Blog o životě ... vzpomínkách ... krásách světa

Velebeno slovem i fotografiemi

" každý den je dar ..."

úterý 21. srpna 2018

Komentáře ...



Dnes na téma komentáře.




Asi jste si povšimli, ti, co mi píší komentáře, že od nedávna používám na tomto blogu moderování komentářů. 
Tzn. každý komentář, který mi přijde, je zveřejněn, až po přečtení. A to z prostého důvodu.




Tento blog už něco pamatuje. A také pamatuje komentáře anonymní, které měli za cíl jen jedno. 
A pak … ta nekonečná diskuze… Ať se to týkalo borůvek v koláči, překlepů nebo krásného gesta, kdy nás pustila ostraha k hrobu Rabiho Löwa …




A jsem bytostně přesvědčena, že toto zná nejedna blogerka. 
Také zná ten pocit, kdy po takovém komentáři prožívala dilema, zda blog nadále psát?
 I mně se to stalo a nejednou… Ale vždy převážilo to dobré a pozitivní.





Osud mi do cesty přivál  člověka, který mě mnohé naučil v IT sféře.
  Proč to píši? Neboť právě tento kamarád mi řekl historickou větu, když mě učil, jak by se dal rozpoznat anonymní pisatel. Jak lze zjistit jeho IP adresu, lokalizaci atp.


„ … a proč takto složitě? Tak ten komentář prostě a obyčejně vymaž. Vždyť i domů na návštěvu si nepozveš nikoho v zablácených holínkách, až do obýváku, aby Ti to doma jen zadělal…S virtuálním prostorem to je úplně stejné…“


O této odpovědi jsem dlouze uvažovala a nakonec jsem zvolila jiné řešení.

Moderování komentářů.




Rozhodla jsem se před nedávnem, že změním více věcí v mém životě. 
Naslouchám řeči osudu a ať si „anonymové“ myslí cokoliv, tento prostor, který moc ráda tvořím pro vás, je prostě můj. 
Stejně, jako je náš obývák a nezveme si do něho návštěvu v zablácených botách.




Úplně pro všechny je uvedena na pravé straně mého blogu emailová adresa, kam mi může kdokoliv, napsat. Odpovídám všem. 
Nebo můžete použít i funkci vzkazu skrze kontaktní formulář. Dostávám tímto způsobem spousty dotazů. 
Komunikace takto funguje absolutně bez problémů a v pohodě.
Dokonce několik kamarádek mi takto pravidelně posílá komentáře či reakce na příspěvek.

Na některé dotazy se skrze prostor i lépe takto odpovídá.



Jenže pokud anonym se za vymyšlené jméno jen schová, těžko napíše ze své emailové adresy. Ano, pak je to skutečně anonym, který má cíl jenom jeden a ten právě chci tímto způsobem odstranit. Protože, abych zakázala vkládat komentáře anonymům, to neudělám, neboť anonymů mám mezi kamarádkami tolik a báječných…že by mi to přišlo skutečně líto.




Skrze tento blog vzniklo tolik přátelství, že jsem neskonala ráda a vděčná, že tento virtuální prostor existuje.

Vždy jsem říkala, že to, co mě baví, to ráda dělám. 
Ráda fotím, píši, prožívám přátelství. Sdílím své radosti i starosti. Sdílím nejen kus života, ale i kus sebe… A pořád ráda. Možná přijde den, kdy tento prostor dojde cíle…možná ano…možná ne…Ale jedno vím, už nyní. Nerada bych, aby se tak stalo skrze anonyma, který se schovává za jméno, které mu nenáleží a jeho IP adresa je pořád stejná…




Tento prostor se snažím, aby byl prostorem ze života. 

To, co nabízí, nese, přináší i odnáší…Ať jsou to chvíle dobré i zlé…ale vždy skutečné…

Aby tento prostor byl prostorem příjemným, protože i přes překážky, které život nabízí se domnívám, že to lepší, příjemnější a pozitivnější bychom měli tvořit. 

Opaků je na světě bohužel ažaž …



A když zmiňuji dobré zprávy, ještě jednu tu dnes pro vás mám…




Mějte krásné dny

Věrka



pátek 17. srpna 2018

Modro, kam se podíváš ...



