… babiččina půda s vůní sena, starých šatů a bylinek,

to patří do mých pokladů dávných, dětských vzpomínek.

Tu truhličku plnou vzpomínek, inspirací a tvoření právě otvírám,

budu věřit, že krásnou chvíli tak Tobě dám …

čtvrtek 19. července 2018

Sýkorka ...



Čím více dopisů s barevnými pruhy, tím tvořím více obrazů.
Včera večer jsem malovala jen tak...
Sýkorku

A než obraz vůbec stihl uschnout, je tu dopis další.
No, jen houšť ...ještě jsem barvy nestihla uklidit.




 V mé nové připravované knize je pasáž, která mě k vytvoření obrazu inspirovala. 
A protože jsem Vám slíbila malou ukázku z ní, je tu.




"A za tím mým obrázkem se barvil svět. Seděla jsem
u okna, svým nosíkem jsem se dotýkala skleněné
okenní tabule. Cítila jsem na špičce nosu chlad. Svoji
malou, dětskou pusou jsem dýchla na sklo. Orosilo
se a drobným dětským prstíkem, jsem nakreslila do
oroseného kolečka srdíčko. Pozorovala jsem svět za
oknem onoho srdíčka. Položila si hlavu na své ruce
na parapetu. Za namalovaným srdíčkem, za oknem
padaly dešťové kapky. Déšť. Voňavá voda z nebe.
Možná jen Bůh pláče… napadlo mě tenkrát… Utřela
jsem si nosík do rukávu tmavomodrého svetříku. Jednou
napíšu knihu i o obyčejném dešti za srdcem na tomto
okně. Bylo mi asi pět, šest. Kuchyní voněla babiččina
metýnka a mě kolébal pocit pohody a poklidu."

(kapitola 14. Jiskřička naděje)



"Vzpomínám na jedno okno a za ním krmítko. Na
jednu zimu a dětské hry, které k ní patřily.... (pokračování)

Tak mizí v oparu stříbrných jisker
mrazivého dne poslední střípky pocitu spravedlnosti.
Ještě za těmi jiskérkami natahuji ruku. Cítím jejich
chlad…nic víc. Tu krásu si ukládám do svého já. Do
klávesnice. Do této knihy. Utírám slzu bolesti, která
mi právě stéká po tváři. 
Nevadí, jedeme dál…zavírám oči a vidím malou holčičku na zelenkavém dřevěném
parapetu okna. Vybavuje se mi maličká sýkorka.
Rozhovor s ní… o NADĚJI…
Babička na mě volá, ať slezu z parapetu okna
dolů, že dává na stůl oběd. Na Kaborkách stojí hrnec
a v něm klokotá nudlová polévka. Sběračkou mi
nandává na ..."

(kapitola 14. Jiskřička naděje)



"... dokud bude
v našich větách spojka aby, až, ale, nikdy nepocítíme
skutečné štěstí. Bude vždy podmíněno. A zatímco se
budeme honit za všemi těmi nádherami a výdobytky
pozemského světa, zatímco bude kolem nás samé,
aby, až, ale… budou mizet lacině a zbytečně všechny
ty překrásné a čisté chvíle s opravdovým štěstím..."

(kapitola 15. řízek)




"Vybavuji si dlouhou chodbu.
Opět věšáky nikde. Tentokrát si bundu nesundávám
a nechoulím si ji v klíně. Záhy temnou chodbou
přicházejí tři lidé. Dva muži a žena. Zdravíme je.
Oni nám cosi zamumlají pod vousy. Nadřazenost
především. Začínám pociťovat strach. Kdo zažil, ví
a chápe. Je to neskutečné ponížení a potupa. „Lékařský
soudní tribunál“ zasedá. Začíná zpověď..."

(kapitola 16. bez věšáku)




Věrka



úterý 17. července 2018

Motýlí louka ...



Dny nedávné jsme prožili u nás v Nebi ...

Je to neskutečná čistírna myšlenek, terapie ducha a dobíječka energie i bez kabelu...



V naší louce si i děti hrály na schovávanou, jak byla vzrostlá.
Při jejím kosení jsem spatřila něco, co asi nelze ani vyfotit ...
Roj motýlů ...





Co nás také mile překvapilo, že se k nám vrátil Bóba, teda vlastně Bobina...
Když jsem ráno otevřela okno, nevěřila jsem vlastním očím.





Její klid byl ohromující...




A když jsem v našem Nebi zvedla hlavu k nebi, zmizely i poslední chmury z dopisu, který jsem otevřela před odjezdem do ticha.

Jsem asi nejprozkoumanější žena po těžké nemoci v této zemi.

Další psaní s pruhem mi oznamuje, že další přezkum mého zdraví bude tentokrát ve městě u polských hranic...
To už je třetí region, čtvrté město a pátý přezkum...

Že vám to  hlava nebere? Nejste sami...mě také ne...

A ta krása v nebi nad mou hlavou mi pošeptala, co si myslet a cítit...




Při doteku ranní rosy, byly mé pocity potvrzeny...




Pro tyto momenty má život kouzlo...

