15. říjen se navždy vepsal do historie mého života.
Rozhodla jsem se, že už nebudu počítat ani sdělovat kolik uplynulo let … kolik 15. říjnů jsem dostala navíc.
Tenkrát se mi změnil od základu život. Asi jako každému, kdo uslyší větu:
„Máte rakovinu.”
Proč jsem se rozhodla nepočítat a nesdělovat kolik uplynulo let? Není tomu tak dávno, kdy se mě kamarádka lékařka na to číslo zeptala.
Sdělila jsem ho.
„Tak to už můžeš být v klidu. To už jsi v pohodě.”
Usmála jsem se a přijala to jako fakt.
A čím víc si je člověk jistý, tím víc mu život ukáže, že všechno může být rázem úplně jinak. Ta „jistota” se může stát nejistotou.
Za pár dní po tomhle rozhovoru a mé čerstvě nabyté „jistotě”, jsem šla na kontrolní testy na onkologii. Druhý ani třetí den mi pan doktor nevolal a já si byla tak ještě jistější.
Asi po týdnu, sedíme venku ve stínu pod stromem, pijeme s manželem kávu, když v té naprosté pohodě, klidu a jistotě zvoní mobil. Na displeji jméno mého onkologa.
V tu chvíli, v tom vedru, jsem ucítila po celém těle doslova mráz. Rozhovor byl krátký.
Výsledky onko markeru nebyly ideální. Za měsíc kontrolní odběr. Od té chvíle jsem se úplně zastavila.
Kontrolní odběr za měsíc vyšel lépe, ne však ideálně, resp. hraničně. Další odběr začátkem listopadu.
Mnozí se mě ptají jak to žiju? Tu nejistotu?
Nebylo to jednoduché, ale teď vím, že být si jistý v takto křehké otázce je chyba. Zrovna tak je chybou pochybovat. Co je tedy správně?
Brát život s lehkostí, vděčností, respektem a pokorou. Být rád za každý den. Nehnat se. A nepočítat…
A tak už nepočítám. Vzpomínám a děkuji.
Pod tím stromem ve stínu jsem prožila kus léta, které bylo jiné a vytvořila jsem v něm další kalendář. Tentokrát taky jiný. Je to stolní kalendář „ohříváček pro duši.” A ukrývá skutečné zastavení, pohlazení, radost ze života a vzájemné sdílení
Je o tom, jak jsme všichni vzájemně spojeni, propojeni, jak si ovlivňujeme životy, kolikrát aniž bychom to tušili.
Protože přesně o tomhle by měl být ten náš svět…
