se zpožděním

 

vkládám sem fotky a střípky velikonočních dnů.

Bylo toho v posledních dnech tolik.

Od pátrací akce po našem Cyrovi jsem skutečně odpadla jak slíva.

Tři dny jsem spala...

To dokáže stres.

Nabrala jsem síly a připravovala vše pro odhalení 

Lavičky naděje.

Symbol, který jsem se rozhodla umístit do Sadů nadějí.

Ráda bych poděkovala i touto cestou všem zúčastněným při odhalení Lavičky naděje

v projektu Sad nadějí pro onkologické pacienty a jejich blízké v obci Podbřezí.

Děkuji paní starostce obce Podbřezí Ester Horákové

za vytvoření úžasné atmosféry.

Děkuji za podporu Královéhradeckému kraji, panu hejtmanovi Martinu Červíčkovi

a panu Pavlu Bělobrádkovi.

Díky jejich podpoře mohou takto smysluplné projekty vzkvétat.

Děkuji řezbáři panu Radku Zdražilovi za precizní ztvárnění Lavičky Naděje.

Možná si vzpomínáte na tohoto úžasného řezbáře, 

o kterém jsem na blogu již psala a s kterým mě propojil samotný osud.

Jeho díla můžete vidět ZDE

nebo ZDE

¨

Den odhalení Lavičky naděje byl kouzelný

a věřím, že si tento den ponecháme všichni ve svých srdcích.

Věřím, že Lavička naděje bude nejen symbolem, ale i radostí.

Lavička naděje do Sadu nadějí prostě patří.

Nejen pro posezení, odpočinek a načerpání sil,

ale také jako symbol.

Ráda bych uskutečnila mnoho Sadů nadějí a v nich mnoho Laviček naděje.

Děkuji za krásné a kvalitní řezbářské dílo panu Radku Zdražilovi,

který tento symbol naděje vytvořil.

Holubice, které jsem navrhla do těchto Laviček nesou poselství samotné NADĚJE...

A tu přeji všem lidem na této planetě.

Věrka

Náš Cyro je zpět

 

Ráda bych dnes, právě v čase velikonočním, 

sdílela s vámi pár slov z nedávných dní.

Mnozí  zaznamenali na facebooku moji výzvu při pátrání 

našeho psa Cyra, 

který následoval hlasu přírody.

Utekl, vysmekl se při večerním venčení i s navíjecím vodítkem.

Myslím, že není to s námi lidmi tak zlé. 

Nevídaná podpora  všech dokázala, že Cyro je doma, šťastný,

 stejně jako my. 

Projeli jsme křížem krážem celé hřebeny hor.

 Mé hlasivky ještě dnes nejsou ok, kolikrát jsem do lesů, polí 

a hor volala jeho jméno. 

Prošli jsem vesnici v údolí asi "stokrát". 

Obvolali kde koho, avizovali snad úplně každého, 

kdo by mohl pomoci. 

Požádala přes sociální sítě všechny o podporu. 

Velké poděkování náleží i mé kamarádce Evě z vedlejší vesnice, 

kterou jsem po probdělé noci časně zrána oslovila s přáním, 

zda by mohla na svůj facebook vložit pátrací výzvu.

 

Na svůj FB jsem ji vložila až později, 

neboť naše dcerka byla přes noc u kamarádky 

a bylo náročné i jí sdělit, 

že její největší kamarád zmizel. 

Možná to bylo celé jedna velká zkouška.

 

Na každý pád našel se díky sociální síti, sdílení a podpoře všech lidí. 

Přiznám se, že nastala chvíle, kdy i já ztrácela naději. 

Člověku se honí hlavou pak cokoliv. 

Tento článek píši pro něco moc důležitého.

Pro Kačku jsme ke kamarádce ráno jeli a vše jí oznámili.

S absolutním klidem řekla: 

"Nebojte se, on se vrátí..." stejně, jako nám sdělili mnozí na facebooku.

Když odpoledne volalo další neznámé číslo 

a člověk na druhé straně aparátu mi řekl:

"Paní, tak ten bílý fešák je u mě, přijeďte si k nám..." 

Kam? Do vesnice, kde utahaný, nevyspalý, hladový, 

ale plný dobrodružství...čekal stejně, jako my na nejkrásnější vteřinu štěstí.

"Našel jsem ráno výzvu z facebooku sdílenou v emailu od pana starosty." 

řekl soused, který poskytl Cyrovi azyl.

Můj muž asi ve 4 hodiny ráno mi sdělil, 

že ten voďák, s kterým vzal čáru, se mu stane osudným...

Měl pravdu. 

Soused ho za voďák vzal  a odvedl k sobě. 

Můžeme vidět chod věcí v životě nadějně a nebo beznadějně.

 A jedna myšlenka může znamenat i obojí.

Když jsem se dnes, již v klidu zeptala Kačky,

 jak to věděla, že se vrátí, řekla:

"Mami, vzpomínáš, jak vloni touhle dobou se ztratil nějaký pes a všude viseli plakátky s fotkou psa a telefonním číslem? 

A já vás prosila, abychom ho jeli hledat? 

A taťka se mnou jezdil támhle po lesích? 

A pořád jsme té paní volali a ona byla tak šťastná, že jí ho pomáháme hledat? 

Tak proto jsem věděla, že se náš Cyro vrátí. 

Protože ty často říkáš všem, že život je bumerang. 

Ta pomoc od někoho se nám musela vrátit."

Toto mě doslova dostalo.

A protože je čas velikonoční, rozhodla jsem se, 

o toto vědomí a uvědomění s vámi podělit.

Každé naše gesto, slovo, čin a podaná pomocná ruka se vrátí.

