štěstí z Nebe je dopsané...

 

Dnes jsem šla spát nad ránem, s prvním rozbřeskem slunce. 

Slyšela jsem prvního kosa vítat den.

Před lety, tenkrát, krátce po onkologické operaci,

 

přála jsem si usínat pod širým nebem 

a poděkovat tam nahoru, za všechno... 

Za každý další den, který je darem...

Tenkrát před lety, mě vzbudilo svítání.

Ten pocit ve mně zůstal navždy. 

Přála jsem si právě tady psát knihy pro tento svět.

Usednout tady na verpánek a jen tak být.

Naslouchat hlasu srdce, vnímat chvíli TEĎ a TADY.

Přesně tyto pocity jsem vložila do poslední kapitoly 

mé knihy o štěstí z Nebe.

O chvílích a pocitech dávno zapomenutých.

O jednoduchostech v náročné době.

O životě bez komfortu a přitom s přepychem pocitů.

O vzpomínkách, které jsou jako drobečky na stole...

O receptech, které jsem objevila v zápiscích mé babičky.

O štěstí...

Tak toto všechno jsem vložila do nebeské knihy.

A když jsem udělala poslední tečku, zrovna vycházelo slunce.

 Stejně, jako tenkrát.

Postavila jsem se k oknu a pošeptala "děkuji". 

Tam do údolí, k horám a kopcům, 

za kterými se probouzel nový den.

Poděkovala jsem za život a zdraví. 

Za možnost napsat knihu, která je plná citu, 

poznání a odpovědí.

A při dohořívající svíčce, jsem si uvědomila,

 že právě tato rodící se kniha je směsicí všeho..

.

Stejně jako samotný život.

Poslední kapitola v Nebeské knize, je tak trochu jiná...

Je v ní celé mé srdce.

Nebeské kvítí

 

Do nové knihy o Nebeském štěstí, kterou nyní píši,

tvořím také doprovodné fotografie.

A co by to bylo za knihu o štěstí, bez kvítí z Nebe?

Jsou jich plné louky i širé lány.

Stačí se za nimi vydat.

Na cestě za nimi, mě doprovází múza.

A co mě našeptává?

Obyčejné věci, maličkosti,

které jsou poklady nejen na cestě životem.

Tyhle chvíle, které přináší neobyčejné lidské štěstí,

tak přesně tohle štěstí, vkládám do Nebeské knihy...

Dotýkám se krásy, která je všude, 

kam jen lidské oko dohlédne.

V náruči přírody.

Jsou místa, kde všechna špína, bolest i starosti mizí...

Jsou místa, která dokáží zázrak.

Přesně v takový moment mě napadne,

"každý den je dar"...

Dotýkáte se skoro nebe a zcela jistě svého srdce.

Odtud přicházejí ty nejdůležitější otázky i odpovědi.

Stačí naslouchat a jen tak být...

Že je to málo?

Někdy to nejvíc, co je nám třeba.

Posílám vám také pár tónů od herce Městského divadla v Mladé Boleslavi,

Martina Hrubého,

který propůjčil hlas v pár kapitolách Povídáčkovi.

Poslal mi je pro radost,

tak posílám radost dál.

Příjemný poslech.

Mějte krásný den

Věrka

Sad nadějí

 

Někdy si říkám, že mě na cestách provází andělé.

Nejen, že se mi tomu věřit chce, ale často zanechávají za sebou stopy.

Do cesty mi přivádí lidé, kteří mi pomáhají v projektu pro onkologické pacienty

a pacienty v remisi.

Vím, jak tato pomoc je důležitá, neboť jsem si nazula boty poznání a touto nelehkou cestou v těžké nemoci jsem šla. Nemalý důvod, proč pomáhat těm, jež je zapotřebí. 

Sad nadějí, kde onkologičtí pacienti budou mít svůj strom naděje, který za asistence dětí školou povinných, vysadí v Sadu nadějí, se blíží. Věřím, že nezůstane jen u jediného Sadu nadějí. "Andělé" mi do cesty přivedli dalšího skvělého člověka, o kterém budu sdílet více jindy, až přiletí do České republiky.

