PF 2021

 

A někdy i proud světla uprostřed temného lesa, 

může být zázrak...

Jdeme s Kačkou lesem.

Já s foťákem na krku a fotím krásu kolem sebe.

Carolinka poskakuje lesem, cestičkou a pořád něco švitoří.

V jednu chvíli se zastavím. 

Nadechnu, zvedám hlavu k nebi a v duchu děkuji ...

Vím proč a za co. 

Je to můj monolog do nebeských výšek.

Dcerka přestala povídat. 

Dívá se a potichu se ptá:

"Mami, je ti něco?"

" V pohodě. Jen jsem se zamyslela...a poděkovala životu..

 tam nahoru do nebe, víš?"

 

Sotva jsme ušly pár metrů, Kačka ukazuje mezi stromy

 na proud světla se slovy:

"Mami dívej... to nebe ti odpovídá. Ono s Tebou vážně mluví..."

Někdy jsou zázraky na dosah ruky a mají podobu krásy.

A někdy monolog může být vlastně dialog...

A tak když jdeme lesní cestou, fotím,

 jak se vlní, klikatí a stáčí...

nechám k sobě přicházet myšlenky 

a posílám je nyní zase dál ...

Na cestě lesem jsem si opět mnohé uvědomila...

Cesta může být mnohdy i cíl. 

Není důležité, jestli přijdeme k mezníku na cestě

 života zleva nebo zprava.

Důležité je, jaké stopy za sebou zanecháme.

Důležité je poznání a pochopení.

A proto jsem se rozhodla uprostřed lesa na lesní cestě 

pro přání do nového roku.

Pro vás všechny. Blízké i vzdálené.

Všechny cesty, po kterých se budete ubírat, 

nechť mají šťastný cíl.

Nechť k Vám na nich přicházejí do cesty jen dobří lidé.

Ať Vám na cestě životem v příštím roce 

svítí slunce v podobě naděje a nikdy neztrácíte víru.

Ať vám cestu lemuje, jako stromořadí  pevné zdraví, 

se stejně pevnými kořeny.

Ať vám voní, jako kvítí v mezích podél cest,

 neobyčejná spokojenost.

A když se na cestě života objeví překážka, výmol, balvan 

či spadlý strom, ať vás vždy jen posílí.

♥

S láskou Věrka

Vánoce 2020

 

K Vánocům patří dárek.

Věřím, že ty vaše vás potěšily.

Ten můj pro vás je v podobě malé ochutnávky

z knihy Recept na štěstí? ze vzpomínek na Vánoce.

"Vzpomínám si na tolik sněhu, že nám sahal až ke krku.

Vybavuji si obří závěje, tunely ve sněhu,

které jsme budovali lopatami a uhelkou.

Babička se vždy zlobila, kdo jí zase sebral lopatku z uhláku,

že nemá čím přikládat do kamen.

Vidím zasněžený les i potok. Pod sněhem ztěžklé větve.

Okolo chalupy na okapech rampouchy a ne jen tak ledajaké.

Obří! Dolů jsme je dostávali hokejkou, jindy polenem.

Na horách chutnají dobře.

Někdy se v té ledové, bílé krajině objevila postava

v modré šusťákovce – pošťák.

Brázdil krajinou na běžkách s batohem na zádech,

plným psaní a novin. Jindy se našel nadšenec,

co pádil na běžkách lesem do vsi do krámu.

Nám dětem to moc nešlo.

Nahoru do kopce jsme byli uřícení

a dolů si to mašírovali šusem se záchvatem smíchu.

Tak strašně málo nám stačilo k největší radosti.

To dělá a umí sníh.

Nejlepší je sundat mokrý svetr a punčocháče, ty,

co umí udělat kilometrovou nohu,

vlézt ke kamnům a máma dělá horké kakao a k tomu rohlík s medem.¨

My koukáme na pohádky a pomalu to všechno rozmrzá.

Punčocháče se vedrem pohupují na dřevěném sušáku u kamen.

Do toho cinkají v kuchyni hrnce a talíře.

Vaří se polévka, které babička neřekla jinak nežli „pajšlovka“.

Tolik divností v ní plavalo.

Koření všeho druhu, těch kuliček

a také bobkový list.

Brambory, mrkev, všemožné kousky masa a taky smetana.

Ještě to zalila octem. Ochutnávala z velké lžíce a vždycky

na mě volala, ať jdu „vokoštovat“.

A já se ploužila jako stín, jak babička říkávala,

jako duchem nepřítomná, neboť mně tato směsice

všeho v hrnci na kamnech vůbec nechutnala.

Hrnec s polévkou dávala po obědě do verandy na „lajc“.

Tak říkávala babička lavici,

která byla v chladné chodbě....

Obyčejné chvíle, které se nedají koupit ani vyhandlovat.

Chvíle, které se dají jen a jen prožít.

Zanechávají za sebou hřejivý pocit,

který patří do Receptu na štěstí ..."

Mějte poklidné a pohodové svátky vánoční.

Ať jsou dle vašich představ a snů...

Věrka s rodinou

cukroví, náhoda a přání

 

Na začátku tohoto příběhu byla chvilka nepozornosti.

Nešikovné couvnutí autem do auta na parkovišti. Nenápadné ťuknutí.

