… babiččina půda s vůní sena, starých šatů a bylinek,

to patří do mých pokladů dávných, dětských vzpomínek.

Tu truhličku plnou vzpomínek, inspirací a tvoření právě otvírám,

pro Tebe, ať je Ti zde fajn,

ať krásnou chvíli já Ti dám …

čtvrtek 25. února 2016

... ohlédnutí ...

Miluji Tě 

Ušli jste se mnou velký kus cesty, kdy jsem Máminu kalendáři 2016 – každý den je dar, ukazovala krásy světa. Obyčejné i neobyčejné návštěvy. Skvělé lidi, před kterými smekám a skláním poklonu. Umělci všech žánrů. Lidé skromní, pokorní, nadaní a obdivuhodní. Lidé, kterým samo nebe posypalo ruce zlatem.

Prožili jsme spolu 14. zastavení v projektu 
Putování s Máminým kalendářem 2016 –každý den je dar

 A já dnes přináším malé ohlédnutí

1.zastavení
 První zastavení bylo v místě klidu  a pohody, v překrásné zámecké zahradě v Častolovicích. Zde vznikla titulní strana Mámina kalendáře. Snažila jsem se zachytit hledáčkem objektivu  lásku. Lásku dcerky, která podává své mámě jablíčko se srdíčkem, které vytvořila bez jakýchkoli korekci příroda sama. Tak přirozeně a láskyplně …

... na mami, tu máš ... dávám Ti lásku ... A každý den ... každý den je dar ..." 

2.zastavení
 Druhé zastavení s kalendářem bylo na farmě, kde kalendář uzřel krásy přírody. Ucítil lidské teplo zvané vlídnost. A já zatoužila za prkennou ohradou kalendáři začít ukazovat svět…šikovné lidi …místa, co stojí za objevení. Krásu světa …

3.zastavení
 Třetí  zastavení v projektu Putování s Máminým kalendářem bylo na sv.hubertské mši v neobyčejném poutním místě Neratov. Kde jen lidská práce, touha a odhodlání dalo kostelu bez střechy, překrásnou novou střechu. Celou ze skla a z kostela, který byl troskou se stal skvost.
 ♥

4.zastavení

Čtvrté zastavení s kalendářem bylo na úplně obyčejné návštěvě v chalupě, kde pojedl makovou buchtu a popil bílou kávu Jára Cimrman. V chalupě u dobrých lidí.

5.zastavení
 Páté zastavení mělo podtitulek Mámin kalendář 2016- každý den je dar, poznává cestu, dálky a let přes oceán. Míří do rukou pana Miloše Formana. Byl to můj sen od chvíle, kdy jsem spatřila první film tohoto skvělého režiséra. Ten moment byl pro mě tak silný, že jsem zatoužila  jednou mu říci své děkuji. Mámin kalendář a má kniha Máma byla prostředníkem toho slova - děkuji .

6.zastavení
 Šesté zastavení na nás dýchlo dávnou dobou, v zámecké knihovně, na zámku v Kostelci nad Orlicí pana Františka Kinského.

7.zastavení
 Sedmé zastavení vonělo dřevem a obrovským talentem řezbáře pana Gottwalda. Vyřezaný beránek, který dostala moje dcerka na památku, mi navždy bude připomínat krásu a skromnost, kterou jsme zde uzřeli.

8.zastavení
 Osmé zastavení bylo nad míru zajímavé, poučné a nezapomenutelné. Tam, kde se tvoří svíčky pro celý svět. Mj. v ten samý den, v tom samém městě byla pokřtěna kniha Máma.

9.zastavení
 Deváté zastavení už zvonilo vánocemi. Patřilo do dílny zvonaře pana Šedy v Deštném v Orlických horách. Den poté jsme hovořily v ranním, živém vysílání Českého rozhlasu i o tomto šikovném člověku.

10.zastavení
 Desáté zastavení vonělo čerstvě praženou kávou pana Frolíka. Velký zážitek.

11.zastavení
 Jedenácté zastavení se blýskalo všemi úhly krásy a nádhery. V malé vísce Doly u Dobrušky, u pana brusiče Šimánka, který s pečlivostí a precizností sobě vlastní, tvoří broušené vázy, poháry, mísy a nádherné kousky pro celý svět.

12.zastavení
 Dvanácté zastavení hýřilo všemi barvami vitráží. V dílně pana Zilvara kalendář spařil, jak vznikají kostelní okna, netradiční dveře, tabulky  a všemožné vitrážové dekorace.