Nyní chci poděkovat p. Mgr. Michaele Matouškové, náměstkyni hejtmana Pardubického kraje oblast zdravotnictví.  V tomto kraji bude vysazen první strom Naděje v Sadu nadějí. Dává mi to hluboký smysl. Naděje je to, co nikdy nesmí pohasnout. A jednou, třeba vnoučata a pravnoučata těchto "bojovníků" v nemoci, budou hledět do korun stromů, kde se budou ve větru třepotat lístky samotné naděje.

Až záhy jsem si na fotce s paní Mgr. Michaelou Matouškovou povšimla obrazu za námi.

Ano, andělé nás na cestách provází. Je třeba tyto stopy vnímat a vidět.

Těším se na vás všechny v Sadu nadějí, o kterém vás budu průběžně informovat.

když se člověk nevzdá ...

 

Možná by někdo mohl říci, že tato fotografie by mohla nést název:

"velký muž a malá žena."

Ve skutečnosti se však jedná o velký počin těchto lidí pro hendikepované spoluobčany se stomií, nebo-li vývodem bokem.

V pátečním živém vysílání v Českém rozhlase Hradec Králové  jsem sdělila, že tato novela zákona pro hendikepované spoluobčany je tzv. na spadnutí.

Sdělila jsem také, že tato novela vzniká ve spolupráci pana senátora pro Hradecko JUDr. Jana Holáska.

Někdy se zdá, že člověk sám nic nemůže změnit. Často slýcháme:

 "co já s tím nadělám...Já to sám nezměním..."

Když se člověk  rozhodne změnit třeba svět, rozhodne se a jde si za tím, věřte, že se tak může stát.

Na cestě za změnou zákona jsem dlouho po nocích četla a zjišťovala, jak to funguje v jiných zemích. Studovala legislativu a psala si tisíce poznámek.  Dokonce jsem oslovila i některé zahraniční organizace, a to nejen evropské, kteří těmto hendikepovaným spoluobčanům pomáhají. Pomalými kroky jsem se přibližovala k cíli, který se ovšem chvílemi ztrácel v mlze. Ale vždy se na obzoru objevil někdo, kdo mě nasměroval a pomohl. Ať to byli poslanci či senátoři ze zdravotních výborů. Oslovila jsem a setkala se za tímto účelem i s ministrem zdravotnictví. Ve výčtu je zanedbatelné s kterým, resp. kolikátým.

Co však není zanedbatelné, kdo tuto záležitost uchopil do rukou se stejnou vervou a odhodláním, jako já.

Senátor JUDr. Jan Holásek. 

Mé poděkování za mnoho stomiků mu náleží.

Děkuji za podporu všem, kdo mě na této nelehké cestě posunuli správným směrem. 

Děkuji za podporu i vám všem, protože tak lze naplnit motto Jelimán, z.s.:

"Zkusme dělat svět lepší, podáním pomocné ruky"

 

mezi perem a tužkou ...

 

Dlouho jsem neotevřela šuplík s barvami a papíry na malování.

Hodně mě nyní zaměstnává nová kniha o Nebeském štěstí.

Ale dnes pršelo, jako z konve a já sáhla po úhlu a tužce.

Slíbila jsem kdysi kamarádovi, ke kterému jsme pozváni, 

že zkusím nakreslit jeho pejska.

Tužkou jsem nemalovala fakt hodně dlouho. 

Pár tahů jsem proložila úhlem, 

kterým se budu učit asi do  smrti. 

Když maluji úhlem, nějak mám kolem umazáno. 

Včetně sebe.

A tak se raději hned zítra  opět vrátím k rozepsané knize.

V pátečním vysílání Českého rozhlasu na téma "Den matek",

jsem četla krátkou ukázku z právě připravované knihy o "Nebeském štěstí",

kterou píši s velkou radostí.

Prostřednictvím rozhlasových vln jsem sdílela vzpomínku

na mámin malinový koláč.

Vzpomínku, která je věčná a věčnou skrze knihu o" Nebeském štěstí" zůstane.

Z pátečního vysílání v rozhlase jsme jeli rovnou k mým rodičům.

V rukou jsem třímala malou kytičku.

Máma přinesla do kuchyně tác

a na něm věčná vzpomínka mého dětství.

Mámin malinový koláč.

