Některé dny jsou i přes jasnou oblohu
a sílu slunečních paprsků prostě jiné.
Jsou to dny, kdy obdržíte zprávu o odchodu blízkého člověka.
Takový email jsem obdržela dnes.
Šla jsem cestou necestou plnou sněhu bez cíle a jen tak byla...
Nemusela bych tato slova psát,
protože se to vlastně děje denně a tolika lidem...
Jenže...
S naším kamarádem a jeho paní jsme se seznámili před lety náhodou.
V obchodě na balících s moukou ležela peněženka.
Byla tak plná, že doslova byla k prasknutí.
Otevřela jsem ji a hledala občanku nebo nějaký kontakt,
abych dotyčné osobě zavolala, aby se nestrachovala.
Podle občanky jsme s mým mužem dojeli na adresu.
V maličké chaloupce na konci jedné vesnice
nám otevřel usměvavý starší pán s otázkou koho hledáme?
Tenkrát jsem o tom psala i zde na blogu.
Za chvíli volala jeho paní s hrůzou, že ztratila všechny peníze na oslavu Járy Cimrmana,
kterou pravidelně pořádali s přáteli v dobových kostýmech
v sadě u chaloupky.
Příběh dobře dopadl a nás tak pozvali na tuto sešlost.
Od té doby jsme se čas od času setkávali.
V jejich kouzelné světnici probrali kde co.
Pán vlastnil překrásný vůz, veterána,
o kterém nám vyprávěl nespočet příběhů.
S jeho paní nás pojila společná diagnóza
a já se jí snažila na cestě za zdravím pomáhat.
Nikdy jsem je neviděla smutné, zlomené, protivné,
bez nálady nebo, že by si stěžovali.
Jednoho dne mi přišla zpráva, že paní svůj boj s rakovinou prohrála.
Přála si mít na smutečním oznámení verš,
který je na přebalu mé první knihy Máma.
Takovou podobu nabralo jedno náhodné
setkání prostřednictvím ztracené peněženky.
Postarší pán zůstal sám
a když jsme se tam čas od času stavili,
nikdy si nestěžoval, nebrblal, ale smutek a prázdno bylo patrné i beze slov.
Každý rok jsme mu přivezla Mámin kalendář pro potěchu.
Jen ten letošní jsem nestihla přivést.
Od října si říkám, že se tam musíme stavit.
A proto píši tyto řádky.
Nikdy nic neodkládejme na "pak".
Udělejme vše teď a tady.
Když nám srdce napoví.
Když na nás zaťuká a připomene, že máme udělat právě tohle, právě teď.
Zítra už může být pozdě.
Nikdo z nás nevíme, co bude zítra.
A mnohdy se tady na té planetě pachtíme za všemožnými "důležitostmi".
Myslíme si, jak všechny ty věci a "důležitosti"
jsou jedinečné a že bez nich bychom nemohli být.
A mnohdy řešíme takové banality,
které pokládáme za velikánské věci.
A jindy naopak velikánské věci pokládáme za banality.
A to nejdůležitější, obyčejné vlídné slovo odkládáme na pak...
Tak tohle všechno mi řekl dnešní den,
jedna ztráta, která se nedá vypovědět a jedna cesta sněhem zavátá...
Pepíku, Hanko, posílám s hlavou zvednutou k nebi
plnou náruč vzpomínek a vděčnosti.