 

Nevíme kdy, ale osud tu pravou chvíli nachystá.

pečení je radost

Když se stane, že škaredá středa se stane skutečně škaredou,

pak je nejlepší tvořit.

Třeba péct.

Ač mě ráno moc potěšila Kačka, 

když z ranní procházky se svým čtyřnohým kamarádem přinesla radost

v podobě žlutých kvítků podběle,

které kvetou na stráni za domem,

po poledni mi dokázal radost vzít z plachet  někdo jiný...

Jo, slovo může být lék i jed.

A na takové kapky od života, je nejlepší povznést se.

Otočit list, jít dál a tvořit...

Najít úsměv na tváři a poděkovat osudu, za další lekci, 

která dokáže posunout dál.

Některé lekce k nám přicházejí, aby nás vyléčili z naivity...

Aby nám řekly, že tady se kapitola uzavírá...

A jiné nám třeba naopak, začínají psát novou kapitolu

a někdy i celou knihu.

Na každý pád svět je plný dobrých lidí, 

jen je dobré je hledat a když je člověk najde, vážit si onoho daru.

Jako ke mně přišel před nedávnem email, od paní Jarušky.

Psala mi, že i ona používá léta letoucí pečenku a poslala mi ofocené recepty,

jak a co v ní péct.

Jo, pečení je radost.

Tvoření lék nad léky.

A když zaměstná člověk ruce a hlavu, 

rázem je čisto i v myšlenkách a srdci.

Paní Jarušce jsem na oplátku pro radost poslala knihu

Recept na štěstí?

Páč sdílená radost se vždy násobí

a sdílený žal půlí.

V pečence na plynu jsem upekla sekanou a byla na světě vážně cobydup...

A páč to byla vážně škaredá středa,

prubla jsem v pečence i štrúdl.

Dvě nohavice štrúdlu jsem nasoukala do pečenky,

ty se spekly v celek

a na talíři k nepoznání od toho z trouby, z pekáče.

Škaredá středa je fuč...

Pečení je radost i terapie

a neb láska prochází žaludkem...

Život je příliš krátký na to,

abychom se škaredili...

Život je o lásce, naději, radosti a víře v lepší dny.

Děkuji za sdílení radosti všem lidem dobré vůle.

Věrka

Sad nadějí v Řečanech n.L.

 

na cestě do místa NADĚJE - do Sadu nadějí

V sobotu ráno, jsem si uvařila čaj a začala psát koncept, 

co všechno bych ráda při slavnostním otevření Sadu nadějí ráda sdělila.

 

Najednou začaly poletovat venku vzduchem sněhové vločky. 

Papír jsem zmačkala. 

Rozhodla jsem se, že se nechám vést srdcem. 

Se stejnou lehkostí bytí, jako k zemi dopadaly ony sněhové vločky. 

Je to často ta nejlepší cesta. 

Pociťuji v sobě radost ze sobotního dne,  

který měl předat naději a připomenout, že každý den je dar. 

Velmi ráda bych chtěla ještě jednou z celého srdce poděkovat 

p. starostce obce Řečany nad Labem Michaele Matouškové

 

za výbornou spolupráci. 

Děkuji nejen za včerejší účast a její podporu 

p. senátorce Miluši Horské, též za její otevřené srdce.

 

Děkuji p. řediteli Chvaletické elektrárny Václavu Matysovi

 za jeho účast a podporu projektu.

Děkuji p. Lucii Staňkově, zakladatelce Nového Hára

 za podporu onkologicky nemocným dětem, 

kterou koná a za to, jaká je. 

Všichni jmenovaní přijali post kmotry / kmotra charitativní knihy

 "Sad nadějí", kterou jsme v sobotu pokřtili

 a zrovna tak i nyní nabídli ke koupi. 

Vybraná částka 3200,- Kč je smysluplným počinem 

dalšího projektu pro onkologické pacienty 

a jejich blízké, který brzy velmi ráda představím.

Projížďku kočárek s Kladrubskými koňmi  kolem Sadu nadějí většina ráda využila.

úžasná atmosféra byla všudy přítomná

Ze srdce děkuji všem onkologickým pacientům 

a onkologickým pacientům v remisi, 

kteří se včera této ceremonie zúčastnili i těm, 

co to současný stav nedovolil se zúčastnit. 

Přeji vám všem zdraví. 

Je to největší poklad světa. 

Chraňme si jej a opečovávejme, 

jako vysazené stromy a osobní růže. 

Tímto za péči vysazených stromů a růží 

ze srdce děkuji dětem 5. třídy základní školy v Řečanech nad Labem.

Děti, děkuji vám a abyste viděly a věděly, 

že dobrý skutek se vrací, stejně, jako bumerang, 

vkládám do vašich rukou pohádkové knihy, 

které jsem s láskou napsala. 

Je návodem, jak prožívat zázraky díky otevřenému srdci.

Jsem nesmírně poctěna a potěšena,

 

že na tuto akci přijel i tatínek mé kamarádky,

 s kterou jsem šla současně v těžké nemoci. 

Kamarádka, která stála na samém počátku 

mé myšlenky naději zhmotnit 

a nabízet ji onkologickým pacientům. 

Soňa bohužel nedošla cíle jménem život.

 V sobotu jí její dospělé děti vysadili osobní růži 

a převzali certifikát k této růži. 

Když mě pod širým nebem v Sadu nadějí oslovil její tatínek,

 dlouho jsme si povídali s ohromnou pokorou a láskou.

Děkuji za možnost tu být a uskutečňovat takto smysluplné projekty.

Příště třeba u vás, v dalším Sadu nadějí.