Určitě tento recept vložím nejen do knihy, ale i sem na blog.

Nyní vkládám tematicky kresbu psa.

Proč tematicky?

Naší Carolinku i nás nyní zaměstnává vše kolem 

shánění psa do našeho Nebe.

Volba je nyní již jasná, jen ještě objevit toho pravého, 

který čeká právě na nás.

Zatím voláme, obvoláváme, píšeme, googlíme a vypadá to,

 že už pomalu z toho začínáme štěkat a aportovat...

Kdybyste náhodou někdo z vás věděl o někom, 

kdo má salaš a je čistě teoreticky bača,

prosím, dejte nám vědět.

Děkujeme

Určitě výsledek naší snahy přineseme i sem...

Mějte krásné dny

Věrka

Den matek

 

Minule jsem vás pozvala do živého vysílání 

Českého rozhlasu, kde jsem byla  pátečním hostem.

Téma: Den matek

a povídání o pozitivní věcech, co lidskou duši pohladí.

Dnes Vás zvu k poslechu ZDE.

Přeji všem maminkám krásný nedělní svátek a jak jsem sdělila v rozhlasu:

" žádná máma, žádná, si nezaslouží, aby padla v zapomnění, 

neboť dala to nejvíc, co mohla - život."

Můj dárek pro všechny maminky je poštovné ZDARMA 

na všechny knihy s duší

ZDE

na pozitivní vlně ...

 

Blíží se Den matek a to je ta pravá chvíle 

věnovat mamince knihu s duší, 

přímo z rukou autorky.

S osobním věnováním.

Nejen o knihách s duší, ale i o obyčejných věcech, 

maličkostech a radostech, bude řeč v pátečním živém vysílání

 Českého rozhlasu Hradec Králové, 

kam jsem přijala pozvání, jako páteční host.

Srdečně vás zveme k poslechu, které pohladí duši.

Povídání o vzájemné pomoci, a o tom,

 že život je bumerang a o sdílení, 

které mění životy v dobré konce.

A možná zbyde i čas na premiéru.

 Na malou ukázku z právě připravované knihy, 

která je o štěstí ze samotného Nebe,

 kterou píši s ohromnou chutí. 

Usedám k psaní večer, když vyjdou na nebi hvězdy.

Tady vysoko a hluboko v horách, 

na samotě u lesa,

 kde se špičky stromů dotýkají skoro nebe.

Tak tady, na konci světa, tvořím štěstí, 

které otevře druhým oči i srdce.

Kniha o štěstí z Nebe...

V pátek 7. května 2021 od 10.00 hodin na vlnách 

Českého rozhlasu Hradec Králové.

Těším se na vás 

♥

PS: malá douška krásy od Kačky

za oponou ...

 

Dříve jsem čas od času napsala příspěvek na téma "Za oponou".

Úvahy a pocity, o kterých jsem mlčela, nemluvila anebo jen mezi řádky.

 

Možná, že nastal čas napsat víc ...

 

Zalévám kávu horkou vodou, usedám ke klávesnici počítače 

a píši řádky od srdce...

Zkusím otočit hodinovými ručičkami na ose života zpět o 365 dnů a psát...

Do našich životů na tomto světě vstoupil vir.

 

My jsme odešli, možná i před ním, do našeho Nebe.

Do místa, které je na samotě u lesa, 

vysoko a hluboko v horách.

Vystoupili jsme z komfortní zóny, abychom vstoupili do zóny srdce.

Odešli jsme s málem, abychom získali mnohem víc.

Vytoužený klid.

V příbytku, kde není elektřina a zvyklosti dnešní doby.

Každá zkušenost je nepřenositelná.

Začátky v Nebi nebyly vůbec jednoduché 

a já měla často pocit, že jsme jako Robinson Crusoe v 21.století.

Jen tento prostor a tato zóna nám dala to, 

co jsem marně hledala léta.

Pochopení, že největší bohatství je naučit se žít z mála.

Najít cestu sám k sobě.

Pochopit, že smíření a odpuštění jsou cesty, 

které nejsou cestami zapomnění, ale uvědomění.

Jen klid, ticho a mír dokáží skutečně promlouvat 

a dát člověku štěstí, neboť přichází harmonie.

