za oponou ...

 

Dříve jsem čas od času napsala příspěvek na téma "Za oponou".

Úvahy a pocity, o kterých jsem mlčela, nemluvila anebo jen mezi řádky.

 

Možná, že nastal čas napsat víc ...

 

Zalévám kávu horkou vodou, usedám ke klávesnici počítače 

a píši řádky od srdce...

Zkusím otočit hodinovými ručičkami na ose života zpět o 365 dnů a psát...

Do našich životů na tomto světě vstoupil vir.

 

My jsme odešli, možná i před ním, do našeho Nebe.

Do místa, které je na samotě u lesa, 

vysoko a hluboko v horách.

Vystoupili jsme z komfortní zóny, abychom vstoupili do zóny srdce.

Odešli jsme s málem, abychom získali mnohem víc.

Vytoužený klid.

V příbytku, kde není elektřina a zvyklosti dnešní doby.

Každá zkušenost je nepřenositelná.

Začátky v Nebi nebyly vůbec jednoduché 

a já měla často pocit, že jsme jako Robinson Crusoe v 21.století.

Jen tento prostor a tato zóna nám dala to, 

co jsem marně hledala léta.

Pochopení, že největší bohatství je naučit se žít z mála.

Najít cestu sám k sobě.

Pochopit, že smíření a odpuštění jsou cesty, 

které nejsou cestami zapomnění, ale uvědomění.

Jen klid, ticho a mír dokáží skutečně promlouvat 

a dát člověku štěstí, neboť přichází harmonie.

Rozhodla jsem se napsat další knihu o štěstí, s recepty, 

vzpomínkami a také o Nebi. 

Nebe se tak stalo inspirací pro knihu a nejen to.

Nebe mi přineslo i odpovědi, které jsem dlouho hledala 

anebo nechtěla slyšet.

Odpovědi, že nikdo se pro nic za nic nemění. 

Každá změna vychází z nás.

Mohu si přát, mohu pro to udělat, co je v mých silách, ¨

ale víc nic.

A i když jsem prožívala moc náročné dny, 

kdy oba rodiče onemocněli těžce covidem, 

prožívala jsem dramata i na úrovni vztahů.

Neváhala jsem ani setinu vteřiny, 

a pomáhala jim, jak jen to šlo. 

Na rozdíl od mého bratra, 

který se pomoci doslova zřekl. 

Vím, že život je bumerang... každý počin se vrací...

Co mi i tato situace dala, bylo zjištění, 

že některé touhy a přání jsou plané. 

Když napíši své starší dceři zprávu s prosbou, 

zda by se za dědu modlila...a zpráva zůstává 

bez odpovědi, i to je odpověď.

Prázdná, smutná, bolestivá v tom, 

že člověk nedokáže překročit vlastní stín 

a práh ani v době, kdy blízká osoba bojuje o život. 

V době, kdy vlastní máma prosí. 

Stejně, jako když chtěla vnukovi, synovi svého syna, 

poslat dárek k narození.

Stejně bolestivou zprávu, odpověď obdržela.

Člověk může podat ruku vstřícnosti, ale když vám přes prsty klepnou,

pak je to také odpověď.

Odpověď, že žádná máma nesmí zapomínat nikdy na sebe.

Protože, čím víc je kamarádkou než mámou, 

o to víc mohou přicházet situace plné rozčarování.

A pravá láska je i v přijetí i toho, co nás bolí. 

Přát druhému jen to dobré a žít s vědomím, 

že druhému je prostě dobře, že je šťasten a prožívá život v lásce. 

Moc to svým dětem a jejich dětem přeji.

Jsem vděčná Nebi, že mi dalo tolik poznání. 

Tolik pochopení a odpovědí.

Tolik smíření a vlastně i štěstí. 

Možná i proto, že jsem se svou mámou nepoznala ono kamarádství,

 chtěla jsem ho dát svým dětem.

A ani má těžká nemoc v podobě rakoviny, 

ani náročné onemocnění covidu mé mámy, nedokázalo změnu. 

Jsem smířená a už po ní neprahnu. 

Jsem vděčná, že máma žije a přeji si, aby byla v pořádku.

.

Jsem vděčná a šťastná, že pro tátu jsem udělala maximum, 

co mi síly stačily.  Naučil mě pokoře k životu a mnohému...

a já mu to snad takto mohla vrátit.

Spala jsem poté, co jsem usilovala o jejich uzdravení, 

po mnoha bezesných nocích, skoro dva dny v kuse. 

Měla jsem pocit, jako bych kopala kanál La Manche.

 Kdysi mi pan profesor řekl, že největší čistota na světě 

je čistota svědomí.

Jo, svatá to pravda.

A možná přijdou tyto řádky nebo mé počiny někomu úsměvné. 

Nebo i život, který žiji a sdílím.

Často si vybavím scénu z filmu Želary, kdy Hanule dojetím 

hladí novou podlahu, kterou ji Joza udělal. 

Jak dokáží být takové věci obrovskými dary života. 

O podobných situacích, 

propletené hladivými příběhy pro lidskou duši právě píši

 a vkládám je do knihy o nebeském štěstí.

 

Těsně před svátkem matek, v pátek 7.5.2021 od 10.00 hodin

 budu hostem živého vysílání v hodinovém pořadu 

v Českého rozhlasu Hradec Králové, 

kde o těchto obrovských darech života zkusím vyprávět.

Protože život není o tom mít nejvíc a být nejvýš a nejdál a nej a nej...

Život by měl být o souznění, sdílení, pokoře, 

radosti z maličkostí, o stopách, které tu na světě po nás zůstanou,

 a třeba i o slovech, 

které se dotýkají nebeského štěstí...

 

Věrka