13.zastavení
 Třinácté zastavení Mámina kalendáře bylo u paní Blanky Winterové, návrhářky, designérky a poradkyně pro ženskou krásu.

14.zastavení
  
Čtrnácté zastavení bylo doslova ódou na radost. Prague Cello Quartet  uzavřel Putování s Máminým kalendářem 2016 –každý den je dar. Nádherné tóny se nesly do výšek, až probudily i sluneční paprsky.




A protože, jak už to na mém blogu bývá zvykem, zapojuji do svých aktivit moc ráda vás, mé čtenáře. Ta nejkrásnější tečka, ta třešnička na dortu za putováním Mámina kalendáře, jste VY !

Poslali jste mi fotky s Máminým kalendářem 2016 – každý den je dar. Za všechny upřímně děkuji. Ty, které jsou teprve na cestě, na ty se moc těším. Neboť příště vám  přinesu, nejkrásnější koláž za dob mého blogu. Koláž s hřejivým názvem RADOSTI DOSTI 
Ač  je období, kdy se člověk postí,
přeji vám všem radosti dosti

Věrka


pondělí 22. února 2016

Pošťácká pohádka ...



Nedělní dopoledne jsme prožily v divadle, na dětském představení Pošťácká pohádka. V divadle, kde to tak kouzelně voní, všemi příběhy...

Děti, kteří třeba jednou budou vzpomínat na tento den…na den, kdy pan herec jim vyprávěl o dopisech a pošťáckých skřítcích. Na kouzelnou hudbu pana zvukaře…na kouzelná světla všech barev pana osvětlovače. Na paní šatnářku…na paní pokladní …na pána, co trhal divadelní bilety a podával každému dítěti ruku se slovy „vítám Tě dnes v divadle.“



A já za poslechu dětského smíchu vzpomínala na svá dětská představení, kdysi dávno, která nesla název nedělní odpolední střevíčky. Divadelní reflektory, to bylo něco, co mě doslova fascinovalo už tenkrát…a nepřestalo dodnes.
 


Divadlo, to má své kouzlo. Těžká, temně rudá opona a ta atmosféra. Vzpomínám si i na povinná školní, divadelní představení . Rozvrzaná, sklopná sedadla …zvláštní šum a pak gong…
 


Ten dnešní přivítal Pošťáckou pohádku. Moc se mi líbila, dětem přinesla poznání i pobavení. Pan pošťák dětem vyprávěl, jak zpráva v mobilu se dá lehce smazat. Jak email zrovna tak. Ale takový dopis, co se veze, až do vaší schránky, jaký to je obřad. Ten nelze jedním kliknutím poslat do vzduchoprázdna. Dá práci a v těch písmenkách je kus srdce. A po letech lze jej otevřít a číst … a přenést se těmi řádky do minulosti. A děti poslouchaly, že by bylo slyšet spadnout špendlík na zem. 
 



A když se na konci představení pan pošťák  s dětmi loučil, přál jim dobrou chuť k nedělními obědu, dával jim též  razítko pošťácké pohádky na ruku. A já v ten moment dostala inspiraci jako trám, pro pár řádek do knihy velká Máma. Stačí se na tom světě koukat očima, nasávat krásné vůně nosem a cítit všechny ty chvíle srdcem…


Vzpomínáte si na  divadelní představení svého dětství?

Věrka

sobota 20. února 2016

...lék na chřipku



Již nějaký den ležím s virózou v peřinách.  Z nich mě dostal zvonek pošťáka od brány. Pan pošťák  na mě mával s dvěma balíky v ruce.
Mé uzdravení vzalo mílovými kroky vpřed. Nějak se ve mně probudila ženská…Je pravdou, že od operace se můj šatník velmi výrazně změnil. Ale nic to nemění na skutečnosti, že i s jistým postižením může být žena krásná. Cítit se tak. Cítit ten nádherný pocit, když mi předává pošťák balíček, až z francouzského skladu. Bude v nich taková krása, jakou si představuji?



Byla. Celokožené boty. Červené, aby všichni viděli, že se neschovávám. Bota, která vydrží více jak sedm let. Ne, nedělám si legraci. Když se Carolinka narodila, koupila jsem si zimní netradiční kozačky portugalské provenience. Nosím je dodnes a dodnes se mě každý ptá, odkud je mám.



A tak bylo na čase, si udělat radost. Myslím, že je to pro nás ženské nezbytné. Ať si koupíme něco na sebe nebo boty nebo sazenice do zahrádky nebo kosmetiku či parfém. Prostě něco -  pro rozkvět naší duše.
 