Rozhodla jsem se napsat další knihu o štěstí, s recepty, 

vzpomínkami a také o Nebi. 

Nebe se tak stalo inspirací pro knihu a nejen to.

Nebe mi přineslo i odpovědi, které jsem dlouho hledala 

anebo nechtěla slyšet.

Odpovědi, že nikdo se pro nic za nic nemění. 

Každá změna vychází z nás.

Mohu si přát, mohu pro to udělat, co je v mých silách, ¨

ale víc nic.

A i když jsem prožívala moc náročné dny, 

kdy oba rodiče onemocněli těžce covidem, 

prožívala jsem dramata i na úrovni vztahů.

Neváhala jsem ani setinu vteřiny, 

a pomáhala jim, jak jen to šlo. 

Na rozdíl od mého bratra, 

který se pomoci doslova zřekl. 

Vím, že život je bumerang... každý počin se vrací...

Co mi i tato situace dala, bylo zjištění, 

že některé touhy a přání jsou plané. 

Když napíši své starší dceři zprávu s prosbou, 

zda by se za dědu modlila...a zpráva zůstává 

bez odpovědi, i to je odpověď.

Prázdná, smutná, bolestivá v tom, 

že člověk nedokáže překročit vlastní stín 

a práh ani v době, kdy blízká osoba bojuje o život. 

V době, kdy vlastní máma prosí. 

Stejně, jako když chtěla vnukovi, synovi svého syna, 

poslat dárek k narození.

Stejně bolestivou zprávu, odpověď obdržela.

Člověk může podat ruku vstřícnosti, ale když vám přes prsty klepnou,

pak je to také odpověď.

Odpověď, že žádná máma nesmí zapomínat nikdy na sebe.

Protože, čím víc je kamarádkou než mámou, 

o to víc mohou přicházet situace plné rozčarování.

A pravá láska je i v přijetí i toho, co nás bolí. 

Přát druhému jen to dobré a žít s vědomím, 

že druhému je prostě dobře, že je šťasten a prožívá život v lásce. 

Moc to svým dětem a jejich dětem přeji.

Jsem vděčná Nebi, že mi dalo tolik poznání. 

Tolik pochopení a odpovědí.

Tolik smíření a vlastně i štěstí. 

Možná i proto, že jsem se svou mámou nepoznala ono kamarádství,

 chtěla jsem ho dát svým dětem.

A ani má těžká nemoc v podobě rakoviny, 

ani náročné onemocnění covidu mé mámy, nedokázalo změnu. 

Jsem smířená a už po ní neprahnu. 

Jsem vděčná, že máma žije a přeji si, aby byla v pořádku.

.

Jsem vděčná a šťastná, že pro tátu jsem udělala maximum, 

co mi síly stačily.  Naučil mě pokoře k životu a mnohému...

a já mu to snad takto mohla vrátit.

Spala jsem poté, co jsem usilovala o jejich uzdravení, 

po mnoha bezesných nocích, skoro dva dny v kuse. 

Měla jsem pocit, jako bych kopala kanál La Manche.

 Kdysi mi pan profesor řekl, že největší čistota na světě 

je čistota svědomí.

Jo, svatá to pravda.

A možná přijdou tyto řádky nebo mé počiny někomu úsměvné. 

Nebo i život, který žiji a sdílím.

Často si vybavím scénu z filmu Želary, kdy Hanule dojetím 

hladí novou podlahu, kterou ji Joza udělal. 

Jak dokáží být takové věci obrovskými dary života. 

O podobných situacích, 

propletené hladivými příběhy pro lidskou duši právě píši

 a vkládám je do knihy o nebeském štěstí.

 

Těsně před svátkem matek, v pátek 7.5.2021 od 10.00 hodin

 budu hostem živého vysílání v hodinovém pořadu 

v Českého rozhlasu Hradec Králové, 

kde o těchto obrovských darech života zkusím vyprávět.

Protože život není o tom mít nejvíc a být nejvýš a nejdál a nej a nej...

Život by měl být o souznění, sdílení, pokoře, 

radosti z maličkostí, o stopách, které tu na světě po nás zůstanou,

 a třeba i o slovech, 

které se dotýkají nebeského štěstí...

 

Věrka