Rychlokvašky ...

Vymývala jsem zavařovací sklenice … 

Venku lupal vzduch vedrem …

Léto v plném proudu…

Peťan skládal do vymytých sklenic velké okurky 

a najednou jsem se propadnula do dětství, 

kdy bylo stejné horko, které  jsem, jako dítě milovala.

Horké dny, kdy jsme prožívali u vody. 

Kdy jsme skákali z prkna do vody, která vůbec nebyla čirá, 

ale byla chladivá. 

Hrály jsme všemožné „baby“ a honičky. 

A den neměl konce a horko bylo ve dne i v noci. 

A k večeru jsme přišli domů a máma zrovna zavařovala okurky. 

Na plotně byl velký zavařovací hrnec a v něm jako komín dlouhý teploměr… 

Všude voněl ocet  a kopr. 

Obyčejný pocit, okurková vzpomínka,  

která ve mně někde na dně spala … 

Napíši o ní …

Peťan se rozhodl zkusit udělat recept ještě dávnější, 

než sahají mé vzpomínky na máminy okurky. 

Recept na močáky z dob jeho babičky. 

Takže dnes Peťanovi močáky, nebo-li rychlokvašky.

Do dobře vymytých sklenic naskládá okurky. 

Velké, ty co se nehodí na zavařování okurek. 

Ty propíchá vidličkou, aby se k nim dostala pěkně sůl a lák. 

Na půl litru převařené vody dal 30g soli a 40g cukru. 

Hrst listů z černého rybízu. Může být i listí ze třešně nebo vinné révy. 

Naskládané okurky tímto zalil.

 Během krátké doby začne proces kvašení. 

Bílou pěnu pečlivě každý den obíráme.

Okurky jsou záhy měkké, no rychlokvašky.

 Ke grilovanému masu pochoutka …tvrdí Peťan. 

Já kvašené potraviny nemohu, ale pro mě to byla inspirace,

 pro vzpomínku do knihy …

Věřím, že třeba inspirace i pro vás.

Věrka a Peťan  

… a příště zase o nás  a spolu …

Čtvero ročních nadějí ...

V tyto horké letní dny, barvy schnou přímo pod rukami.

Když v noci nejde spát, maluji.

Čtvero ročních období od Vivaldiho netřeba představovat. 

Políbila mě múza a pošeptala mi, 

abych namalovala čtvero ročních nadějí.

Ta minulá, celá modrá, jsem se rozhodla, 

že bude zimní. 

Ta dnešní, v poli plném vlčích máků,  je letní.

Ještě si střihnu jarní a podzimní a aukce pro projekt 

Sad nadějí, na podporu onkologickým pacientům a 

pacientům v remisi,  může začít...

O tom múza zatím mlčí...

Ale představa to je krásná ...

Tak to by bylo něco málo z mého malování.

Příště vám přinesu recept...

Recept mého Peťana a zachytila jsem ho v akci.

Přeji všem požehnané letní dny plné nadějí

Letní naděje

Podzimní naděje

Věrka

letní tvoření

Tak jsem si koupila radost, že se mi nevešla do tašky.

Pořádný, kvalitní, velký plátno, poctivě napnutý.

Pěkně mi jej zabalili do papíru, jako kdysi v narpě, 

kde to vonělo všemožnými  tužkami a barvami.

Celou dobu po cestě domů jsem si představovala, co namaluji. 

Vyndávám radost z auta a známá na mě volá :

"Koupila sis vokno? Budeš zasklívat?" 

Výsledek mého "zasklívání" na velkém plátně vám nyní představuji.

Obraz  "kvítí naděje".

♥

( Tvořila jsem u této hudby... něžnost sama)

Za pár dnů začíná vernisáž výstavy "každý den je dar"...

Srdečně Vás na ni zvu a přijďte si  prohlédnout třeba právě " kvítí naděje".

 A zatímco tvořím … tvoří i Carolinka.

Pojďte se podívat na její dílka.

Určitě bude mít radost za vaši návštěvu u ní na blogu

ZDE

Když svátek, tak v Praze

Svátek mého jména jsem jako dítě slavila 1.srpna,

dle starého kalendáře.

Byla to moje srdcovka.

♥

A i když to byla půlka prázdnin, na ten den jsem se rok co rok těšila.

Když jsem vyrostla, naši mi den svátku stanovili klasicky na den 8. října,

 jak je v kalendáři.

Ale ten den pro mě byl jen 8. říjen s mým jménem.

Cítila jsem, že 1.srpen je ten můj den sváteční.

Moje srdcovka.

♥

A tak jsem si první léto po rakovině,

stanovila sama zpátky můj svátek na půlku léta.

Vyhlásila jsem zde na blogu pátrání po původu tohoto svátku.

Proč tomu tak vlastně bylo?

Bylo vypátráno díky vám a díky Danušce.

ZDE a také zde 

♥

No a jak budu slavit svátek 1.srpna letos?

Opět radostně a ráda a třeba právě s vámi.

Na vernisáži výstavy „každý den je dar“

A dárek jsem už dostala.

A nejeden. Ten nejdůležitější je, že JSEM.

