Blog o životě ... vzpomínkách ... krásách světa

Velebeno slovem i fotografiemi

" každý den je dar ..."

sobota 19. února 2022

salát alá den D

 


18. únor je pro mě den D.
V tento den jsem dostala druhou šanci na život,
v náročném onkologickém onemocnění.

18.února jsem před lety podstoupila operaci.
Tenkrát, když jsem bojovala o život, cítila jsem,
jak potřebuji uchopit naději.
Díky skvělým lékařům, rodině, mnoha lidem, čtenářům,
blogerkám, známým i neznámým se mi NADĚJÍ dostalo.


Za krátko poté jsem se rozhodla naději vracet.
Těm, jež ji potřebují.
Těm, jež bojují o život v náročném onkologickém onemocnění.

Můj příběh mnozí znáte.
Píši o něm v knihách. Je sdílen v médiích.
Co je však důležité, že dokáže motivovat.



17. února jsem se zastavila v květinářství,
kupovala jsem květiny k narozeninám.
Paní prodavačka mi vložila do rukou ještě jednu kytici
růžových tulipánů, "jen tak".
Za to, že JSEM.
Za to, že seji světem motto " každý den je dar".

Myslím, že život nám vždycky poví,
ukáže a nebo pošle do cesty člověka, který nám sdělí,
zda jdeme či nejdeme správnou cestou.

Možná, že náruč růžových tulipánů je odpovědí...



A tak jsem se v den D rozhodla udělat k večeři něco dobrého.



Lehký salát se sledi




A protože to máme k sousedům do Polska,
 co by kamenem dohodil,
zkusili jsme tamější sortiment.

Dostali  jsme tip, že mají výborný výběr ryb.
A páč jsme milovníci rybích pochoutek 
 vymyslela jsem tento salát.

Salát alá den D


filety ze sledě ve smetanové remuládě
lístky zelených salátů
na kostičky nakrájený sýr eidam
krutony z rohlíků osmažené na pánvi



Hotovo natošup



Salát lahodí s lehkým bílým vínem




Lze podávat i zvlášť.
Rybu se salátem.




No a závěrem pár záběrů z kuchyně,
když tvořím, vařím, smažím, peču....
a snažím se vše nafotit...

mám kolem sebe úplně normální nepořádek.




Tvořeno s láskou

Věrka

sobota 12. února 2022

blog Carolina Mia

 


Blíží se den lásky.

Den zamilovaných.



Ve stejný den,14.2.2012 jsem před deseti lety založila tento blog.




Nazvala jsem ho jménem mého nejmladšího dítěte.

Carolina Mia.

Můj Anděl bez křídel.


Na tomto blogu je pořádný kus našeho života.

Je v něm pořádný kus lásky.

Občas i bolu a strádání.

Vždy se snažím to méně dobré v to lepší a dobré překovat.



Čas blogů mnohým a mnohdy vystřídal
 
instagram, facebook, vlogy, youtube...

Zůstávám věrná blogu.

I když mě můžete sledovat na více kanálech facebooku.

Blog je moje srdcovka.





Přemýšlela jsem, co bych vám nabídla v den výročí.





A pak mě to napadlo...

Zkusím vám nadále dělat radost.

Aby mé fotky, slova a skutky, měly stopu lásky.

Co víc si přát?



10 let je kus života.

Proto chci vyslovit jednu z nejdůležitějších vět.





Děkuji vám ze srdce za vaši přízeň.

DĚKUJI.






Dnes, skoro v den výročí, vám posílám pořádnou dávku 

lásky z našeho Nebe plné sněhu.








Chtěla bych vám také říci, 

že mi je s vámi dobře a že mě blog stále baví.




Velmi si přeji, aby bavil i vás...






Věrka

pátek 4. února 2022

cestou necestou ...

 


Některé dny jsou i přes jasnou oblohu 
a sílu slunečních paprsků prostě jiné.

Jsou to dny, kdy obdržíte zprávu o odchodu blízkého člověka.
Takový email jsem obdržela dnes.
Šla jsem cestou necestou plnou sněhu bez cíle a jen tak byla...

Nemusela bych tato slova psát, 
protože se to vlastně děje denně a tolika lidem...

Jenže... 


S naším kamarádem a jeho paní jsme se seznámili před lety náhodou.

V obchodě na balících s moukou ležela peněženka.

Byla tak plná, že doslova byla k prasknutí. 
Otevřela jsem ji a hledala občanku nebo nějaký kontakt, 
abych dotyčné osobě zavolala, aby se nestrachovala. 
Podle občanky jsme s mým mužem dojeli na adresu.
 V maličké chaloupce na konci jedné vesnice  
nám otevřel usměvavý starší pán s otázkou koho hledáme?

Tenkrát jsem o tom psala i zde na blogu.





Za chvíli volala jeho paní s hrůzou, 
že ztratila všechny peníze na oslavu Járy Cimrmana, 
kterou pravidelně pořádali s přáteli v dobových kostýmech
 v sadě u chaloupky. 
Příběh dobře dopadl a nás tak pozvali na tuto sešlost. 
Od té doby jsme se čas od času setkávali. 
V jejich kouzelné světnici probrali kde co. 
Pán vlastnil překrásný vůz, veterána,
 o kterém nám vyprávěl nespočet příběhů. 



S jeho paní nás pojila společná diagnóza 
a já se jí snažila na cestě za zdravím pomáhat. 
Nikdy jsem je neviděla smutné, zlomené, protivné, 
bez nálady nebo, že by si stěžovali. 

Jednoho dne mi přišla zpráva, že paní svůj boj s rakovinou prohrála.
 Přála si mít na smutečním oznámení verš, 
který je na přebalu mé první knihy Máma. 
Takovou podobu nabralo jedno náhodné 
setkání prostřednictvím ztracené peněženky.





Postarší pán zůstal sám 
a když jsme se tam čas od času stavili, 
nikdy si nestěžoval, nebrblal, ale smutek a prázdno bylo patrné i beze slov.

Každý rok jsme mu přivezla Mámin kalendář pro potěchu. 
Jen ten letošní jsem nestihla přivést.
Od října si říkám, že se tam musíme stavit.
A proto píši tyto řádky. 



Nikdy nic neodkládejme na "pak". 
Udělejme vše teď a tady. 
Když nám srdce napoví. 
Když na nás zaťuká a připomene, že máme udělat právě tohle, právě teď. 
Zítra už může být pozdě. 
Nikdo z nás nevíme, co bude zítra.



A mnohdy se tady na té planetě pachtíme za všemožnými "důležitostmi". 
Myslíme si, jak všechny ty věci a "důležitosti" 
jsou jedinečné a že bez nich bychom nemohli být.

A mnohdy řešíme takové banality, 
které pokládáme za velikánské věci. 

A jindy naopak velikánské věci pokládáme za banality.
 A to nejdůležitější, obyčejné vlídné slovo odkládáme na pak...



Tak tohle všechno mi řekl dnešní den,
 jedna ztráta, která se nedá vypovědět a  jedna cesta sněhem zavátá...

Pepíku, Hanko, posílám s hlavou zvednutou k nebi 
plnou náruč vzpomínek a vděčnosti.




Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...

1

Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...