... doteky dětství ...

... v dnešním příspěvku bych vás moc ráda provedla místy,které jsou mému srdci velmi blízké ...

Místy, kam se vracím i v knize Máma...kterými jste i vy, čtenářky prošly ... míst mého dětství ...

... zde jsou ...

♥

...louka za chalupou, kde žila moje babička, drobná a skromná ...babička z chalupy s muškáty ...

tak skromná, jako luční kvítí

♥

 ... babiččina zahrada ... na kousku země roste kopr, měsíček do masti, bylinky a vedle kvítí... tu keř s rybízem, angrešty, malinami ... a v nich skleněné zahradní koule...i o nich se v knize Máma zmiňuji...

Ta zahrada má i po tolika letech stále stejnou podobu. Ráda se tu zastavím pohledem i dotekem. Je to zahrada mého dětství.

♥

 ...a po této třešni jsem šplhala...učila se dovednostem, hbitosti i bolestem pádů... mé dcery do koruny této třešně lezou též, ale po výsuvném žebříku...jiná doba - jiné mravy ...

♥

...a vzpomínáte na kapitolu č.16 ? Koťata, housata a výměnný obchod? I toto místo je stále stejné. zde jsem se učila lásce k zvířatům...doteky žlutavého chmýří ...

" a v té zahradě byla dřevěná bouda, ohrádka s malými žlutými poklady, s housátky... člověk se až bál, držet tu jarní krásu v dlani, tak křehoučkou krásu, drobounkou a pořád pobíhající ..."

 ... a malá Carolinka žadonila, že chce též do dlaní tu žlutou krásu...a hladila ji s citem a respektem, jako kdysi dávno její maminka...

♥

Máma

 ♥

... železné zahradní konve, které pamatují ještě moje dětské ruce...

a já se mohu té dávné doby dotknout

♥

Náš zahradní bazén. Železná vana uprostřed zahrady. Na hladině občas plaval hmyz a my jsme se ho nikdy nebály vzít do dlaní. Žádná čistička a chlór. Denně čistá voda...večer se s ní v železných těžkých konvích zalévala zahrada ... a kolikrát jsme ten náš bazén jen natíraly ... 

A vždy jsme toužily po tempech v bazénu ...přesto jsme vyrostly...a šťastní ... a bohatí na duchu ..

♥

 ... jako malé děvčátko, jsem milovala seriál Tajemství proutěného košíku. Příběhy dětí na chalupě u babičky. A mám jej ráda dodnes... seriál i ono místo ...

♥

... i maliny pořád zrají na stejném místě... už půl století ... kolik generací tu ještě bude trhat ty sladké skvosty ... mám je tak moc ráda ...

♥

 ... místo, kde dnes je lán brambor a uprostřed něho strašák - bývalo pole plné heřmánku ... a v něm má nejsilnější vzpomínka na mé útlé dětství ...

♥

... a nesmím zapomenout na starou a milovanou hrušeň. Ta, která mi dala vzpomínky k sepsání kapitoly č. 17 Jablíčka a hrušky. To je ta stará milovaná máslovka...dnes s malými plody, ale stále tak sladkými a lahodnými ... a pod ní visí prádlo na prastaré šňůře, tak jak jsem na něj vzpomínala v kapitole č.12 ... je krásné se zastavit a dotknout se dětství ...

♥

... tato pumpa už dávno neplní funkci, kterou má. Uvnitř této pumpy je hnízdečko sýkorek. Už léta sem létají a naše Carolinka má ucho přitisknuté na staré pumpě a naslouchá jejich hlasům. 

A třeba jednou bude taky psát...a krásně vzpomínat...třeba na jednu starou červenou pumu pod sladkou hrušní ...

Věrka

♥

...vlaštovička ...

… moje babička říkávala : „ vlaštovka do domu, štěstí do domu …“

…a tak od těch dob mám ráda, když vidím vlaštovčí hnízda v obydlích. Pod krovy…pod střechou…ve chlévě …ve stodole…

♥

Tam je mívala vždy i moje babička, ve stodole nad mlatem … vzpomínám si na podvečerní, letní průlety nad hlavou černé letky. Rorýsové a vlaštovky jsou prý jedni z nejrychlejších ptáčků. Jak by ne, vždyť výraz, jsi rozcuchaný, jako Rorýs má svůj důvod právě v oné rychlosti …

♥

 … včera podvečer jsme na zahradě našli vlaštovčí (či Rorýsové) mládě. Kde se vzalo, tu se vzalo. Naše Carolinka, neskutečná zvířemilka, se jala zachraňovat. Okamžitě jsme museli jet k babičce pro ptačí klec, co má na půdě ještě po mém kanárkovi. Co pro dítě neudělat … nejen pro dobrý příklad, ale pro historickou větu, kterou nám řekla …

