Tak nevím, jaké všechny
pranostiky a hlášky se vztahují na Popeleční středu, ale vím jedno.
Ta dnešní, byla vážně mazec. A
protože připravuji už nějaký ten den a týden velký projekt, který brzy moc ráda představím… zašla jsem právě na dnešní,
Popeleční středu do kostela. Do prázdného ticha. Přišla jsem načerpat sílu a
energii. Postavila jsem se na místo, kde křtili kdysi dávno mého tátu. Na
místo, kde je po staletí na zemi malý, důležitý
křížek. V duchu vyslovovala prosby a moc si přála …
A protože bylo dnešní počasí jarní, vyrazila
jsem jarně oděna. To jsem netušila, jaké perné chvilky Popeleční středy mě
čekají. Klíče od auta v autě, auto zamčené. Dítko na hodině houslí.
Bunda na zadním sedadle. Můj muž lehce nastydlý. Do hudebky durch město. V trafice,
kde jsme se jali koupit lístek na trolejbus, jsme zjistili, že hotovost žádná. Lístky
právě vyjely paní ze strojku. Tak jsem vysypala peněženku, stejně jako týpek ve filmu Kameňák, když si za pár halířů
chtěl koupit potěšení. Z peněženky se vykulilo mnohé … Jakási Tibetská
mince pro štěstí. Jak moc jsme ho v tu
chvíli potřebovali… Žeton, samolepící blbiny z Billy … no nic. Bankomat
vzdálen na míle.
Jééé, hurááá, na dně kapsy pětka. Paní trafikantka
se slitovala. Jedeme promrzlí směr ZUŠ. V trolejbuse je teplo, jako v lázních.
Nechápu lidé v zimních bundách… Venku se začíná stmívat. Vyzvedáváme Carolinku ze ZUŠKY a za chůze hledám v mobilu IDOS spojení vlakem domů. Jarně oděna
klepu kosu, mám promodralé nohy, ruce. Můj muž pořád smrká, už není nastydlý lehce, nýbrž těžce.
Na vlakáči se dotazuji, zda
vlak jede na čas. Paní pokladní, veselá kopa, vyprskla smích. Za mnou z fronty
se ozval hlas,: „buďte ráda, že ten vlak, kterým pojedete, se nesrazí.“
Dlouho jsem vlakem nejela. Začínám vnímat
realitu. „Tak jestli mám jet vlakem, co je zralý na srážku, prosila bych slevu…“ Ve
frontě je náhle živější nálada…
Sedíme ve vlaku. Já rozmrzám.
Můj muž má z nosu vodovodní kohoutek. Najednou přilétla myšlenka. „Kdo má
klíče od domu?“ Zůstaly v autě. Akce nabírá grády. Volám mému taťkovi. Ten vyráží
nám v ústrety. Hurá, domů se dostáváme, ale … kde jsou náhradní klíče od
auta? Není čas ptát se, kdo je kdo. Vyrážíme na místo činu, zpátky do města s vercajkem
jako měl Horst Fuchs z TV reklamy.
Oblékám se jako na výlet na
Severní pól, je mi vážně zima. Do kapes beru i několik balení kapesníků pro
mého muže. Táta si pochvaluje výlet nočním městem, kde ho kdysi křtili. Můj muž
se pokouší o akci otevření zámku. Kolem projíždí vozidlo „pomáhat a chránit“.
Dochází ke komunikaci, vysvětlení. Dostávám na kousku papíru napsané telefonní
číslo. Dobrá rada nad zlato. Volám zámečníka. Přijíždí další Horst Fuchs, který
nás uklidňuje, že to je otázka minuty. Máme štěstí, že jede kolem…
Ač jsem nabalena jako
Amundsen, začíná mi být zima. Zámečníkovi teplo. Mému muži to začíná být jedno.
Po půl hodině, se otevírají dveře a my se radujeme, jako malé děti. Mám pocit,
že jsme skutečně zdolali Severní pól. …
Byla to jen taková netradiční Popeleční
středa.
