... popisky ...

… když se řekne „popisky“, vždy si vzpomenu na moji bývalou tchýni, která byla mistr v rozlišování. Byla nejlepší kuchařka pod sluncem a v kuchyni se orientovala i po slepu. Tomu byly svědkem její popisky - nepopisky a to na všem. Ve sklenici s nápisem ocet, byl olivový olej. V kořence skořice byl muškátový květ atd.atd.  Mnohdy dlouze ochutnávala sklenku bez názvu , pokyvovala hlavou se slovy „no není to špatný, to by šlo … „ Když vařila či pekla, permanentně ochutnávala ingredience, olizovala, občas plivala, občas tápala, občas hledala, ale vždy její jídlo na talíři byl skvost a balzám pro chuťové buňky. Možná proto, že kolikrát sama nevěděla, co za přísady přidala J

♥

 ♥

 ♥

♥

 … a ač jsem ji neviděla, neslyšela spousty let … hodně moc let… (věřím, že se jí daří dobře, přeji ji to) tímto ji veřejně vyslovuji poklonu, za nejlepší kuchařku mého života, která mne nejen naučila vařit a péct, ale objevila pro mne kouzlo vaření a pečení … Její rada, že jen kulinářství dělané s láskou, s představou, jak bližním chutná, má smysl…

♥

 … když zaděláváš na buchty, vždy si představuj, ten prázdný pekáč, za kterým se doslova zapráší. Představuj si, jak všem chutná. Když hněteš těsto, dávej do toho pozitivní energii, lásku a radost… vždy se Ti ty buchty povedou… Měla pravdu – funguje to …

♥

... popisek jsme udělaly i na plechovku se zrníčky pro ptáčky ...
♥

… „bezvadné popisky“ měli naši, když dávali do mrazáku maso ze zabíjačky. Táta polepil igelitové pytlíky nálepkami např. kýta..kotleta…krkovice…panenka…

Legrační bylo, když se pak nálepky v mrazu poodlepovaly a  různě přeházely. Táta pak přehrabal celý mrazák, když hledal krkovici na řízky. S brýlemi na špičce nosu pod lampou se zmrzlými rukami četl, tápal a odhadoval… řízky byly pak z plecka …ale hlavně, že jsme v tom měli všichni jasno J

♥

...…když chceme být světový … popisky píšeme světově …

… ale raději mluvím a píši (ač hovořím více jazyky) tak, jak mi zobák narostl, říkávala babička …

… moje dnešní popisky jsou výčtem všech těch předešlých – lehce zaměnitelné, smazatelné … nu orientační …

… a jak to máte s popiskami doma vy ? …

... přeji všem dny popsané jen těmi nejkrásnějšími slovy a nejkrásnějšími barvami ...

Věrka

♥

... a když je řeč o barvách, podívejte se sem ...

... Dušičky ...

… když se řekne dušičky, vybaví se mi 3 vzpomínky. První patří spíš do vzpomínek mého táty, ale při jeho vyprávění mi hluboce utkvěla v paměti. Vyprávěl mi, jak kdysi , když byl malý kluk, bylo krátce po válce, jeli na dušičky s věnci na hřbitov. Jeli s koňmi a povozem do kopce, který se od nepaměti až dodnes jmenuje „Na Spravedlnosti“.  Ležel na vozu, díval se na nebe  a začal propadávat první sníh. A jak tak ležel a vločky na jeho tvář dopadaly a vedle něho voněli ty věnce z chvojí, bylo mu tak hezky … dodnes si na to vzpomínám a vidím to, jako včera… říkal táta …

♥

 ♥

Druhá vzpomínka k dušičkám jsou moje nové zimní boty v dětství. Vzpomínám si, jak jsem se na zamrzlích kalužích klouzala v nových botách, když jsme šli s našima na hřbitov. Jak jsme potkávali spoustu známých a naši si s nimi podávali ruce nebo jen tak prohodili pár slov. Jako dítě jsem dušičky vnímala jako nějaký svátek, kde vévodilo ticho  a spousta lidí. A moje nové boty, podobné jaké měla Majka z Gurunu…

♥

... tohoto anděla strážného mi Kristýnka dala nedávno k svátku ... osud věděl proč ...
 ♥