Další, že dělám věci srdcem a ráda.

Další, že se potkám s vámi.

A ještě jeden jsem si včera přivezla

z magistrátu města Prahy, od zastupitele hlavního města Prahy, 

předsedy výboru pro kulturu, výstavnictví, cestovní ruch a zahraniční vztahy ZHMP, 

pana Jana Wolfa.

Děkuji.

Je mi ctí a potěšením. 

♥

Když se dělají věci srdcem, dává to smysl…

Věrka

Neratov ...

Slíbila jsem vám, že vám ukáži místo našeho výletu,

kam jsme zavítali s našimi kamarády

To místo je moje srdcovka.

NERATOV

Je to místo blízké mému srdci.

Ve starém albu jsem našla fotky „z pravěku“,

kdy jsme všichni byli mnohem mladší

a kostel, poutní místo, mnohem ošklivější.

Jakoby malovaný obrázek hovořil za vše…

Na podzim, jsme si udělali výlet právě sem.

V době, kdy se měli kopule věží vyzvedávat do výše.

Prý v momentě, kdy kopule byly usazeny, začal padat první sníh.

V Neratově, je vybudován i Pivovar.

Točí se tu dobré pivo, Prorok.

A tak jsme  se rozhodli, že sem přijedeme v létě.

To, když pivo chutná lépe.

Celé sdružení Neratov je pro mě prostě něčím zázračným.

Stalo se místem Smíření.

Místem poznání a pochopení.

Místem tolerance a sounáležitosti.

Ptáte se proč?

Za tím vším co tu naleznete, stojí výjimečný člověk.

Pan Josef Suchár.

Zdejší kněz. Tak trochu jiný kněz.

Známe se osobně již léta. 

Je to neobyčejně dobrý člověk.

Zdejší farář a možná ho poznáte i z této reklamy. 

Jeho milá slova ZDE  stojí za to si je poslechnout.

Tento člověk dělá vše srdcem.

Stojí za přečtení i slova, která jsem pro vás vyfotila.

Dal šanci tolika hendikepovaným a mentálně postiženým,

které zde pracují a žijí.

Naleznete zde jejich zahradnictví, pivovar, kavárnu, restauraci, prádelnu …

Postavil z prachu celou ves.

Smekám a klaním se, až k zemi.

Zde najdete svět, kde jste hostem.

Vstupujete do světa, který v běžném životě chápeme, jako jiný.

Zde jsou jiní ti druzí.

V sobotu nás v restauraci obsluhoval hendikepovaný kluk s kšiltovkou na hlavě.

Dlouho jsem nepotkala někoho tak extrémně milého.

Jeho pozitivní energie se šířila celou hospodou.

Doslova se vlnila a my, všichni v té hospodě se cítili dobře.

Přijeli jsme se původně podívat na kopule ve věžích kostela,

z kterých lze vidět okolní krajinu.

Přijeli jsme a viděli jsme díky tomu všemu vůkol nás to nejdůležitější…

Dobro, srdečnost, lásku a místo plné klidu.

Možná proto je toto místo opět poutním, 

neboť zde jsou doslova špalíry putujících lidí.

Pohled na lidské obydlí a cestu ke stromu z Neratovského kostela.

 A pokaždé na tomto místě potkám někoho nového.

Kolikrát jsem se zde potkala s mými přáteli.

Poprvé jsem se zde potkala s Ilonkou z blogu Oranžérka.

Nyní ke mně přistoupila milá paní se slovy,

Poznala jsem Vás podle Carolinky …čtu Váš blog.

Je to poutní místo setkávání.

Tak příště třeba s Tebou, s Vámi. Těším se…

Zapomenutý kostelík

Nedaleko Neratova, je ještě jedno zvláštní místo.

Opuštěný, chátrající kostel, kde na něm již rostou i stromy.

Stejně, jako kdysi před lety v Neratově.

Pamatuji si, když jsem před desetiletími randila s Peťanem v rozpadlém kostele...

V tom kostele, který má dnes skleněnou střechu a všude to jen kvete.

Tenkrát v něm kvetly chudobky a Peťan mi z nich vázal prstýnek.

Možná za nějaký čas …

Bude z tohoto kostela také krásné poutní místo.

Přesto i toto místo je pro mě něčím krásným.

V blízkosti se pasou ovce.

Všude je ticho, do kterého si notují kobylky a cvrčci…

Prostor pro rozjímání a přemýšlení.

Prostor pro letní toulky…

Prostor pro radost na duchu ...

V chátrajícím kostelíku jsme objevili galerii výstavy.

V horkém dni to bylo nádherné chladivé osvěžení

a potěšení.

A ještě jedno zastavení jsme uskutečnili.

Na Kašparově chatě, která je nedaleko.

Stojí za to zde zastavit.

Odtud uvidíte všechny kouty, kam jen oko dohlédne.

Od severu na jih. 

Přes východ až na západ se rozprostírá krása všech krás.

Za zády jsou Orlické hory.

Před vámi Jeseníky

A támhle jsou už hory polské … a vidíš tu krásu vedle?

To je svět na dlani…

Tak v Neratově zase brzy na viděnou …

Věrka a spol.