„ ono se musí zachránit…chybělo by mamince a tatínkovi… tak jako jsi mami chyběla ty mě, když Tě léčili v nemocnici v Brně…“

Bylo rozhodnuto…jelo se pro klec, aby sousedovic kočička neměla úlovek…nebo náš pes … nebo dokonce dravec orel, jak jsme se po cestě k babičce od Carolinky  dozvídali…

♥

… celou noc, až do rána vlaštovka (rorýs)  Pepíček prožil v kleci na terase. Časně z rána Carolinka opečovávala Pepíčka…volala z terasy nad hlavu směrem k nebi … vlaštovičky pomozte Pepíčkovi…je u nás …

♥

…celé dopoledne jsme Carolince vysvětlovali, jak nelze mít Pepíčka na vždy v kleci… patří do přírody …tak, jako nelze utrhnout domů do vázy vlčí máky…po cestě domů nám vždy uvadnou…tak i vlaštovka Pepíček patří do přírody…na nebe …a to, že neumí létat, se v kleci nenaučí …

♥

... blahodárná voda ... 

…když sluníčko k večeru už ukázalo přívětivou tvář… jeli jsme k lesu… učit Pepíčka létat … Ano, čtete správně… už jsem zkoušela v životě moře věcí, ale učit létat vlaštovku, to vážně ne …

… a tak Carolinka se stala na chvíli vlaštovčí maminkou … a přemýšlím, že její vlaštovčí příběh vepíši navždy do pokračování knihy Máma …

♥

... musím to dát...poletím ...

A přes celý potok Carolinčiných slz, že se jí bude po Pepíčkovi stýskat, jsme vysvětlili, co znamená dobrý skutek. Slzy byly utřeny…vlaštovka Pepíček neuměle zaplácal křídly a našel domov, tam, kde mu je vlastní…v přírodě … my naložili do auta prázdnou klec a už teď víme, že vlaštovka Pepíček zůstane v našich vzpomínkách navždy …

♥

Věrka 

...trochu retra ...

... moje milé kamarádky...

...  minule jsem vám tu nechala spousty slov ... dnes pro změnu minimum. Dnešní letní den, byl tak horký, že to sálá i z mých fotek. Barva je ta tam ...Nechám vás brouzdat luční travou s našimi nejmenšími, Carolinkou a Jeníkem.  A že se mi zatoužilo po retru, je víc než patrné z fotek ...

Když jsem zahlédla cestičku, po které jsem běhala, jako malá a moc ráda bosa...a jezdila po ní na mém modrém Pionýru... i na mámině ukrajině, co pádila z kopečka jako o závod...a do kopečka se musel táhnout ten přetěžký krám...a ta cesta toho tolik pamatuje...a podél té cesty jsem viděla břízy, které se dotýkají skoro nebe...vzpomínala jsem, jak jsme je s tátou sázeli...vzpomínala jsem...

Věrka

...můj příběh ...

…konečně jsem našla odvahu vám všem napsat můj příběh. Ne pro hrdinství…nebo snad dokonce obdiv… ale pro směr a cestu. Aby  ti, kdo jsou na scestí, našli správný  směr…

...před pár  dny měl můj Petr svátek...toto byl můj dárek...mé gesto...mé děkuji...

 Můj příběh začal lehce nevině, ovšem průběh byl víc než dramatický. V únoru r. 2014 jsem navštívila svého gynekologa, který mi na bolesti vaječníku (zřejmě jsem byla nastydlá) dal Dalacin 300, jedno z nejsilnějších antibiotik. To vše bez stěrů, jen tak od stolu. Mě, zdravé holce, která má v lékařské dokumentaci sotva pár listů. Tedy měla…

Hned druhý den, po požití těchto antibiotik, mě v noci vzbudila palčivá bolest zad

- v oblasti ledvin. Mimo cyklus jsem začala krvácet a doslova se modlila, aby už bylo ráno…Hned ráno, jsem telefonovala gynekologovi s informacemi, co se mi děje…Prý musím léky využívat a když mi bude zle, vzít si Ibalgin. Tento tišící lék na bolest, se nemá rád s Dalacinem 300, ale uposlechla jsem…má velká chyba…

Úplně jsem zapomněla na bolesti vaječníků, neb mě bolelo snad všechno. Pátý den, jsem dobrala nevhodná antibiotika, ale co se dělo, nepřeji nikomu na světě. Průjem šíleného průběhu. Opět jsem volala gynekologovi, ten mě  přesměroval na praktického lékaře. Ten mi nesdělil nic, neb jsem se k němu neměla ani šanci dostat. Střevní potíže trvaly cca 20 dnů s frekvencí stolice 20x za den. Když tento maraton ustál, dojela jsem k praktickému lékaři. Sestřička mi udělala výtěr a odběr krve. Vše ok. Žádné jiné vyšetření. Nikdo na mě nesáhl. Ale v ten čas, jsem měla pocit jakéhosi píchání a bolesti v oblasti konečníku. Opět od stolu mi pan doktor napsal Detralex. Těch jsem snědla snad tuny …občas bylo lépe, občas hůře. Diagnóza hemeroidy…které nikdy nikdo však neviděl… V ten čas jsem prožívala období stresů, únavy a má imunita padala směrem dolů.