Tak mám tu dva balíčky. Botičky i šaty. A už čekám jen na to jaro a až vezme do zaječí ta má vleklá chřipka. Cítím plné čelo, dutiny a rýmu. A tak piji čajíky, cucám vitamíny v podobě pomerančů, ležím, píši, čtu a teď se i těším. Těším se mým novým kouskům
a přicházejícímu jaru …


(prostřední foto ilustrační Flér)
 Jako malá jsem měla moc ráda, když jsme s mámou kupovaly nové boty. Chodívaly jsme do Baťovny, jak obuvi říkávala moje babička.  V prosklené vitríně byli vystavené boty. Já si je prohlížela ze všech stran. Dotknout se jich bylo možné, teprve, až je na zákazníkovo přání přinesla paní prodavačka ze skladu. Už jako malá holčička, jsem vždy pociťovala zvláštní, krásnou radost z nových bot.



Vždycky, když jsem měla no nohou nové boty, mé kroky byly nějak šťastnější a světem se mi kráčelo lépe. Byla jsem prostě nová. A ten pocit prožívám stále dokola. Ať mi bylo pět, patnáct nebo čtyřicet. Nové boty dávají ženám zvláštní pocit krásy a radosti.
(článek i zde )



A co se svršků týče, ty mám nejraději ze sekáče nebo si je ráda šiji sama. Nejsou dokonalé, ale jsou jedinečné. Jsou podle mého gusta a hlavně kvalitní látky. Myslím, že trička a mikiny ze sekáče skutečně kvalitu mají. A dokáží se tam najít kousky i světových značek. Mám na to kliku.
Sukýnky a šatečky, které nosím moc ráda, protože se v nich cítím, jako ženská, si ráda šiji sama. Ale tyto, co jsem objevila na Fléru, jsou na míru šité od zkušené paní krejčové. Ano,  jsou to ty, co mi pan pošťák přinesl v druhém balíčku. Nazvala  bych to „dabl“ radost. 



A když mluvím o radosti, ráda bych připomněla projekt „Radosti dosti“. Projekt, kde budou koláže vašich fotek s Máminým kalendářem 2016 – každý den je dar.
Už tu mám slušnou sbírku fotek, které skládám, jako puzzle,  v koláž. Na ty, co jsou na cestě ke mě nebo které se teprve tvoří, se moc těším. A za všechny vaše fotečky, které jsou všechny skvělé, moc DĚKUJI.


Věrka

neděle 14. února 2016

...čtvrté a čtyři ...



14.února, v den lásky, slaví můj blog Carolina Mia, čtvrté výročí a oslavila jsem to, jak jinak než čtyřkou. Přijeli za mnou čtyři úžasní kluci z Prague Cello Quartet. Nádherná tečka za Putováním Mámina kalendáře 2016 – každý den je dar.
  



A jak se to celé semlelo? Původně jsem měla vymyšlené, že uděláme pár fotek na starém automobilu z dob První republiky. Starý Mercedz, překrásné dílo. I to jsem měla domluveno se skvělým majitelem auta. Jenže…čím více lidí je do akce zapojeno, tím větší je šance, že někde něco klekne. A to už vůbec nemluvím o počasí, kterému nelze poručit.
 

Majitel auta přislíbil vůz, ale pokud bude pršet či padat sníh, je po focení. Chápu, staré originální chromy … A do toho musel odjet na celé dopoledne. Pro mé focení je nejdůležitější světlo a když jsem se dozvěděla, že auto bude možná k dispozici po třetí odpoledne, jala mě hrůza.



Ráno, když jsem nesla našemu psovi misku s jídlem, přiběhla jsem domů celá promočená. Liják je slabé slovo. Kluci z Prahy se svými hudebními nástroji na cestě za mnou, veterán k focení v nedohlednu, mračna všude… v dešti se fotit Quartet nedá. Vždyť jejich nástroje vozí, jako v peřince. Co já budu dělat? Nezbývalo než improvizovat. Mezi vařením sobotního obědu, jsem odbíhala k netu a zadávala do googlu, co mě jen napadlo.



Do toho přišel do kuchyně můj muž se slovy:

 „ tak jsi něco vymyslela?“

„ Jo. Prosím Tě zajeď na jez a zeptej se tam někoho, jestli nás pustí dovnitř. Jsou tam krásné, staré turbíny a neprší tam…“

 Můj Peťan vytřeštil oči na můj praštěný nápad.

