Nadělit si radost

 

Tyhle nezbytnosti do kuchyně mě naplňují radostí. 

Ručně vyrobený cibulák a sádlák má svůj domov - v Nebi. ❤️

Jak ozdravné je udělat si radost sám sobě.

Jen tak.

Bez řečí, bez fráze “až jednou.”

Bez očekávání, že budu mít svátek, narozky nebo Vánoce. Že mi to či ono jiný koupí, když si to přeci přeji. 

Proč vlastně člověk čeká?

Tak po téhle otázce jsem si udělala jen tak radost. 

❤️

Řekne se dva hrnce.

Jenže ta RADOST! ❤️

Tenhle cibulák a sádlák našli svůj domov - u nás v Nebi. ❤️

A já díky nim, pocítila pořádnou radost, až do morku kosti.

Mějte radost a nadělujte si ji.

❤️❤️❤️

Den D ❤️

 

18. únor

Den, který mi navždy zůstane v paměti.

Pamatuji si každý detail, každou chvíli z něho.

Jak by ne, vždyť jsem se 18.února podruhé narodila. 🙏

Vidím, jak mě vezou dlouhou chodbou na sál.

Pozoruji ubíhající zářivky nad hlavou. Slyším hlasy lidí, nikoliv slova.

Pamatuji si mé poslední slovo před uspáním.

"Děkuji..." 

Pohled z očí do očí s panem docentem, s kterým mám dodnes hezký vztah. Jak by ne, dal mi dar největší. ŽIVOT ❤️

Operace trvala nekonečně dlouho, byla náročná. Boj o život není vyšívání při čaji o páté. Probuzení na oddělení JIP onkologické kliniky si také pamatuji. První slova: 

"Jsem v nebi?" 

"Ještě to tak! Ale dala jste prý všem hodně zabrat. Žijete a žít budete..." sestřička mě drží za ruku...

"Co je za den?"

"Středa."

Jednou to všechno vložím do knihy... I to se stalo. A nejen do jedné….

Kdybych tenkrát, když jsem vnímala ubíhající světla nad hlavou, jen tušila kolik "bojů" mě ještě čeká...

A kolika “bojů” budu součástí. 

Kdybych jednomu jedinému člověku pomohla, dávaly smysl. 🙏

Dnes zajdu na jedno místo uprostřed lesa, kam nosím svá přání. Povím ho do korun stromů a vyslovím k němu to nejdůležitější slovo světa.

To, které jsem tenkrát řekla před operací panu docentovi.

Se stejnou upřímností a pokorou.

DĚKUJI 🙏 ❤️

Pozvání ❤️

 

Když ti přijede dcera tvé nej kamarádky předat koláčky s láskyplnou obálku s větou:

“Teto, zveme vás na svatbu…”

uvědomíš si, jakej je ten život fičák.

Jakoby to bylo včera, když jsem ti ve stínu pod stromem lakovala červeným lakem droubounké nehtíky, ty sis připadala ohromně dospělá a s tvoji mámou jsme si povídaly u kafe o budoucnosti…

Ať ta tvá, brzy vaše, je zalitá štěstím, láskou a vírou v to nejlepší. ❤️

PS: a já dnes budu hodně vzpomínat…

Výročí blogu

 

Psal se 14. únor 2012 a já začala psát blog. 

Vložila jsem v ten den na blog tuto fotografii a dala jsem mu název podle jména mé dcery. Podvědomě jsem zcela jistě věděla proč.  🙏

Díky blogu vznikly “knihy s duší”. Začaly se objevovat komentáře, ať své vzpomínky a myšlenky, které na blog vkládám, sepíši v knihu. Stalo se. ❤️

Pomohl mi i tenkrát, když jsem našla odvahu a napsala jsem, že jsem vážně nemocná. Tenkrát jsem slovo rakovina neuměla ani vyslovit. Ucítila jsem sílu pravdy, otevřenosti. 

A stejně tak i v případě, kdy jsem za několik let poté usilovala o změnu podmínek a přímo i zákona pro hendikepované. 🙏

Pomohl mi vždy díky otevřenému srdci prosadit tolik potřebných a smysluplných projektů. 

A pak mi řekl pan profesor, který mi pomohl najít cestu z nemoci ke zdraví: 

“to ne já, ani vaši čtenáři, ani váš blog, ale Vy sama…Vy jste bojovnice a vždy jste dokázala najít cestu. Pro sebe i pro druhé.”

Já dnes dodávám: 

“…ale na počátku všeho byl blog” ❤️

Blog, který nese název mého Anděla bez křídel. A i když svět blogů už není trendy, já mu zůstávám věrná. Vím proč…

Tohle je příběh

 

Jezdí k nám do “Nebe” k našim zvířatům pan veterinář, který cca před rokem vyšetřoval ovečku v očekávání. 

Já ho poté zvu do tepla na kávu.

“Někdy příště. Dnes fičím s manželkou do Hradce Králové do divadla.” Odpovídá pan doktor.

Za nějaký čas poté naše ovečka přivedla na svět jehňátko. Přijel pan veterinář.

V teple u kávy mi s nadšením vypraví:

“O přestávce v Klicperově divadle si manželka prohlíží v atriu obrazy. Úplně unesená stojí před tím, co má zlaté kontury, s názvem - štěstí. A on to je Váš obraz.”

Ještě ten den večer maluji obraz pro ženu, kterou vůbec neznám. Pro manželku pana veterináře. Jen tak. 

Tenhle obraz se jmenuje “Láskomilky z Nebe.”

Říkám si, že třeba udělá radost a přinese štěstí. ❤️

Skoro rok poté mi zazvoní telefon.

“Jste paní Věra Fina? Rádi bychom u nás v informačním centru v Žamberku chtěli uskutečnit výstavu Vašich obrazů.”

Přijela jsem do infocentra v Žamberku osobně. Jde mi naproti drobná paní s úsměvem.

“Jak jste na mě přišli?” ptám se.

“Pojďte, ukážu Vám něco u mě v kanceláři.”

Na stěně visí “Láskomilky z Nebe”.

Obraz, který jsem malovala pro ženu, kterou neznám.

Přesně takovou podobu má nezištný skutek.

Bumerang života. ❤️

Daruj obraz, dostaneš výstavu a k tomu radost, kterou teď a tady sdílím…

Všechny tyto obrazy jsou pro almanach Domova pro seniory Chodov. Průvodce k odcházení. Je v něm pořádný kus mého srdce ♥️ 

Ale to už je zase jiný příběh…

#kazdydenjedar