Třetí vzpomínka se váže k času před dušičkovému, kdy Kristýnka a Honzík, naše velké děti, byly ještě dětmi malými. Byly jsme uklízet na hřbitově a děti se u jednoho opuštěného hrobečku, který byl zarostlí šípkovým keřem , obrostlí mechem ptaly, proč tomu tak je. Podala jsem jim vysvětlení o opuštěných hrobečcích . Ptaly se, co je napsáno na tom kameni, který se dal už jen ztěží přečíst. „ Mařenka a František  - děti ze Zakopanky „ pamatuji si to jako dnes. Děti celou cestu domů prosily a škemraly, abychom to udělaly Mařence a Františkovi taky krásné. Druhý den jsme šly znovu na hřbitov a poklidily jsme cizí opuštěný hrobeček. Nevím, zda si na to naše děti ještě dnes pamatují, ale já vidím tu jejich radost jako by to bylo včera….

♥

... bez stužky "vzpomínáme"... babička ví moc dobře, že vzpomínám ...
 ♥

... věneček jsem umotala ze všeho, co mi v lese přišlo do cesty...
♥

… přeji všem klid a mír, ať prostoupí vaše domovy i životy …

♥

... světýlko Dušánek ...

… naše děti mají talent na vlastní sousloví. Vymýšlí různá slova a ty ve mne pak zůstávají celý život. Honzíkovo slovo z ranného dětství „ kochňutka“ tzn. pochoutka. Dodnes, když je něco moc dobrého, to celá rodina nazývá „kochňutka“. „Maměnky“ jsou u nás levandule a dnes dala malá Carolinka vydlabané dýni – Helloween název Dušánek. To proto, že se blíží ty dušičky. Upřímně, mě se její název pro svítící hlavu – Helloween, líbí víc – Dušánek J. A jak vám ?

… Dušánek odhání od domu vše zlé … tak snad to bude pravda …

... Dušánek si lebedí a svítí do tmy... naše odpolední činnost ... dlabačka

Vzpomínám, když moje stará babička, budiž ji země lehká, říkávala „Dušičkám“ -  svátek všech svatých. Vždycky chodila do lesa na chvoj a po večerech s mámou vázala koše a věnce se staticí a šílenými umělými kytkami, co se za totáče prodávali v galanterii. Vzpomínám si, že jsem tu bílou stužku s černým názvem „Vzpomínáme“  nikdy neměla ráda. Přišla mi zvláštní, neosobní, komerční. Proč to psát, když to Ti v nebi snad vidí… Nikdy jsem ji na věnec nepřivázala. Vyšívala jsem křížkovým stehem „babičce“  „ dědečkovi“ 

…mám ráda ten svátek neb je o úctě a světlech a slušnosti a vzpomínce a zastavení  a  …

 ... je o nás …

… všem krásné zastavení a světlo v nás…

... o veliké řepě ...

… den jak malovaný a my se vydali pro krouhané zelí do zelárny. A nebyla bych to já, kdybych si nevymyslela něco extra J. Letos zkusím naložit do štandlíku i zelí červené. V zelárně na mne koukali jak z jara a poslali nás pro červené nakrouhané zelí, do vedlejší vesnice k soukromníkovi, který má všechnu zeleninu a ovoce na jaké si jen vzpomenete. Když jsme přijeli na starý statek, koukali jsme jak z jara my…

Tuny jablek, hrušek, dýní, kořenové zeleniny, brambor, zelí …. březových košťat a dokonce i má srdeční záležitost – staré krámoví… No to bylo něco pro pohlazení mé duše… ještě teď ten pocit blaženosti mám v sobě…

♥♥♥♥♥♥♥

Odváželi jsme si kromě ovoce a zeleniny i poznatek, že červené zelí nelze nakládat do štandlíků neb nezkvasí. Tak ho povařím a hned zavařím do sklenic. Bílé už máme naložené ve štandlíku a teď už je vše jen na něm…

Byla tam i jedna moc prima paní z Kolína, která si zabouchla klíčky v autě a než ji situaci vyřešili, povídala si se mnou a povídala a povídala ... A tak mi poradila jak  na marinované zelí a dala mi i pár typů na červenou řepu…

… a protože jsem holka sdílná, jeden,  dnes už odzkoušený, vám zde zanechám …

Recept
řepu dobře omyjeme a zabalíme se stroužkem česneku, trochou oleje a balzamik.octa do alobalu.  Pečeme do změknutí, vůně dá signál. Pak opatrně rozbalíme, nakrájíme na plátky, já nedokrajovala a mezi mezery vetřela pečený česnek a  hustou zakysanou smetanu. Na to do hněda osmaženou cibulku. Je to skvělá příloha k plátku opečeného masa, ale mě to chutnalo samotné. Lze doplnit dresingem ...

