všechno
se děje tak, jak má…
♥
Cesta
osudu mě přivedla k poli, které je poseto vlčími máky.
Ten,
kdo čte delší čas tento blog, ví,
jak mám moc ráda toto divoké kvítí.
Možná
pro stejný způsob života.
Snažím
se dělat radost a sít krásu tam, kde by ji druhý nečekal…
Mám ráda stejně, jako vlčí mák,
svobodu a přirozenost.
A když
člověk občas nechá věci plynout,
nechá událostem volný průchod a spád,
pak se teprve dějí věci.
Ten pocit
jsem měla dnes i já.
♥
Když
jsem za vsí nafotila můj objev roku,
pole plné
vlčích máků,
zastavila
jsem na návsi, nafotit louku plnou kopretin.
Jo, přesně tak, uprostřed návsi je možné spatřit krásu všech krás…
Část neosekané louky, moře kopretin.
Za tento nápad bych udělila paní starostce mega metál.
Skutečně
něco nevídaného, nádherného, zapadající do rázu krajiny.
Kousek
od loučky stojí stará pumpa.
Fotila
jsem tu něžnost ze všech stran,
Mávám
také.
„Vy
tam vypadáte jako víla“.
(Mám
na sobě dlouhou bílou sukni)
Slovo
dalo slovo.
Paní
starostka mě zve na slovíčko a na kávu.
Jo,
náhody nejsou… nebo spíš na ně nevěřím ...
♥
Hovoříme
a nápad střídá myšlenku
a
myšlenka jeden nápad za druhým…
♥
Když
si povídáme o mých výstavách, Sadu nadějí a mé touze,
mít vernisáž
v čase Vánoc někde v kostele…
Přichází
slovo paní starostky:
„Nu a
proč ne?
To
uděláme… Tady a spojíme to s nádherným koncertem…“
Když
se dozvídám termín, který je těsně před mými narozeninami,
vnímám
to jako dárek od života.
Předně
od úžasné dámy, paní starostky.
Přej a
bude Ti přáno.
Dej a
bude Ti dáno…
A kdy
jindy, než v čase adventním…
A kde
jinde, než právě v kostele…
Můžeme
sdělit mé motto
„každý
den je dar“
Pro NADĚJI,
kterou konám.
♥
Děkuji
Věrka






















