Psal se 11. srpen 2014 a já poprvé objevila ve stolici krev. Okamžitě jsem běžela ze sprchy telefonovat na kolonoskopii. Ač jsem informovala zdravotní sestru, že dědeček zemřel na rakovinu tlustého střeva, dostala jsem vymazlený termín. Termín 15. Října 2014.

Další dva měsíce běžely a můj nádor rostl…v klidu a v pohodě…Ta skončila onoho 15.října 2014. Z běžného 20 minutového vyšetření, se stala hodina a můj svět se zatočil, změnil. Jako by si mě někdo posadil na centrifugu a dal tam plnou rychlost. Výsledek - karcinom konečníku  agresivního typu T03M0.

... vzpomínáte? Tuto Radost jsem si koupila, když jsem se po druhé narodila...když mi byla dána druhá šance...

Během 3 dnů jsem měla všechna potřebná vyšetření, ( jinak by vše trvalo 3 týdny) díky mému muži, všech jeho známých a díky Bohu. Jeho pravá chvíle přišla pár dní poté… Můj muž odvezl potřebná vyšetření do fakultní nemocnice a dostal odpověď, že zítra se mi někdo ozve. Nikdo se neozval … ani zítra, ani pozítří, popozítří… Týden poté volala lékařka z fakultní nemocnice, že si na mě udělá čas, v jakési onko poradně 4.11.2014.  Nerozuměla jsem tomu, proč opět tak pozdě? Odpověď lékařky byla pro mě stěžejní a rozhodující…je přeci státní svátek…Ale to moje tělo neví…neměla jsem metastázy ani chycené uzliny. Zdravě jsem se rozčílila, sedla k počítači, naťukala do Googlu nejlepší onkolog v České republice. Profesor  MUDr. Jiří Vorlíček, CSc., dr.h.c., prezident onkologické komory…

Člověk s velkým srdcem…

Nechápu, jak jsem na něho našla mobilní číslo, hned jsem mu volala a on mi to zvedl. V ten moment při mně stál celý regiment andělů strážných…to byla ta chvíle pro Pána Boha…

Profesor Vorlíček mi zvedl telefon uprostřed přednášky na vysoké škole, uklidnil mě, požádal, ať mu vše emailem pošlu a že mi zavolá za dvě hodiny. Stalo se… Sdělil mi, co mě čeká a nemine… Již dva dny na to jsem byla skrze něj na Masarykově onkologickém ústavu v Brně, kde jsem postoupila během dvou měsíců radioterapii – ozařování a chemoterapii (zároveň). V závěru léčby - neskutečné peklo ...ale musela jsem si tím projít...musela... Za další měsíc na to, operace – amputace konečníku. Trvalá kolostomie…Svět se mi změnil od základu. Celé mé rodině…Rakovina mě hodně vzala, ale také dala. Dnes se léčím i na vedlejší účinky ozařování na gynekologii...kde mi lidově řečeno tkáně na ženských orgánech spekli. Nikdo v žádném případě  naschvál...ale když jdete peklem, je vám to jedno ....hlavně, že na konci bude zdraví....

Dnes už je jedno, jak se věci seběhly...důležité je, jak poběží dál...a to je hlavně mých rukách. Musím myslet jinak...netrápit se tím či oním...musím žít a hlavně svůj život...ne všech dětí, mého Petra, mých rodičů...sousedů a kamarádek...Je čas pro mě.

Musím se naučit být zdravý sobec. Je na čase. A já se moc snažím...už nespěchám...nehoním se...všeho si užívám...všeho si vážím...

A přeji si dům v horách se salaší...a když bude o rok déle, tak bude o rok déle... Všechno bude tak, jak má být...

Svět vidím jinak. Barvy jsou zářivější, vůně intenzivnější… Nemá cenu řešit nesmysly…stresovat se…bát se…Význam má život samotný…co mu dáme…druhým….nejen sobě… Záleží i na tom, jak nakládáme se svým tělem…čas už nevrátím, ale ten co mám, za něj děkuji…a nepřestanu děkovat do konce života…

Věrka