Před pár dny jsem napsala článek na sociální sítě a webové stránky Jelimána
o létu, koupání a stomii.
Tento článek sdílela na soc. síti facebooku paní Blanka, zdravotnice,
která
ke sdílenému napsala následující.
Pro mne to znamená něco, jako vysvědčení.
Cituji:
"Tenhle článek sdílím ráda. Já totiž tuhle skvělou ženskou moc
obdivuji.
Je mladá, krásná. A má vyvedenou trvalou stomii.
A nejen že to nevzdala, nevzdychá a neutápí se v žalu.
Ale o všem píše, dodává
ostatním informace, dává lidem odvahu,
sílu a hodně lásky. ❤️ Její Jelimán pomohl už tolika
lidem.
Děkuji."
Vysvědčení můžeme mít i my dospělí.
Pro nás už to není o známkách, ale o
slovech.
Slova, která nám sdělí, že jdeme správnou cestou,
i když jsou dny, kdy
pochybujeme.
Určitě to znáte.
Myslím, že jsme stále v duši dětmi a pochvala je důležitá v každém věku.
Vysvědčení,
to školní, je tu. Jedni se těší, druzí mají obavy...
Mnohdy
musíme ujít pořádný kus cesty, abychom pochopili,
že
svět se netočí jen kolem vysvědčení.
Svět
se točí kolem vnímání jeden druhého, kolem poznání, naslouchání.
Touhy
vědět a znát.
Jak
zbytečné mohou být všechny ty strachy...
které
si pak od útlého věku strkáme po kapsách
a
proměňujeme postupně ve skutečné stresy.
A ty
pak v bolesti, rány a kdoví co ještě...
Když
se ohlédnu za společně prožitým časem s naší domoškolačkou ...
Naučili jsme se vzájemně něco, co neobsahují učebnice.
Touhy po poznání.
Najít si informace vždy, když je zapotřebí.
A učit se
rádi.
Vzdělávat se třeba v neděli dopoledne nebo v lese na špacíru.
Nemít limity a stanovy a
metodiky …
Přicházet a objevovat mnohé úplně sám…
Vzájemně si naslouchat, respektovat a být pozorovatelem.
Mít svůj vlastní názor a přiznat i své chyby.
Zjišťovat, že to celé nám přináší nejen poznání, ale i radost.
A já, coby člověk na cestě za poznáním a vzděláním své dcery,
jsem se naučila, jak vidět
svět stále hravě a optikou dětí.
Hledat názorné ukázky a články, co obohacují.
Básničky, které se nemusíme šprtat, ale které nás baví.
Ba co víc, které
vytvoříme sami.
Pro hezký pocit …
A třeba jednou, za mnoho a mnoho let…
až vír osudu odvane mnohé a mnohé zase
přivane…
třeba jednou ta malá domoškolačka bude
s vráskami na rukou vyprávět
svým vnoučatům,
že kdysi dávno se učila doma.
S mámou a moc ráda…