Tuto cestu švestkovou alejí znám léta letoucí.

Ale už dlouho jsem po ní nešla, až nakonec…




Jaký „zázrak“ nás tam čekal, se snad nedá ani vypovědět.
Přímo roj motýlů…


Tolik Pavých oček pohromadě jsem ještě neviděla…





Nyní, v období sucha, i tito krasavci hledají vláhu.

Objevili ji na spadaných švestkách.

Seděla jsem na mezi a nestíhala tu krásu v modrém koberci fotit.






A co bylo bonusem? Mezi poletující krásou, opět pírko …

Hodně jich teď v poslední době nacházím.

Těší mě to.




Pár slív jsme si donesly domů a upekly jsme mřížák.

Koláč ze švestek.




Recept na těsto 
ZDE 




Malou inovací je, že jsem daly na těsto jakýsi jogurt z Lidlu s příchutí vaječný koňak.
Musím vám holky říct, že to je tedy vážně mňam.




A když slívový mřížák voněl celým domem, vzpomněla jsem si na starou alej mé babičky.




Ta, která vedla od silnice, až ke kolejím a dál k lesu. Babička tomu lesu říkávala Boroviny.
A když jsme jezdívali s našima na podzim na slívy, ráda jsem běhala prašnou cestou až ke kolejím. Udýchaná jsem přiběhla ke křoví, k obrovskému planému keři, kde jsem si představovala, že je velkým domem. Hodně jsme si stavěly s dětmi bunkry a různá obydlí.

Táta pak na mě volal, ať se vrátím, že už jedem domů.
V autě jsem držela kbelík plný švestek a já věděla, že začíná období buchet.

Protože je všude modro, kam se podíváš …



Hezké dny všem

Věrka



úterý 14. srpna 2018

Terapie Nebem ...



funguje a nezklame.

Může nás v životě zklamat cokoliv, ale vždy bychom měli najít cestu sami k sobě. 
Odpovědi, které hledáme, stejně nakonec přijdou z našeho nitra. Z našeho srdce.




Taková autoterapie…

Usínám u nás v Nebi a z postele oknem nad hlavou, pozoruji hvězdy.
Hledám pohledem tu, která bude padat k zemi, abych vyslovila přání.
Probouzím se a tím samým oknem děkuji osudu či Bohu za přání, 
která mi plní i bez padajících hvězd.

Žiji  … a každý den prožívám jako DAR …



Než jsem odjela do našeho Nebe, psala jsem slova o „Pírku“.

Když jsem psala tento příspěvek, byla jsem hodně zlomená.
Proto můj odjezd do Nebe, proto má terapie Nebem.




A právě zde mi došlo, že jsem vždy říkala a psala věci, které jsem cítila. 
Strach a nepochopitelné obavy, přesně ty samé, které jsem už kdysi dávno prožívala, se objevily. 
A jen terapie Nebem mi řekla, že úplně zbytečně.




V den, kdy ke mně přilétlo pírko, měla moje dcera Kristýnka svatbu.




 Ať se stalo, děje či stane v našich životech cokoliv, nic na světě nezmění to, že jsem máma a mé děti jsou děti. 
A jen naše srdce ví, co skutečně cítí. 
Jen naše mysl zná dny, které jsme žili.
Jako korálky na niti vidím dlouhou řádku dnů, kdy jsem děti vedla životem.





Tady v Nebi …

Brouzdala jsem loukami …
Procházela jsem lesními stezkami…
Seděla při západu slunce ve vysoké trávě…
Ležela a pozorovala hvězdy….

Rekapitulovala jsem celý život.





Viděla momenty od prvních chvil jejich početí, až dodnes.

Viděla malou krásnou, krátkovlasou holčičku, sedíc pod třešní jednoho dvorku, kde jsme kdysi bydleli, jak plánuje svoji svatbu, až vyroste.

„Mami, jakou máš ráda barvu?“

„Meruňkovou…“

„Až se jednou budu vdávat, budeš mít meruňkové šaty a budeme spolu pít kafe…“

Slyším ta slova, jako by to bylo včera…



V ten velký den jsem neměla, ani meruňkové šaty, ani jsem neviděla ty svatební, mé dcery.