„ Jo, myslím to vážně. V kostelích jsou hudební tělesa focena  běžně. Já vymýšlím něco jiného a hlavně, nemáme vůbec čas. Kluci jsou už prý na dálnici…“



Zajel tam a protože neznám lepšího vyjednavače na světě, focení skutečně vyjednal. Správce objektu volal majiteli a majitel, když se dozvěděl od mého muže můj příběh a vše o Putování Mámina kalendáře a také o mé dnešní prekérní situaci, rozhodl se, že přijede se na tu show podívat.


Za zvuku staré turbíny z dob První republiky se nesly tóny z filmu Jamese Bonda a když se struny rozehrály, nádherné tóny se doslova spojily u obrovského stropu vodní elektrárny, obřími okny začalo svítit slunce. Byla to krása všech krás. Industry fotky mezi olejem, kolomazí, lomozem turbín a překrásné hudby. Majiteli vodní elektrárny z hloubi duše děkujeme.
 



V ten moment mi v kapse zazvonil mobil, s informací, že historické auto je připravené a že můžeme přijet s kluky s violoncelly fotit.




Jenže já ještě v mezi čase, když jsem mixovala svíčkovou a můj Petr sháněl majitele vodní elektrárny, jsem obvolala skvělého človíčka, který je majitelem nedalekého skanzenu. Milý pán Záruba neváhal ani vteřinu a sdělil mi : „ to víte, že přijeďte, to je jasná věc… vezmu Vás s hochy do starého mlýna.“
 




A ač byla dnes ve skanzenu svatba a pan Záruba nevěděl kam dřív skočit, kývl mi na mé poslední zastavení Putování Mámina kalendáře 2016 – každý den je dar. A tak jsme zamířili do staré chalupy, do mlýna. Byli jsme přivítaný s úsměvem, pevným stiskem rukou a dokonce i řehtáním koní. Nádhera… Kluci s violoncelly nestačili mrkat na souběh událostí. Smekám před nimi, jak rychle své nástroje vybalovali a zase ukládali do speciálních futrálů. A všude hráli … kluci jste jedineční, děkuji vám.
 







 ... ve starém mlýně ... 
Neskutečný zážitek




Všude jsme pobyli chvíli, protože světlo bylo to, co jsme nechtěli ztratit. Ale ve staré roubené chalupě jsme si našli čas na ohřátí a na dobré kafíčko. Hezky  jsme si popovídali a jeli zase o dům dál. Čekal na nás nablýskaný Mercedez, krása všech krás. Kluci se okamžitě projevili, jako správní kluci a jali se tvořit na svých mobilech své selfie. Citoslovce údivu byli prostě úžasné.
 



Myslím, že ten údiv a nadšení se projevilo i na fotkách.





A když jsem začala fotit Prague cello Quartet, šikovné a úžasné kluky, stalo se něco nevídaného a nečekaného. Mezi mraky se vybarvil neskutečně nádherný západ slunce, který svými teplými paprsky probarvil poslední dnešní fotky. Jako by mi nebe řeklo:

„Věrko, ušla jsi kus cesty. Se skvělými lidmi…ukázala jsi kus krásy světu a já Ti ji teď na chvilinku posílám. To je děkuji z nebes . “
 



Kdybychom přijeli o čtvrt hodiny dříve nebo o čtvrt hodiny později, nebylo nic z této kratičké krásy. A co z toho plyne? Vše je v životě tak, jak má být. Ráno, když padají z nebe trakaře, není třeba věšet hlavu. Protože večer můžeme zažít jeden z nejkrásnějších západů slunce.
 



A já se dnes s vámi loučím

14.zastavením  Putování Mámina kalendáře 2016 – každý den je dar
 

V krabici mi zůstal jeden jediný, poslední kalendář, který posílám pro radost paní Daně Bobešové. Gratuluji.
Všem dobrým duším, které jsem v tento krásný den měla možnost potkat a poznat, jsem věnovala též kalendář, ale hlavně ta nejkrásnější slova světa.

„ Děkuji,  jste hodní, skvělí, úžasní… ať vám nebesa žehnají. “
  


A tato slova posílám i Tobě, Tobě a taky Tobě…
Čtete mě, sdílíte a podporujete …
 
Jednu obyčejnou holku, co odhaluje krásy světa.



A ještě jeden slib. Knížku Máma posílám do rukou paní Marcelce z blogu Nordic Passion,  s osobním věnováním k výročí mého blogu Carolina Mia. A pokud zde v následujících dnech nebudu tak často, tak sedím za psacím stolem a píši velkou Mámu…
 

zazvonil zvonec a Putování je konec


… pro vás všechny … pro všechny krásy světa …

Věrka