Někdy i blbá náhoda se časem vyvrbí v dobrou. 

Je zapotřebí to dobré  hledat a vidět...

Není podstatné nyní psát, že nic se vlastně nestalo a vše se vyřešilo... 

Podstatné je, že jsme se takto poznali s paní, která je cukrářka. 

K paní cukrářce takto přišla kniha  Recept na štěstí?,

 kterou jí můj muž věnoval. 

Kniha, kde jsou i recepty mé babičky a prababičky.

Nedávno přišla mému muži sms, ať se stavíme pro voňavou krabici u ní.

Když jsem krabici otevřela, měla jsem pocit,

 že se zastavil čas.

Že stojím v babiččině obýváku 

a na stole je broušená mísa plná voňavého cukroví...

Některé události k nám přicházejí mnohdy postranními uličkami,

 krkolomnými cestami,

ale to všechno se děje přesně tak, jak má...

Tak i když máte mnohdy tu "blbou náhodu", 

třeba právě čas ukáže, jak byla výborná.

Přeji všem krásné dny adventní plné vůní a voňavých vzpomínek.

Mnohé naleznete právě v mém Receptu na štěstí?

Dobrá zpráva také je, že dnes přijel kurýr s dotiskem 

Mámina kalendáře - každý dne je dar 2021

A co se týče vánočních příprav.

Je úplně jedno, jestli máme na adventním věnci červené,

růžové, fialové a nebo zlaté svíce.

Jestli je zapalujeme po směru

anebo proti směru hodinových ručiček.

Je úplně jedno, jestli posloucháme jazzové vánoční koledy,

tradiční anebo třeba hudbu,

které nemá s Vánocemi vůbec nic společného.

Neřešme počet dárků, počet cukroví a vánoční úklid,

že jsme nestihli ještě vymést některé pavučiny.

Důležité je, abychom neměli pavučiny ve svých já.

A počet čehokoliv, je a vždy bude jen počet.

Stejně, jako třetí nebo čtvrtá svíce adventní.

Je dobré prožívat tento čas klidu a poklidu

s otevřeným srdcem.

To přeji ze srdce všem v čase Vánoc.

adventní potěcha

 

Dnes začínám od konce.

Slovy naší Kačky:

"Mami, o tom napiš a pošli to dál..."

Tak jo tedy.

Přijíždím do skladu obchodu pro nějakou dřevěnou jarmárku.

Ve skladu se to předvánočně hemží.

Ukazuji paragon jednomu z prodavačů se slovy, 

zda by mi mohl pomoci tu věc naložit do auta?

Kluk s dredy otráveně odpovídá, že né, 

že je děsně unavenej.

Vykulila jsem oči a než jsem se nadechla,

 kluk s dredy se usmál a říká:

"No jasně, že jó, to byl vtip..."

Otvírám kufr u auta a beru do ruky Kouzelný kalendář, 

který tam ležel.

Kluk nakládá komodu a ptá se,

 zda se na něj nezlobím, že už je takový.

Držím v ruce Kouzelný kalendář a říkám:

"Tady máte něco ode mě, 

abyste nebyl tak unavenej  "

Tak rozzářené oči jsem dlouho neviděla. 

Kluk s dredy nemohl ani popadnout dech.

"Fakt? Jo? Mě? Vážně? No teda, to je něco.

 Ufff, to je mazec. Vážím si toho. 

A víte, že já taky maluji? Grafity a tak."

Byl v tak ohromném rozpoložení, 

že ho skoro porazilo na parkovišti auto.

 

Odjíždíme, stojí tam, mává a usmívá se od ucha k uchu.

Kačka se mě v autě ptá:

"Mami proč jsi tomu klukovi dala ten kalendář?"

"Nevím, ucítila jsem, že mu ho mám dát. 

Nezištně. Teď a tady. 

A věř, že tento skutek se vrátí. 

Ne hned, zítra, plánovitě.

Vrátí se v nějaké podobě, kdy to nebudu čekat 

a budu zrovna tak s úsměvem na tváři 

od ucha k ucha doslova koktat radostí...

Tak to v životě chodí. 

To je ten bumerang... 

Musíš to cítit srdcem,  nezištně. Víš?"

"Mami, to je hezký. Mami, o tom napiš a pošli to dál..."

A některé bumerangy jsou v životě vážně rychlé.

Za pár dnů na to, přilétla do mých rukou listina, 

která vytvořila na mé tváři hezký úsměv.

Listina osobní záštity nad výstavou "Každý den je dar" 

od rektora Univerzity Karlovy, profesora Tomáše Zimy.

Datum na této Záštitě mě víc než potěšilo.

Je to datum mých narozenin a vnímám to jako dárek k nim.

Všechny vás srdečně zvu na tuto vernisáž výstavy, 

která se bude konat v letních dnech a já věřím,

že i v lepších časech. 

Je to jedna z mála výstav, která není, až tak o obrazech,

 ale o smyslu a poslání.

O pomoci onkologickým pacientům 

a motivaci v podobě projektu Sad nadějí.

Její název hovoří za vše.

"Každý den je dar"

A jako další adventní potěchu mám pro vás pár slov o vánočním cukroví...

Aby těch slov nebylo moc, tak o tom zase příště ...

Mějte krásný advent a čtvrtou neděli adventní.

Věrka