Mnozí z vás ví, jak náročnou část života již dva roky na samotě u lesa v “Nebi” žiji. Nekonečné a předlouhé dva roky života plné nervů a stresů. Nelítostný boj o střechu nad hlavou.
Vše vkládám do knihy, kterou dopisuji “Klíč k nebi”. Někdy si říkám, být čtenářem a číst tento, až neuvěřitelný příběh, myslela bych si, že se to nikdy nemůže stát….
Když jsem před lety onemocněla rakovinou, neřekla jsem si nikdy “proč?” V tomto případě boje o střechu nad hlavou asi tisíckrát.
Dům v Nebi je zkolaudován, má své číslo popisné po šílených útrapách a dle smlouvy o smlouvě budoucí musí nyní dojít k podpisu kupní smlouvy. Opět šílené průtahy a vkládání nesmyslných požadavků do smlouvy. Opět bezesné noci, hodiny telefonátů, dotazů, čtení a zjišťování nekonečného zástupu paragrafů. Naštěstí jsou kolem nás i dobří lidé a přátelé. To nás posouvá. Děkuji. ❤️
A tak i přes několik mých výzev k předložení kupní smlouvy, žádná kloudná odpověď. Samá mlha, mlžení a nejistota. Dohady mezi nimi (zastupiteli) skutečně naši existenční otázku neřeší. Jeden zastupitel svými požadavky “vydírá” nejen nás, ale i samotné zastupitele. Ve smlouvě požaduje podmínky, které vnímám jako rozpor nejen s morálním kodexem, ale snad se vším. A pokud tam “ony podmínky”, (které nikdy ve smlouvě o smlouvě budoucí nebyly) nebudou, shodí zastupitelstvo a tím celé zastupitelstvo obce padá. Konec.
Jeden člověk drží ve svých rukou existenci obce i osud jedné rodiny. V pohodě, “má” na to nárok.
A v ten moment si vybavuji opět skutečný příběh dívky z hor, který se kousek odtud udál cca před 80 lety. Příběh o samozvaných soudech, jak jedni lidé “z lidu” rozhodovali nekompromisně o osudech druhých. Jak dívka z hor s ruksáčkem šla kilometry a míle ze svého domova do nikam…