Tato krása má smysl...

 Prostě tu být...žít...dýchat a vnímat...




Tolik je na světě bohatství...

Stačí se ho dotknout ...




 A nebo jen tak sedět a poslouchat všechen ten cvrkot, co léto nabízí...




 Protože příroda je nekonečné kino s nekonečným filmem plný úžasných protagonistů.




A tato nádhera je pro mne něco jako barometr. 
Pár hodin dopředu poznáme, jestli bude pršet a nebo se může Peťan s malým pomocníkem pustit do práce se dřevem...


Náš barometr ... mraveniště za domem  ...



 To, až se zima zeptá ...




 A jak to tak vypadá, tak si budeme muset pořídit i atlas motýlů, abychom  při dlouhých zimních večerech zjistili, co nám to vlastně na té naší motýlí louce všechno létá ...








Přeji všem krásné letní dny


Věrka


úterý 10. července 2018

Pekáč plný vzpomínek ...



Čas borůvek, čas prázdnin …




Když se řekne "borůvky" ...

v mých vzpomínkách je hliníková bandaska, modré ruce  a pusa jako od inkoustu.
A hlavně, babiččin borůvkový koláč. Dávala jich na plech celé hrstě. A ta její drobenka…
Rozehřála v kastrůlku na okraji kamen máslo, zamíchala do rozpuštěného másla  mouku a moučkový cukr…
Pak drobila na modrý, borůvkami posetý pekáč tuto dobrotu.

 



A protože má třetí kniha Mámy nebude jen o boji v životě, 
bude i o krásách světa, o pohlazení na duši, nebude chybět vzpomínka na babiččinu metýnku, jak říkávala této dobrotě.
Vůně, co se nesla celou světnicí, kolem oken až ven.
Na zápraží a všude kolem bylo tak sladko, borůvkami prosycený vzduch lákal k chalupě všechno živé.
Ptáci pěli své písně radostněji. I kočka na dřevěné lavičce přestala podřimovat…a mlsně se olizovala. Dokonce i soused volal na babičku, co bude dnes dobrého…?




Celý ten den voněl sladce. 
Babiččinou borůvkovou metýnkou s tou nejkřehčí drobenkou na světě…




Recept  babiččina borůvkového koláče:

- vyšlehám tři vajíčka s cukrem do pěny. Cukru asi jeden menší šálek.

- vyšlehám sníh ze třech bílků.Pevnější je se špetkou soli, rada mé babičky.

- přisypu polohrubou mouku, lžičku prášku do pečiva, trochu rumu.

- asi sklenička vlažného mléka a oleje

- nakonec vmíchám pevný sníh z bílků.

- vložím na pekáček a posypu ovocem a přidám babiččinu drobenku, tu nejkřehčí na světě.

- tu připravím z rozpuštěného másla, asi dvě lžíce a trochu polohrubé mouky a trochu cukru moučka. Lžící míchám, asi minutku a hned ještě horkou drobím na pekáč s ovocem, které vkládám do předehřáté trouby na 150°C. Peču dokud to nevoní domem sladce...




A když došly borůvky a pekáč byl prázdný…našlo se jiné ovoce. 
Třeba maliny, co divoce rostly za plotem na konci zahrady…




Tolik se toho vejde do jednoho pekáčku plného vzpomínek…

Věrka



neděle 8. července 2018

Vytoužený den ...

foto zdroj net

Dnes jsem vám mohla  přinést nějaký nový recept.
Nebo další obraz, který s láskou tvořím ...
Možná i nějaké fotky z nádherné louky, které fotím pro radost  ...
Vše, co mě těší a vše, co ráda sdílím.

Nebo "tisící" článek o "králi Jelimánovi..."
Vše, co přetavím z negativna v pozitivno. 
Všechno to má velký a hluboký smysl. 

 Přesto dnes ani jedno z toho nepřináším...

foto zdroj net


Vždycky jsem se snažila v životě dělat to, co cítím. 
Věci nazývat takovými, jakými jsou. 
Bojovat za pravdu a za druhé. Pomáhat ... Dělat druhé šťastnými, dělat druhým radost.
Proto vám dnes přináším zprávu, že se budu velmi snažit a usilovat o to
 (samozřejmě nejen já), aby kniha
Máma- čisté jiskření, šla do tisku  21.srpna 2018.
 
Tento datum není nahodilým.
Ráda bych, aby první stránky a první knihy této závěrečné trilogie, spatřily světlo světa právě v tento den. 
V den, kdy pravda a svoboda nejen slova tolik utrpěla. Abychom si vždycky uvědomili, že tyto hodnoty nejsou pouhým slovem.
V mé nové knize je hodně prostoru pro to, co život dělá životem a svět světem.
Prostor pro víru, lásku a naději...
A kdyby vytoužený termín vydání knihy nevyšel, hvězdy měly svůj plán,  
věřím, že to podstatné z knihy ani ze života nezmizí …

 Věrka 

středa 4. července 2018

"Nekonečný příběh..."


foto.zdroj net


Nekonečný příběh…


   Už je to spousty let, co jsem měla ráda pohádku s názvem „Nekonečný příběh…“ Tenkrát by mě nenapadlo, že podobný příběh, nikoliv pohádkový, budu jednou žít. Po těžké nemoci … že budu bojovat stejně jako malý hrdina Atrej.
 Vzpomínám si na obyčejného chlapce z tohoto příběhu Bastiena, který se zdá, že příběh jen čte, ale postupně se stával v příběhu klíčem k řešení problémů v zemi Fantazie. I já mám pocit, že skrze petici, skrze boj za změny systému LPS ČSSZ se postupně vytrácela má osobní otázka, o kterém jsem začala před rokem usilovat.

