18. únor
Den, který mi navždy zůstane v paměti.
Pamatuji si každý detail, každou chvíli z něho.
Jak by ne, vždyť jsem se 18.února podruhé narodila. 🙏
Vidím, jak mě vezou dlouhou chodbou na sál.
Pozoruji ubíhající zářivky nad hlavou. Slyším hlasy lidí, nikoliv slova.
Pamatuji si mé poslední slovo před uspáním.
"Děkuji..."
Pohled z očí do očí s panem docentem, s kterým mám dodnes hezký vztah. Jak by ne, dal mi dar největší. ŽIVOT ❤️
Operace trvala nekonečně dlouho, byla náročná. Boj o život není vyšívání při čaji o páté. Probuzení na oddělení JIP onkologické kliniky si také pamatuji. První slova:
"Jsem v nebi?"
"Ještě to tak! Ale dala jste prý všem hodně zabrat. Žijete a žít budete..." sestřička mě drží za ruku...
"Co je za den?"
"Středa."
Jednou to všechno vložím do knihy... I to se stalo. A nejen do jedné….
Kdybych tenkrát, když jsem vnímala ubíhající světla nad hlavou, jen tušila kolik "bojů" mě ještě čeká...
A kolika “bojů” budu součástí.
Kdybych jednomu jedinému člověku pomohla, dávaly smysl. 🙏
Dnes zajdu na jedno místo uprostřed lesa, kam nosím svá přání. Povím ho do korun stromů a vyslovím k němu to nejdůležitější slovo světa.
To, které jsem tenkrát řekla před operací panu docentovi.
Se stejnou upřímností a pokorou.
DĚKUJI 🙏 ❤️
