… babiččina půda s vůní sena, starých šatů a bylinek,

to patří do mých pokladů dávných, dětských vzpomínek.

Tu truhličku plnou vzpomínek, inspirací a tvoření právě otvírám,

pro Tebe, ať je Ti zde fajn,

ať krásnou chvíli já Ti dám …

pondělí 31. října 2016

Špacír lesem ...



... mám tak moc ráda. Pro onu pohodu, klid a vůni. Ta je jedinečná…kouzelná…a doslova života budící.





Vždy si na špacíru lesem vzpomenu na špacíry s moji babičkou. 
Je to tolik let…a vzpomínky jsou stále živé…jako by to bylo včera.





Máme s Carolinkou už vyšlapané své stezky a cestičky…naše špacíry jsou přesto pokaždé jiné. Objevujeme …poznáváme…a jsem stále nadšené tou krásou kolem nás.
 



 Na špacíru Carolinka objevila uplakané listy. Stírala jim slzičky, aby byly veselé. Vyprávěla jsem ji o vodě…chladu a teplu …jak slzičky vzniknou … o podzimu, jak velký je kouzelník.




slzy podzimu


Když objevíme broučka, kterého neznáme…vždy doma na nás čeká encyklopedie, která váží skoro jako Carolinka. Možná i proto má Kačka tak moc ráda přírodu. Je milovnice houbaření, ač houby na talíři ráda nemá. Zato je sběratelka všeho. Z lesa vždy něco domů nese…




Včera se rozhodla nezištně na koloběžce odvést směr domov, kládu jako prase. Ještě celý kilometr jsem vedla nekonečný rozhovor, proč klády patří do lesa a nebo do kotle. Nikoliv do pokojíčku. Pochopila, ufff...





Tak, jako pochopila, že krmit divočáky u hájenky, žaludy z ruky … je nebezpečné … že se v lese nekřičí … a že vodní mlýnek bez dostatečného množství vody, se prostě neroztočí …





 Jít dětem příkladem se prostě má. Vždycky si vzpomenu na všechny ty špacíry lesem mého dětství. Tenkrát mi to přišlo jako nic…jako samozřejmost …jako chvíle, která do mého dětství prostě patří.Dnes to vidím, jako obrovský poklad, z kterého mé já čerpá po desítky let.




Všechny špacíry mají tak hluboký smysl. Ty dávné, ty dnešní i budoucí …

Přeji vám kouzelné a nádherné špacírování




Věrka


pátek 28. října 2016

V listí ...



Moc ráda fotím přírodu …i naší Carolinku v přírodě. Moc mě to baví ...a baví to i Carolinku. Dokonce tak, že dnes vyslovila přání, že by chtěla být podzimní kočička.




Kdysi dávno, zde na blogu, jsem pronesla větu, že přání svých dětí plním. Tak je tu podzimní kočička.


když maminka namaluje kočičku kočičce


Mikina šla hned po špacíru v listí do pračky, ale ta vzpomínka…když se bílá kočička válí v podzimním koberci…ta za to stála.





Nikdy nevíme, co si ti naši potomci do nich uloží…mnohdy to bývají úplně bezvýznamné momenty, které pro ně jsou víc než významné. Třeba úplně obyčejné válení v listí s tváří kočičky v bílé mikině.



kočičí čumáček



Miluji  do morku kosti barevný podzim…tu škálu barev … vlhko ve vzduchu…. chlad i vůni.

 Celou tu krásu, která se chystá k odpočinku.


zapletena podzimem

podzimní smích


kuk




Každé roční období je krásné, kouzelné, nádherné …



podzimní pohoda

pohled do korun stromů

podzimní kočička

s láskou k podzimu

dotknout se darů podzimu

vlevo nahoře - padající list

nostalgie žlutého listí

když zlato si najde každý kout





vaše Věrka a podzimní kočička


úterý 25. října 2016

les je místem zázraků ...



i tajných snů…





Původně jsem dnes chtěla psát o jednom lese … jednom místě … starém židovském hřbitově uprostřed lesa … s nádherným splavem. Nebyla jsem zde spousty let. Jako malé děti jsme tady bývaly často ... v horkých dnech jsme  tady běhaly po splavu…cákaly …dováděly …Házely žabky po krásném potoce, který se právem jmenuje Zlatý potok.




To místo jsem po letech navštívila s rodinou, foťákem a vzpomínkou. 
Zastavil se tu čas … 
Do ticha a šumu lesa tu líbezně zpívá svoji píseň splav. Vzpomínala jsem, jak jsem jako malá probíhala splavem , opřela si záda o betonovou zeď a nad hlavou mi tekla proudem voda. Nebylo nic slyšet … jen hluk vody …a radost ,že jsem to dokázala. 





Vzpomněla jsem si i na lavičku, tenkrát byla z kamene …tak, jako všechny náhrobky židovského hřbitova. Tu jsem neobjevila…za to jsem objevila všechny stezky a cestičky, které se tu lesem proplétají po staletí.

 




A tak, jako tento les z dob mého dětství mi udělal na duši dobře … dobře mi udělal i dopis, který brzy ráno přinesl pošťák. I on souvisí s jedním krásným lesem, kam se také určitě ráda podívám a zavzpomínám.




Les, který je na vysokém kopci . Byla jsem tenkrát mladá holčina a  shlédla jsem  film Amadeus od Miloše Formana. Byla jsem toho filmu doslova plná. Plná nádherných emocí. Do té doby jsem neviděla hezčí film. Dodnes to je pro mne TOP film.

 




Musela jsem ten film doslova rozchodit. Vylezla jsem na vysoký kopec .. do krásného koutu lesa… nad městem. Byla zima a pára se mi kouřila od úst. Slyšela jsem jen tep svého srdce, svůj dech a ticho v lese. A já si do toho ticha slíbila, že jednou napíši knihu …a jako poděkování za tu krásnou chvíli …za emoce z filmu pana Miloše Formana …tu knihu právě jemu pošlu. Jako poděkování.




Čas plynul … napsala jsem knihu Máma … nebyla jednoduchá cesta knihu panu Miloši Formanovi poslat. Toužila jsem tak učinit ještě před operací … nevyšlo to … Nevzdala jsem to …a za půl roku poté jsem to dokázala. Vždyť jsem si sama sobě tenkrát dala uprostřed ticha v lese slib. Snad osud …správná chvíle…v den mých narozenin,  jsem dostala zpětnou vazbu. Pár slov a řádků, že kniha Máma i Mámin kalendář 2016 – každý den je dar, dolétli přes oceán k panu Miloši Formanovi.




Před nedávnem, když jsem vydala Mámin  kalendář pro rok 2017, jsem jej i s knihou Velká máma opět poslala tím směrem. Princip bumerangu funguje. 
Včera  ráno u našich dveří zazvonil pošťák. Otvírám obálku, co letěla přes oceán … čtu … oči se mi zalévají slzami…slzami štěstí …A já si vybavuji tu udýchanou holku, co vylezla na kopec v lese a měla velký sen.




Les je místem zázraků … i tajných snů …

 



… a když za nimi jdeme, plní se…




Věrka