… A když jsme tu řepu vařily a pekly s Carolinkou, povídala jsem ji pohádku o veliké řepě… Moc se jí to líbilo a chtěla pořád znova. A tak jsem pořád opakovala, kdo za koho táhl a táhl, až vytáhl… všechno bylo kolem nás fialové a fajn …

…taky jsem vzpomínala, jak jsem jezdily jako děti pomáhat babičce s řepou. Jak jsme na poli skutečně táhly, táhly… jak jsme skládaly řepu na hromadu a babička pak okrajovala listy. Řepou krmila celou zimu králíky a já dnes nakrmila řepou ( pečenou v alobalu ) naši rodinku. A věřte nevěřte, moc jim to chutnalo…

... čerstvě zavařeno ...

♥  všem krásný prodloužený víkend  ♥

...ticho léčí - příroda uzdravuje ...

…naše kroky teď často vedou do lesa. Je tam božsky... Nosíme domů tuny hub, tuny žaludů, tuny radosti a klidu. Hodně jsme si dnes les užily – fotily jsme padající listí J a  Carolinka ho chytala. Kam se hrabe počítačová hra nebo Cinestar.  A ta krása být v tichu voňavého lesa spolu…. Vzpomněla jsem si na léto, když jsme fotily na terase létající vlaštovky… padající listí je ještě lepší, neb běháte pod korunami stromů v koberci listí a hledíte do nebe, slunečních paprsků … pohyb, radost , slunce a zábava….

♥

... naše kroky vedou do lesa...

... vlevo část listu :-)  - asi 150 fotografie ...

... neplánovaně místo listů, záblesk slunce ...

... druhá fotka s padajícím listem ...víc jsem jich nedala :-) 

... tento zachycený list na kmeni  objevila Carolinka ... má pozorovací talent... co maminka dokáže říci písmenky, ona umí objevit, ukázat a nakreslit ...Je to náš anděl ...
♥

... mamííí  vyfoť uplakaný list ....

... pozor letí další list... honíme se za nimi v lese jako střelené...super zábava ...

... když se fotíme mobilem samy, vždy to je super mazanec, ale plný štěstí ...
♥

... co to je za chlupatici ??? ...

… z donesených hub vaříme, smažíme, zavařujeme, sušíme…prostě pracujeme …

Carolinka pomáhá a musím veřejně říci, že je to nejlepší houbař, jakého znám. Nejen, že skvěle hledá, sbírá (úplně vše) , ale nachodí po lese kilometry a pořád ji to baví … v lese si povídáme o všem a pořád … A hlavně jsem spolu …

♥

... kouzlo podzimu ... kouzlo dětské ruky ... kouzlo jednoho dne ... jednoho života...

... další lesní objev ... ten musíme vzít domů... nakonec jsme nesly asi 2 kg ...

... šnečí domeček patří mezi TOP objevy dnešního dne ...

... a že Carolinka sbírá kde co, je všem jasné. viz. umazané ručičky...
♥

… když jsem večer čistila houby, poslouchala jsem rádio. Nevím proč, ale mám rádio raději než televizi. Bez televize bych dokázala žít. Bez internetu či rádia ne. V rádiu mám ráda stanice, které poslouchá minimum lidí. Jsou to ty, kde nejdou reklamy, jedna písnička za druhou, zprávy plné negací,  ale kde se mluví. Pozitivně a poučně. Proto mám ráda i dokumenty, o přírodě, o lidech, o historii. A tak jsem si včera vybavila, jak táta kdysi ladil staré rádio, v kterém byla lampa a ta se musela nejdříve zahřát. V tom starém rádiu bylo spousta zvuků. Zvuků, když ladil svobodnou Evropu nebo hlas Ameriky. V tom rádiu byla každou neděli po obědě pohádka s nádherným hlasem a tónem. Večer se z něho ozýval Hajaja. A o tom všem jsem dnes malé Carolince vyprávěla…

♥

... Václavky v octovém nálevu  to je naše srdeční záležitost  ...

