funguje
a nezklame.
Může
nás v životě zklamat cokoliv, ale vždy bychom měli najít cestu sami k sobě.
Odpovědi, které hledáme, stejně nakonec přijdou z našeho nitra. Z našeho srdce.
Taková
autoterapie…
Usínám
u nás v Nebi a z postele oknem nad hlavou, pozoruji hvězdy.
Hledám
pohledem tu, která bude padat k zemi, abych vyslovila přání.
Probouzím
se a tím samým oknem děkuji osudu či Bohu za přání,
která mi plní i bez
padajících hvězd.
Žiji … a každý den prožívám jako DAR …
Než
jsem odjela do našeho Nebe, psala jsem slova o „Pírku“.
Když jsem psala tento
příspěvek, byla jsem hodně zlomená.
Proto
můj odjezd do Nebe, proto má terapie Nebem.
A
právě zde mi došlo, že jsem vždy říkala a psala věci, které jsem cítila.
Strach
a nepochopitelné obavy, přesně ty samé, které jsem už kdysi dávno prožívala, se
objevily.
A jen terapie Nebem mi řekla, že úplně zbytečně.
V den,
kdy ke mně přilétlo pírko, měla moje dcera Kristýnka svatbu.
Ať se stalo, děje či stane v našich životech
cokoliv, nic na světě nezmění to, že jsem máma a mé děti jsou děti.
A jen naše
srdce ví, co skutečně cítí.
Jen naše mysl zná dny, které jsme žili.
Jako korálky
na niti vidím dlouhou řádku dnů, kdy jsem děti vedla životem.
Tady v Nebi
…
Brouzdala
jsem loukami …
Procházela
jsem lesními stezkami…
Seděla
při západu slunce ve vysoké trávě…
Ležela
a pozorovala hvězdy….
Rekapitulovala
jsem celý život.
Viděla
momenty od prvních chvil jejich početí, až dodnes.
Viděla
malou krásnou, krátkovlasou holčičku, sedíc pod třešní jednoho dvorku, kde jsme
kdysi bydleli, jak plánuje svoji svatbu, až vyroste.
„Mami,
jakou máš ráda barvu?“
„Meruňkovou…“
„Až se
jednou budu vdávat, budeš mít meruňkové šaty a budeme spolu pít kafe…“
Slyším
ta slova, jako by to bylo včera…
V ten
velký den jsem neměla, ani meruňkové šaty, ani jsem neviděla ty svatební, mé
dcery.
Ani jsem neměla tušení o svatebním dnu.
Některé
plány odplují kamsi do neznáma…
Asi to
tak prostě má být…
I když
nám v danou chvíli puká srdce, bolí duše a hledáme odpovědi na spousty
otázek… Vidíme nit navlečených korálků, všedních i nevšedních dnů.
Hledáme
padající hvězdy a ve vzpomínkách vidíme tolik, tolik, tolik chvil …
A za těmi
všemi okamžiky a chvílemi je moment,
kdy skrze
nebe přiletí pírko.
To,
které přinese odpověď.
A
skrze ni posílám a přeji moře lásky…
♥
