..."pomoc" v dobrém slova smyslu ...

… ještě včera jste mohli zde vidět tento obrázek s odkazem na můj email. Zmizel. Proč? Protože mi přišel email, resp. emaily od paní Káti, která mi nabídl pomoc. Vlastně ani nevím v čem, prý cítí, jak moc chci žít… Tak paní Káťo, nechte mě prosím žít ! Hned v druhém emailu jsem se dozvěděla, že její pomoc spočívá v tom, že do mě nakope tísíce slov, které jen ubližují. Dozvídám se, že mě rakovina vůbec nezměnila, že jsem z vás všech jen vytáhla energii, že jsem máma jen na oko a děti jsou pro mě jen majetek, nekonečné množství zlých slov, které paní Káťa pokládá za pomoc a léčbu a píše je pro mé dobro …

Nelenovala mi napsat v momentě, kdy mé já je nejslabší (ač mě sleduje dlouho a prý má i ona blog). Jsem 3 týdny po závažné a náročné operaci - amputaci, mé životní baterky jsou na 5-10% a zvedám se ze země… Za takovouto pomoc "pěkně děkuji" ...

Tak jsem se rozhodla napsat, (jak je mě osobně vlastní) jak věci cítím a jak si myslím, že jsou. Protože jsem dokonce v první moment uvažovala o tom, že tento blog zruším…že toto vážně nemám zapotřebí. Jenže já to „milá“ paní Káťo neudělám. Tento prostor je prostorem dobra, klidu, lásky a vzájemné pomoci. V dnešním hektickém a uspěchaném světě, se zastavuji a posílám vám pár slov jako pohlazení na duši (to naoplátku dávám já vám), pár fotek, které mě tuze moc baví pořizovat. Verše, které píši od první třídy…a když se to někomu nelíbí, nechť otočí list a jde jinam. Moc o to prosím…Hlavě žádné emaily, kdy se odkazuje na zřejmě jistou všehomíru, protože ony předlouhé emaily, plné „pomoci“ mi pí.Káťa prý píše jako prostřednice…u nás mezi slušnými lidmi se tomu říká zbabělství se nedokázat podepsat . Link na blog mi paní Káťa pochopitelně také neposlala, protože tvořím mezi ní a mnou emoční most boje… A neuvěříte, mezi mnou a vámi emoční most lítosti. Jsem prý herec, co hraje svoji roli…Něco vám paní Káťo povím, role nemocné mámy rakovinou, není možné hrát…a každý kdo tuto roli, jak Vy říkáte, má, by ji okamžitě ze sebe sklepal… ale jak říkávala moje babička „ sytý hladovému nevěří…“

Pán Bůh mi je svědkem a vy víte, jak moc v něho věřím, jsem naspala na blog o mé nemoci jen proto, abych vás požádala o podporu v podobě modliteb, pozitivních myšlenek. A ono se stalo něco kouzelně zázračného, že vaše modlitby a pozitivní myšlenky mi pomohli…a mé děkuji, je na místě, protože to tak cítím…Vždy jsem psala a dělala co cítím…

Emaily paní Káti, jsem přeposlala mým dětem. Honzík Vám paní Káťo vzkazuje, že jestli nám chcete pomoci, vážně přijeďte v sobotu na oběd, na který jsem Vás pozvala, ale paní Káťa reagovala slovy, že nepotřebuje nás vidět, protože ví, že musím působit navenek perfektně…Tak vážně přijeďte a po obědě nám můžete pomoci nasekat dříví, nebo zrejpat zahradu…to bude lepší než naší mamku…  vzkazuje Jája. A dcerka Kristýnka? Ta Vám poslal svůj názor osobně…asi pro Vás překvapení…

Také jsem kontaktovala svého kamaráda psychologa,  abych byla ujištěna, že skutečně nejsem povrchně zlý člověk, které druhé využívá … uklidnil mě, že jediný, kdo potřebuje pomoci je paní Káťa…vzhledem k povaze emailu, skladbě slov a především její náplni… jedná se o člověka, který skutečně potřebuje konzultaci s psychologem či svými rodiči, kde vidí jádro celého jejího problému.

A tak je mi moc líto, že i tohoto blogu se dotklo něco tak odporného, jako je zloba a to dokonce pod rouškou pomoci. Právě minulý příspěvek jsem vložila o obyčejných světlomodrých keckách…proto, abych odlehčila od starostí…od nemoci…od bolestí…Vážně se zase těším, až budu fotit buchty…malované hrnečky naší Carolinky…obyčejný den…obyčejné pocity…obyčejné chvíle….protože o tom život a tento blog je…

Děkuji všem lidem dobré vůle

Věrka