Ani jsem neměla tušení o svatebním dnu.

Některé plány odplují kamsi do neznáma…

Asi to tak prostě má být…





I když nám v danou chvíli puká srdce, bolí duše a hledáme odpovědi na spousty otázek… Vidíme nit navlečených korálků, všedních i nevšedních dnů. 
Hledáme padající hvězdy a ve vzpomínkách vidíme tolik, tolik, tolik chvil …






A za těmi všemi okamžiky a chvílemi je moment,
kdy skrze nebe přiletí pírko.

To, které  přinese odpověď.
A skrze ni posílám a přeji moře lásky…









úterý 7. srpna 2018

Pírko ...




Minulý týden, byl to čtvrtek 2.srpna, jela jsem s Kačkou na písák.
Oknem mi do auta vletělo pírko. Velké, holubí pírko. Carolinka ho zachytila a obě jsme žasly, jaký, že to zázrak…
Sneslo se přímo na nás, za jízdy, z nebe.
Bylo to znamení…
Kde je peří, jsou i andělé…




Jakoby mi samo nebe říkalo, že stojí při mně…
Abych si některé zprávy a informace vůbec nezabírala. 
Abych nezapomínala na mé motto, každý den je dar …
A nenechala si jej nikým a ničím vzít…





Abych konečně pochopila, že některé věci prostě změnit nemohu a že jiné naopak jsou jen v mých rukou.
Abych konečně pochopila, že lidé jsou jako tvary. Obrousit hrany můžeme, ale tvar nezměníme. Kruh zůstane kruhem a čtverec čtvercem…
Abych dokázala naslouchat vnitřnímu hlasu a vnímala, co mi osud mezi řádky vypráví…




To pírko i mnohé odneslo…
Dnes už vím co …
Ponechala jsem si ho. Jako znamení, že na světě se neděje nic jen tak…
... a že vždy máme naslouchat hlasu svého srdce.
Přináší ty nejsprávnější odpovědi ...



Krásné dny 
Věrka

sobota 4. srpna 2018

Záchrana chrp ...



Některé momenty v nás zůstanou navěky.




Takovou chvíli jsem prožila s Kačkou v jeden podvečer.
Slunce zapadalo za horizont kopců. Procházely jsme se cestou k lesu podél pražců, kde moc ráda fotím. Na místě, kde jsem se učila chodit, jezdit na kole a honit s kluky.





Na tom samém místě, snad jako symbol na čisté dětství, každý rok nacházím chrpy.
Modré krásky plné naděje…




Chvíli ticha přerušil kombajn, který z nedalekého pole přejel cestu a měl namířeno směrem k našemu poli.

„Mamííí, on poseká chrpy…“ vyděšeně zvolala Kačka

„Už jsou seschlé. Držely tu sílou vůle…Za rok vykvetou zase…“

Mé ujištění a vysvětlení nestačilo.
Kačka se jala chrpy zachránit. Na okraji meze a pole trhala chrpy, pro jejich záchranu.
Kombajn zastavil … zatroubil a na Kačku řidič zamával.






Gesto. Malé holky a řidiče kombajnu.
Gesto, které budu cítit hodně dlouho …
Gesto, že život není konzumní …že není jen o zrnu a sklizni.
Gesto, že je i o záchraně modrých sic suchých květů, 
co mají v sobě barvu naděje.




A jednou, až z malé holky vyroste máma, bude třeba vyprávět svým dětem, jak jednoho letního podvečera, zachraňovala modré chrpy a řidič kombajnu s úsměvem čekal, až dobrý skutek bude naplněn.




Polní cestou nesla Kačka obří náruč seschlých chrp, které jsme přesto daly doma do té největší vázy, co máme.

A já ještě v ten večer viděla, v každém kvítku tu sílu, tu touhu … zachránit krásu na okraji pole.

Pocit naděje, že nic není marné.
Možná přesně ten stejný čin, jaký vidí u své mámy …





Krásné letní dny
Věrka




Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...