... máme doma plnou půdu hub ...

♥

… zřejmě ji toto vyprávění baví, neboť vždy říká „ povídej mi mami, jaký to bylo, když jsi byla malá. Nebo když byla malá Kristýnka s Honzíkem, to když jsem ještě chodila po těch horách …“ A tak přemýšlím, že to mé vzpomínání začnu psát…Vlastně díky vám… V minulém příspěvku byla spousta nádherných komentářů, kde jste mi psaly nádherné slova a já se dlouze zamyslela. Každý z nás na tomto světě má nějaký dar. Někdo větší, někdo menší, ale máme ho všichni. A jestli mým darem je psaní, tak nechť patří všem…

♥

... všem krásné podzimní dny plné krásných znamení ...

♥

... Cesta k dárku - cesta poznání ...

… když jsem den před svatým Františkem (4.10.) vyhlásila soutěž „Cesta za dárkem“ neměla jsem ani tušení, jakou nekonečně dlouhou cestu ujde mé já. Mým životem se prohnalo tornádo, které mne doslova smetlo. Díky němu jsem o velký kus poznání dál a výš. A na té cestě jste mi moc pomohly vy… vy všechny…některá ještě o kus víc…a vám všem bych chtěla za tu cestu pomoci moc poděkovat. DĚKUJI - je mnohem více než polštářek peřím plněný, je to něco co nemá rozměr , objem, délku a šířku. Je to veliká emoce, kterou vám posílám a doufám, že vám všem, to budu moci jednou s láskou oplatit …

 ♥

 Naše Kristýnka mne odvezla v pátek na celý víkend vysoko a hluboko do hor. Do božského ticha a klidu. Jen mé děti, vnouček a já… antidepresivum bez vedlejších účinků…

…nekonečné rozhovory, procházky, doteky, úsměvy i slzy …

…stalo se však něco, co bych byla dlužna vám neříci… 

♥

V sobotu jsme si vyrazily na výlet. Neměly jsme vůbec tušení kam. Prostě jen tak … někde zastavíme, něco uvidíme, někam zajdeme … Ten nahoře má s námi skutečně ty nejlepší plány… Zastavily jsme u nádherného kláštera. Dokonce tam byla v sobotu mše. Sedly jsme si a nasávaly pohodu, tóny kytar a božský klid. Na konci mše se chtěla  Carolinka jít podívat na pana faráře z blízka… Šly jsme …  neb přání svých dětí plním. Pan farář se na Carolinku neskutečně krásně usmál a udělal ji křížek na čelo. Vitrážemi klášterních oken k nám proudilo slunce a já najednou viděla, že moje nejmladší dcera je neskutečně hodné, pokorné a skvělé děvčátko. A já to najednou viděla nějak jinak… Celou tu dobu všech těch stresů, jsem viděla všechny kolem, jen ne ji. A přitom ona byla tady pořád. Hladila mne po zádech, těšila mne, ať nepláču. A já pochopila, že Bůh skrze ni, ke mně promlouvá a říká…Utři slzy, posílám k vám slunce, radost a lásku, neboj se tolik. Ty jsi tu pro ni, ty jsi máma toho malého děvčátka, která Tě nejvíce ze všech potřebuje, neboť je malá… nerozumí stresům, dospělým slovům, beznadějím …ona chce mámu bez slz, s úsměvem, se slovy, kterým rozumí … A já tímto chci poděkovat té chvíli, Bohu a jejím očím,  kdy mi to došlo… 

♥ 

„ Cesta za dárkem – Giveaway „

…ručička naší Carolinky vytáhla jméno výherkyně. Stává se jim Andrea Secká  ( http://ifollowyourdreams.blogspot.cz/) a pro mne to je další víkendový zázrak a Andrejka ví proč…

Před časem ručička její dcerky vylosovala mé jméno v její soutěži. Život je skutečně zákonem bumerangu

♥

... celou horu lásky všem ...