Blog o životě ... vzpomínkách ... krásách světa

Velebeno slovem i fotografiemi

" každý den je dar ..."

pondělí 18. ledna 2021

bílé kouzlo ...

 


Špacír sněhovou peřinou ...




Ticho, které přerušuje jen křupot sněhu pod nohami ...






V té bílé kráse, se dotýkáme kouzla ...





A kouzlu netřeba mnoho slov...



tak pssst .... jen se dívejme a tu krásu vpouštějme do svých já ...



























Mějte krásné, bílé, kouzelné dny

Věrka, Peťan, Carolinka

neděle 10. ledna 2021

dobrý nápad ...

 



Všimli jste si, že když je období, kdy není člověku do zpěvu, 
najednou se objeví někdo či něco, co to celé otočí ?




Na podzim jsem věnovala knihu Recept na štěstí?
milé paní na přepážce ve zdejší poště.
Tady na vsi, kousek od samoty u lesa...

Ta ji o Vánocích půjčila kamarádce,
která je prodavačkou ve zdejším krámku.
V pátek kupuji chléb, když ke mě přistoupí paní prodavačka a říká:

"Tak jsem na jeden zátah přečetla Vaši knihu Recept na štěstí?
Teda to byla krása. Fakt jsem Vám to musela říci. Ty vzpomínky, ta babička, to dětství ...
Fakt Recept na štěstí..."

Odpovídám:

"Tak já napíšu pokračování, ať je té radosti a štěstí ještě víc..."
A tak už to v životě chodí.
Uděláte nezištný počin a vrátí se k vám třeba úžasnou myšlenkou, nápadem...
Ten nápad se jmenuje

Recept na štěstí? II. díl




A tak fotím maličkosti, co hladí duši.
Třídím si myšlenky pro knihu, která potěší nejednu dušičku.

Ty, kteří o to skutečně stojí.
To mi totiž dává smysl.

A smysl mi dávají všechny komentáře, emaily,
zprávy, které jste mi poslali.

Děkuji a já vám za to budu posílat hezká slova, fotky, knihy,
kalendáře, obrazy a setkání, co dávají smysl.

Věrka 





úterý 5. ledna 2021

Anthony Hopkins

 


Dnes tu nevložím žádné fotky. Jen jeden ilustrativní obrázek, který doprovází text, který ke mě přišel doslova v pravou chvíli.

Na Silvestra ráno jsem dostala sms od mého syna Jáji, kterého jsem neviděla 3 a půl roku. Nebudu a ani nechci rozebírat proč, co a jak...
V té sms stálo, že se jim ráno narodil syn.
Ucítila jsem záplavu krásného pocitu. Zrak se mi zalil slzami. Pomodlila jsem se za zdraví, lásku a štěstí toho maličkého. Odepsala jsem a poslala tam nahoru přání...

Smutné však je, že to vše moji rodiče, kteří si hrají na důvěru a pohodu věděli. A vědí mnohem více... Snad už ani nechci vědět, co vše ... Moje máma se rekrutovala do mé role.
Je v podstatě babičkou mých vnuků.
 
Když jsem v den mých 50 tin a Petrových 60 tin u nich byli na oběd, v půli oběda mi sdělila, že toto jídlo chutná i malému Honzíčkovi, mému vnukovi, že tam rád jí z babiččiných talířů. 
Přestalo mi chutnat. Nic jsem neřekla, polkla na sucho.
Asi za hodinu mi moje máma položila otázku, zda se na ní zlobím, za to co řekla?
Odpověděla jsem, že se nezlobím, ale bolí mě to. Bolí proto, že jsem vždy Honzíka milovala a pořád miluji. Je v mém srdci navždy a nic, NIC a NIKDO na světě to nemůže změnit.t

Jakoby ji snad těšily mé boly, slzy a strádání. Jen ten nahoře vidí do našich srdcí. Ví, jak moc mě ztráty bolely a co slz, nepočítaje, mě stály. Měla jsem velký prostor na to si uvědomit spoustu věcí ...
Nyní, když ke mě přichází tolik odpovědí na otázky, přilétl ke mě jako podzimní padající list ze stromu článek od Anthony Hopkinse.
Toho člověka jsem měla vždy ráda a já dnes už vím proč.
Protože mi před pár hodinami velmi pomohl.

Posílám jeho slova dál, třeba pomohou nejen mně.

PS: Anthony Hopkins se narodil ve stejný den, jako můj druhý vnouček.

