátí moji sílu…moji radost …


Když zazvonil dnes pošťák s balíčkem, pocítila jsem radost…úplně obyčejnou radost…takovou, co znají hlavně ženské, když se na něco těší … na nějakou věc….Protože i ty věci k životu patří a skrze ně můžeme pociťovat krásné pocity… A většinou nám tyto pocity dávají maličkosti… Kytička…dopis…nová rtěnka…oblíbená čokoláda … nebo nové kecky…Tak jako ty moje dnešní…
Pak jsou radosti větší a velké a ty největší…ale i ty nejpřízemnější mají své kouzlo a svůj smysl…


…a abych mohla prožívat radosti větší, musím natáhnout kecky na nohy a vyrazit do lesa k hájence. Nebyla jsem tam už tak dlouho…a tak moc se těším…na focení jara…na doteky té krásy… na čerstvý vzduch, na sluneční paprsky…na život….

A tak když jsem dnes vyndala s krabičky nové kecky, vzpomněla jsem si na všechny ty dávné boty mých let. Jak jsem přímo milovala mé první Číny, které jsem v závěru jejich života pomalovala všemi barvami fix. Mé pestrobarevné Číny byly krásné jen do prvního deště.
Na moje plátěnky z dob dětství, kdy mě tlapka rostla a já se  svými plátěnkami se nechtěla rozloučit. A oni tlačily a babička to vymyslela – vystřihla mi u plátěnek špičky …
A moje první opravdové kožené tenisky, celé bílé, krásné…prochodila jsem v nich první lásku…park  křížem  krážem a vždy musely být krásné…zářivě bílé …a když náhodou nebyly, naslinil se prst a už se pucovalo …
…ale nejkrásnější ze všeho byly mé první Pumy. Bylo to ještě za totáče a já pro ně jela až do krajského města.Vystála frontu a své brigádně vydělané peníze opřela do svých zápaďáckých bot. A protože měli na štítku ještě nápis West Germany , honila jsem v nich parádu ještě dalších, neskutečných deset let … jo, staré dobré časy …


…a také vím, že ty mé nové boty, blankytně modré jako nebe, budou mít v mém srdci také své jedinečné místečko. Jsou to boty pro mé nové dny …
Věrka
PS: ... a pro ty , kdo touží po  mé knížce Máma, je tu stále ještě pro vás...

neděle 8. března 2015

... krása dnů ...


…krása dnů …

dnes zrána polechtaly mne sluneční paprsky
na líčka, do vlasů i na vrásky…
mluvily ke mně a posílaly úsměv dne,
že na světě vážně krásně je…
… dýchejme a vnímejme to kouzlo dnů,
co mají nádech slastných snů …
protože žádný z našich dnů se nevrátí již zpět,
možná to jsou jen slova a pár obyčejných vět…
ale každý den je dar, to vím,
jako s darem tedy naložme s ním …

Věrka