Minulý týden v pátek před víkendem, můj muž řekl:
"raději půjdu přeparkovat auto nahoru k cestě,
kdyby zítra napadl sníh..."
V duchu jsem se pousmála...
Zato v sobotu rána mi spadla údivem ústa...
Všude bílo...
Vzala jsem foťák a vyrazili jsme na špacír ven...
Během týdne sníh, vločky a mráz zmizel,
přišlo i k nám do hor v Nebi předjaří.
Čas, kdy bzučí včely a provoní první kvítky vzduch...
Týden.
Jak jeden týden změní pohled na krajinu a mnohdy i na svět...
Jeden den či týden krajinu překryje sněhová peřina...
a další není po sněhu ani stopa.
Během jednoho týdne se tolik toho změní...
Odejde učitel, který navždy zůstane v mém srdci.
A pak...
...jeden den v týdnu mě chytil žlučník.
Vzala jsem si léky a zdálo se, že je vše na dobré cestě.
Asi je něco mezi nebem a zemí.
Po půlnoci mě vzbudil sen.
Sen, který mě přišel varovat.
Ten sen si budu pamatovat asi hodně dlouho...
Na každý pád mě probudil.
Sedla jsem si, a začalo mi být hodně špatně.
Nechtěla jsem nikoho budit, ale nakonec jsem "za minutu dvanáct"
vzbudila mého muže.
Točila se mi hlava, přestávala jsem vidět i slyšet...
Mdloby.
Ještě si vzpomínám, že jsem řekla mému Peťanovi
"otevři okno..."
Vše dopadlo dobře.
Můj muž do rána už nespal...
Prý tak bílého člověka nikdy neviděl...
A já než jsem usnula, střešním oknem jsem sledovala hvězdy nad hlavou
.Opět jsem si uvědomila,
jak cena života je obrovská.
Jak během jedné minuty či vteřiny všechno může být úplně jinak...
Jak každý den je dar
Každý den je dar
Nejen mé motto, ale i název výstav, které věřte, že ráda uskutečňuji.
Přijměte moje pozvání na vernisáž výstavy, kterou budeme konat
na jaře ve spolupráci s Hospicem Anežky České z Červeného Kostelce
a mojí kamarádky z dětství
v informačním centru v Hradci Králové.
Více si můžete přečíst ZDE
Těšíne se na vás