Článek zde:

"Opusťte lidi, kteří nejsou připraveni vás milovat. Tohle je ta nejtěžší věc, kterou v životě musíte udělat a bude to také nejdůležitější.
Přestaňte dávat svou lásku těm, kteří nejsou připraveni vás milovat.
Přestaňte vést náročné rozhovory s lidmi, kteří se nechtějí změnit.
Přestaňte se setkávat s lidmi, kterým je vaše přítomnost lhostejná.
Vím, že náš instinkt je dělat vše, co můžeme, abychom získali uznání lidí kolem sebe, ale je to také impulz, který nám krade čas, energii, duševní i fyzické zdraví.
Když se začnete ve svém životě projevovat zcela, s radostí, zájmem a odhodláním, ne všichni budou připraveni vás následovat ve vaší čisté upřímnosti.
To neznamená, že musíte změnit to, kým jste, znamená to, že musíte opustit lidi, kteří nejsou připraveni vás doprovázet.
Pokud jste vyloučeni, uraženi, zapomenuti nebo ignorováni těmi, kterým věnujete svůj čas, neděláte si laskavost tím, že jim nabídnete svou energii a život.
Pravdou je, že tu nejsme pro každého a ne každý je tu pro nás.
To je to, co dělá život výjimečným, když najdete pár lidí, se kterými jste opravdovými přáteli, nebo je milujete, se kterými máte opravdový vztah.
Budete vědět, jak je to cenné, protože máte zkušenost s tím, co cenné není.
Čím více času strávíte snahou, abyste milovali někoho, kdo toho sám není schopen, tím více času pak ztrácíte
i tím, než se ho zbavíte, abyste se mohli spojit s někým jiným.
Na této planetě jsou miliardy lidí a mnoho z nich vás potká na jejich úrovni, se stejnými vibracemi, zájmy i odhodláním.
Čím menší zůstanete, tím více dovolíte ostatním, aby vás využívali jako polštář, možnost náhradního plánu nebo terapeuta pro své emoční léčení, tím déle zůstanete mimo komunitu, po které opravdu toužíte.
Možná, že když přestanete komunikovat, nebudou vás hledat. Možná, když se přestanete snažit, vztah skončí. Možná, že když přestanete posílat textové zprávy, váš telefon bude celé týdny tichý.
To neznamená, že jste zničili vztah, znamená to, že jediné, co ho drželo, byla energie, kterou jste vynaložili, abyste ho udrželi.
Není to láska, ale přítěž.
Jen dáváte šanci tomu, kdo si ji nezaslouží...
Zasloužíte si víc. Jsou lidé, kteří by neměli být ve vašem životě - uvědomte si to.
To nejcennější, co v životě máte, je váš čas a energie, protože obojí je omezené.
Je to vaše energie!
Čemukoliv věnujete svůj čas a energii, to určuje vaši existenci.
Když si to uvědomíte, začnete chápat, proč vás tolik znepokojuje, když trávíte čas s lidmi, kteří vám nevyhovují, a na místech nebo situacích, kde ani nechcete být.
Začnete si uvědomovat, že nejdůležitější věc, kterou můžete udělat pro sebe a pro všechny kolem sebe, je chránit svou energii silněji, než cokoliv jiného.
Udělejte ze svého života bezpečné útočiště, kde jsou povoleni pouze lidé, “kompatibilní′′ s vámi.
Nejste zodpovědní za záchranu nikoho.
Nejste povinni kohokoliv přesvědčovat, aby se zlepšil.
Není vaše povinnost existovat pro jiné lidi a věnovat jim svůj život, kousek po kousku...
Protože pokud se cítíte špatně, pokud se cítíte povinni, budete zdrojem všech svých problémů, obáváte se jen, že nedostanete zpět laskavost, kterou jste ostatním věnovali.
Jedinou povinností je uvědomit si, že jsme pánem svého osudu a přijmout lásku, o které jsme přesvědčeni, že si ji zasloužíme.
Rozhodněte se, že si zasloužíte skutečné přátelství, opravdový závazek a naplněnou lásku.
S pozitivními lidmi a dobrou energií...
Neztrácejte čas s lidmi, kteří za to nestojí, změna vám poskytne lásku, respekt, štěstí a ochranu - to je to, co si zasloužíte.
Počkejte - jen chvíli...
A sledujte, jak se všechno začíná měnit!
Anthony Hopkins
Zdroj: FB

pátek 1. ledna 2021

Přání ...

 



Jak na Nový rok, tak po celý rok.

Proto jsme dnes vyjeli až na vrcholky hor...

Být spolu.
Svobodně dýchat, vnímat paprsky slunce,
svobodu ptáků v korunách stromů.
Potkat lidé s úsměvem na tváři.
Držet se za ruce a říci si skoro u samého nebe
Mám Tě ráda ... Mám Tě rád ...




Vyslovila jsem tam vysoko a hluboko v horách i přání.
Potichu a srdcem.
Věřím, že mě slyšeli andělé ...




A věřte, že andělé jsou.

Někteří létají, jiní chodí mezi námi. 
Poznáme je, po úsměvu, doteku srdcem ...

Mějme k nim po celý rok 2021 stále na blízku.

Šeptejme jim přání.  Kdykoliv a kdekoliv. 

A uvidíte ... zázraky se dějí.





Věrka s rodinou

pondělí 28. prosince 2020

PF 2021

 




A někdy i proud světla uprostřed temného lesa, 
může být zázrak...