 I dnes jsem po další, již čtvrté posudkové kontrole, slyšela z úst lékaře slovo „Systém“. Ano, to kouzelné zaříkadlo, které není indicií ze země Fantazie, ale z žité reality, která dokáže zamíchat kartami osudu mnoha lidem. Dokonce je na má bedra dnes kladeno břímě tzv. změny systému. Já ho přijala, neboť změna je nutná a nezbytná. Peticí jsem tuto cestu otevřela. Náročnou cestu, stejně náročnou, jakou šel samotný Atrej. V jeho příběhu se na něho valila celá hora kamenů, náhle padal do bažin a tonul v nich… Potkával dobro i zlo. Pohádka dobře končí, neboť je pohádkou.

 Jak končí můj „Nekonečný příběh…?“   Nekončí…
Dnes mám v rukou další pozdrav ze země, kde nevládne empatie, rozum ani pochopení. Opět jsem vyprávěla o boji s nemocí. O nemalém úsilí a fatálních dopadech po rakovině. O vývodu bokem a nelehké cestě…Pořád dokola a dokola…A pořád dokládám další a další listiny od lékařů. A pořád musím hájit své místo tady na slunci. Před kým? Před světem, kde vládne snad jakýsi „Systém“? Před světem, kde nevoní rozkvetlé louky, které tak moc ráda maluji a tak moc ráda o nich píši a hlavně tak moc si jich vážím, že jimi mohu jít. Utrhnout a přinést si je domů do vázy…protože to je realita všedních dnů lidí, co si váží života a každého dne. Každý den berou a chápou jako DAR… Musím ještě ujít kus cesty a bojovat se saní jménem „Systém“…  Dnes mi bylo ústy lékaře doporučeno cestou soudní. A já mu na to odpověděla:

„…kdybych, pane doktore, věděla, když jsem jela na sál a nad hlavou mi mihotaly zářivky projíždějící chodbou, že za nějaký čas budu bojovat zase… Kdybych věděla tenkrát, když jsem před podáním narkózy na operačním sále, řekla své poslední slovo „Děkuji“…kdybych jen tenkrát tušila, že za nějaký čas budu zase bojovat, nevěřila bych. Natož s nějakým „Systémem“.
Myslela bych si, že je to myšlenka sci – fi, že jsou to slova ze země Fantazie z Nekonečného příběhu …"

Všichni jsme součástí nekonečného příběhu… i vy, co rozhodujete…

Za sdílení všem lidem ze srdce děkuji

Věra Fina, autorka knih s duší


úterý 3. července 2018

v Nebi je božsky ...


tak mi v tom našem Nebi zase přišel do cesty starý hrnec.
Možná znamení už konečně napsat krásné řádky plné historie pro pohlazení duše...
Tentokrát zelený ... jako bych dostala zelenou ...




Vyšla jsem na kopec, abych vám vyfotila to, proč našemu kousku snu říkám NEBE

Máte tu pocit, že stačí se odrazit, povyskočit a máte hlavu v oblacích ...




Mraky se válí a koulí kolem vás ...




A když sklopím hlavu , dokáží mě potěšit i šišky na našich jedličkách ...





To ticho dokáže zázraky ... 

Brouzdala jsem loukami, cestou necestou. 
Zítra mě čeká náročný den, jak jsem minule předesílala...
A tak jsem slétla z Nebe na zem. Stojím na ní pevně nohami.
Nečtu si žádný zákony.
 Načetla jsem jich za poslední rok hodně.
Modlím se a přeji si štěstí.
Neobyčejně obyčejné lidské štěstí...







Pozorovala jsem na kraji lesa mláďata ... ptačí ...




Pozorovala jsem i děti ...




Také jsem pozorovala krásu křídel motýlích ...

A pochopila jsem, po tolika úsilích a bojích...že nic není nad lehkost bytí.
Zkusím předstoupit před "krále Jelimána" tentokrát s lehkostí.
S čistou myslí, srdcem i svědomím...

Nebo mu řeknu, co to je... nebo to třeba pochopí sám...




Díky nebe, že jsi mi dalo znamení ...

Díky za obraz srdce plující na nebi ...


 Dalo jsi mi toho tolik ... že se to nikde na světě nedá vyfotit, vygooglit ani koupit.

Dalo jsi mi odvahu a pocit klidu...




Dalo jsi mi víru, lásku  a naději



Všem za palečky, pěstičky ze srdce děkuji

Zítra v 9.00 hod.




Věrka




Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...