Pašák a Mrňousek

 

Ráno jde dcerka pustit ovečky z ovčína na louku.

Já dávám konvici na kávu na plotnu.

Během vteřiny slyším jak dcerka bere schody po dvou domů...

"Něco se stalo..." vyhrknu ze sebe.

"Mamíí, honem... ovečka rodí..." 

volá Carolinka.

V ovčíně je na zemi čerstvě narozené jehňátko, které ani nemukne.

Carolinka popadne deku. Manžel s ním utíká do garáže do tepla. 

"Mami, podívej tady je další...a už stojí".

"Mrňousek" je akční a aktivní.

Já v teple v garáži utírám to druhé bez známek života.

Najednou ... Nadechlo se... Žije. Pláču dojetím.

"Pašák, jsi pašák..." mluvím na jehňátko, které se marně snaží postavit.

Trvalo mu to celý den. Nakonec se postavilo a udělalo první krok.

Vybojoval si pracně život.

Je to pašák.

Jmenuje se Pašák.

Kdykoliv slyší můj hlas, bečí svým jehněčím hláskem.

Možná si myslí, že jsem jeho máma.

Poprvé v životě jsem dnes dojila ovečku, abychom nakrmili jejím mlékem Pašáka z láhve. 

Někdy je cesta na svět i světem náročná, ale stojí za to. 

❤️

Každý den je dar

❤️

Jaro v Nebi

 

tak jsme se dočkali i tady v horách...

Přišlo jaro

K některým příspěvkům netřeba příliš slov.

Tuto bílou křehkou krásu bych jimi jen rušila.

Jen tiše pošeptám...

Tvořím novou knihu...

O životě na samotě u lesa...

Příběh, který píše sám život...

Krásné dny vám všem

Věrka a Carolinka

Zde její video 

 

předjaří

 

Minulý týden v pátek před víkendem, můj muž řekl:

"raději půjdu přeparkovat auto nahoru k cestě,

kdyby zítra napadl sníh..."

V duchu jsem se pousmála...

Zato v sobotu rána mi spadla údivem ústa...

Všude bílo...

Vzala jsem foťák a vyrazili jsme na špacír ven...

Během týdne  sníh, vločky a mráz zmizel,

přišlo i k nám do hor v Nebi předjaří.

Čas, kdy bzučí včely a provoní první kvítky vzduch...

Týden.

Jak jeden týden změní pohled na krajinu a mnohdy i na svět...

Jeden den či týden krajinu překryje sněhová peřina...

a další není po sněhu ani stopa.

Během jednoho týdne se tolik toho změní...

Odejde učitel, který navždy zůstane v mém srdci.

A pak... 

...jeden den v týdnu mě chytil žlučník.

Vzala jsem si léky a zdálo se, že je vše na dobré cestě.

Asi je něco mezi nebem a zemí.

Po půlnoci mě vzbudil sen.

Sen, který mě přišel varovat.

Ten sen si budu pamatovat asi hodně dlouho...

Na každý pád mě probudil.

Sedla jsem si, a začalo mi být hodně špatně.

Nechtěla jsem nikoho budit, ale nakonec jsem "za minutu dvanáct" 

vzbudila mého muže.

Točila se mi hlava, přestávala jsem vidět i slyšet...

Mdloby.

Ještě si vzpomínám, že jsem řekla mému Peťanovi

"otevři okno..."

Vše dopadlo dobře.

Můj muž do rána už nespal... 

Prý tak bílého člověka nikdy neviděl...

A já než jsem usnula, střešním oknem jsem sledovala hvězdy nad hlavou

.Opět jsem si uvědomila,

jak cena života je obrovská.

Jak během jedné minuty či vteřiny všechno může být úplně jinak...

Jak každý den je dar

Každý den je dar

Nejen mé motto, ale i název výstav, které věřte, že ráda uskutečňuji.

Přijměte moje pozvání na vernisáž výstavy, kterou budeme konat

na jaře ve spolupráci s Hospicem Anežky České z Červeného Kostelce

a mojí kamarádky z dětství

v informačním centru v Hradci Králové.

Více si můžete přečíst ZDE

Těšíne se na vás

vzpomínka ...

 

Na mobilu mi zablikalo číslo mého oblíbeného 

pana učitele českého jazyka ze střední školy.

Člověka, který kdysi dávno objevil můj talent písemného projevu 

a řekl mi, že by rád ode mě jednou četl knihu.

Toto přání jsem panu docentovi splnila.

Ba co víc, na knize "Recept na štěstí?" 

jsme společně spolupracovali. 

Vytvořil ke knize korekce. 

Psala jsem už tenkrát, jak ten čas byl pro mě krásný. 

Nešlo ani o ty chvíle prožité nad korekcemi knihy, 

ale ta vyprávění o životě...

❤️

Chvíle, které nevyváží nic na světě.

Chvíle, které prožívají lidé navzájem se sebou.

Čas - to je to nejvíc co jeden druhému můžeme dát.

A já zrovna před pár dny chtěla se stavit za panem učitelem 

a přivést mu kalendář " každý den je dar",

 který měl tak rád 

❤️

Vždycky mě nezapomněl pochválit za můj pohled na svět optikou objektivu.

Děkuji pane učiteli.

❤️

Už Vám kalendář nikdy nepředám, ale slibuji Vám,

 

že už nikdy nebudu odkládat nic na pak..

. 

Na potom...

Jako kdybych to už dávno nevěděla.

Vzpomínám si, jak jste mi vyprávěl, že jste to byl Vy, 

kdo se zasloužil o to, aby děti měly na vysvědčení 

hned po známce z mravů, známku z českého jazyka. 

Měla tam být kdysi známka z matematiky, 

ale řeč, rodná řeč je nad všechna čísla světa.

Vzpomínám si, jak jste mě oslovoval stále i v mých letech "studentko"...

 Jak jste uměl člověka motivovat i s lehkostí upozornit na nedostatky. 

Vzpomínám, jak jste nechtěl být uveden v tiráži knihy "Recept na štěstí?"¨

 A já jsem to respektovala a přesto jsem Vám v knize

 věnovala "zvláštní poděkování".

 

Celou stránku.

❤️

Vzpomínám na vyprávění, jak Váš podpis dvou tisíc slov 

Vám změnil život 

a jak jste pak učil ve zvláštní škole. 

Jak i tam jste si našel to, co dávalo smysl. 

Jak jste s dětmi hrával na housle a prožívali radost.

A život je bumerang... 

❤️

Radost k Vám přišla po sametové revoluci, 

když jste mohl stát v čele Univerzity. 

Vzdělávání a český jazyk jste miloval.

Dnes jdu do lesa a uprostřed něho je pomníček, 

kam nosím svá přání. 

Zapálím tam svíčku, zavřu oči, a pošlu do nebe slib...

Věřím, že ho shůry uslyšíte....

Jste v mém srdci navždy 

❤️ 

 

Tahle modrá kvítka jsem Vám tenkrát věnovala, 

jako poděkování za nádherné chvíle prožité nad korekcemi.

Když jsem byla malá, děda mi říkával:

"květiny ženy dostávají, nikoliv darují...

A když je někdy budeš chtít muži dát,

ať jsou modré, to je barva mužů.

A jedině je daruj muži staršímu, váženému a vzdělanému."

❤️

AMEN