Jdeme s Kačkou lesem.
Já s foťákem na krku a fotím krásu kolem sebe.

Carolinka poskakuje lesem, cestičkou a pořád něco švitoří.
V jednu chvíli se zastavím. 
Nadechnu, zvedám hlavu k nebi a v duchu děkuji ...
Vím proč a za co. 
Je to můj monolog do nebeských výšek.




Dcerka přestala povídat. 
Dívá se a potichu se ptá:

"Mami, je ti něco?"

" V pohodě. Jen jsem se zamyslela...a poděkovala životu..
 tam nahoru do nebe, víš?"

 


Sotva jsme ušly pár metrů, Kačka ukazuje mezi stromy
 na proud světla se slovy:
"Mami dívej... to nebe ti odpovídá. Ono s Tebou vážně mluví..."

Někdy jsou zázraky na dosah ruky a mají podobu krásy.

A někdy monolog může být vlastně dialog...




A tak když jdeme lesní cestou, fotím,
 jak se vlní, klikatí a stáčí...
nechám k sobě přicházet myšlenky 
a posílám je nyní zase dál ...




Na cestě lesem jsem si opět mnohé uvědomila...

Cesta může být mnohdy i cíl. 




Není důležité, jestli přijdeme k mezníku na cestě
 života zleva nebo zprava.

Důležité je, jaké stopy za sebou zanecháme.
Důležité je poznání a pochopení.




A proto jsem se rozhodla uprostřed lesa na lesní cestě 
pro přání do nového roku.

Pro vás všechny. Blízké i vzdálené.





Všechny cesty, po kterých se budete ubírat, 
nechť mají šťastný cíl.

Nechť k Vám na nich přicházejí do cesty jen dobří lidé.
Ať Vám na cestě životem v příštím roce 
svítí slunce v podobě naděje a nikdy neztrácíte víru.

Ať vám cestu lemuje, jako stromořadí  pevné zdraví, 
se stejně pevnými kořeny.

Ať vám voní, jako kvítí v mezích podél cest,
 neobyčejná spokojenost.

A když se na cestě života objeví překážka, výmol, balvan 
či spadlý strom, ať vás vždy jen posílí.


S láskou Věrka



pátek 25. prosince 2020

Vánoce 2020

 



K Vánocům patří dárek.
Věřím, že ty vaše vás potěšily.
Ten můj pro vás je v podobě malé ochutnávky
z knihy Recept na štěstí? ze vzpomínek na Vánoce.




"Vzpomínám si na tolik sněhu, že nám sahal až ke krku.
Vybavuji si obří závěje, tunely ve sněhu,
které jsme budovali lopatami a uhelkou.
Babička se vždy zlobila, kdo jí zase sebral lopatku z uhláku,
že nemá čím přikládat do kamen.
Vidím zasněžený les i potok. Pod sněhem ztěžklé větve.
Okolo chalupy na okapech rampouchy a ne jen tak ledajaké.
Obří! Dolů jsme je dostávali hokejkou, jindy polenem.
Na horách chutnají dobře.




Někdy se v té ledové, bílé krajině objevila postava
v modré šusťákovce – pošťák.
Brázdil krajinou na běžkách s batohem na zádech,
plným psaní a novin. Jindy se našel nadšenec,
co pádil na běžkách lesem do vsi do krámu.
Nám dětem to moc nešlo.
Nahoru do kopce jsme byli uřícení
a dolů si to mašírovali šusem se záchvatem smíchu.
Tak strašně málo nám stačilo k největší radosti.
To dělá a umí sníh.





Nejlepší je sundat mokrý svetr a punčocháče, ty,
co umí udělat kilometrovou nohu,
vlézt ke kamnům a máma dělá horké kakao a k tomu rohlík s medem.¨
My koukáme na pohádky a pomalu to všechno rozmrzá.
Punčocháče se vedrem pohupují na dřevěném sušáku u kamen.
Do toho cinkají v kuchyni hrnce a talíře.
Vaří se polévka, které babička neřekla jinak nežli „pajšlovka“.
Tolik divností v ní plavalo.



Koření všeho druhu, těch kuliček
a také bobkový list.
Brambory, mrkev, všemožné kousky masa a taky smetana.
Ještě to zalila octem. Ochutnávala z velké lžíce a vždycky
na mě volala, ať jdu „vokoštovat“.
A já se ploužila jako stín, jak babička říkávala,
jako duchem nepřítomná, neboť mně tato směsice
všeho v hrnci na kamnech vůbec nechutnala.
Hrnec s polévkou dávala po obědě do verandy na „lajc“.
Tak říkávala babička lavici,
která byla v chladné chodbě....




Obyčejné chvíle, které se nedají koupit ani vyhandlovat.
Chvíle, které se dají jen a jen prožít.
Zanechávají za sebou hřejivý pocit,
který patří do Receptu na štěstí ..."



Mějte poklidné a pohodové svátky vánoční.
Ať jsou dle vašich představ a snů...







Věrka s rodinou
Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...

1

Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...