Byl
jsi nám přítelem. Opravdovým …
Byl
jsi mi motivací…píši o Tobě v každé mé knize.
A
v té pohádkové, jsem dokonce ponechala i Tvé jméno, Blacku …
Jsem
tak moc ráda…
♥
Když
čert ukáže zadek, tak pořádně…říká se. My to nyní i tak žijeme. Když jsem
prožila hroznou LPK, netušila jsem, že druhý den prožiji ještě dramatičtější
den…
Ve chvílí, kdy se pomyslná kára krále Jelimána rozjela, samospádem a teď už doslova frčí, stovky lidí sdílí můj nesouhlas… a pomáhají mi …
Ve chvílí, kdy se pomyslná kára krále Jelimána rozjela, samospádem a teď už doslova frčí, stovky lidí sdílí můj nesouhlas… a pomáhají mi …
Přišla další rána
osudu…a ještě větší …
V ten
večer, když jsem přijela z kontroly LPK celá uplakaná a zničená, moc jsi
štěkal. Možná někdo chodil kolem naší zahrady…nevím. Asi jsi nám to chtěl říci…
Byl mráz a tak jsme Tě zavřeli do kotce. Byl jsi v bezpečí a teple.
Přesto
se to stalo…
Ráno
svítilo slunce a otevřeli jsme kotec…běhal jsi po zahradě a byl jsi zase
zvědavý…štěkal jsi a měl jsi poslední radost z obyčejného dne.
A já
pořád budu vidět, jak jsem Ti nesla misku s granulemi a ty jsi poprvé
v životě za mnou neběžel…Vyhříval ses na slunci u dveří…Pokorně a v klidu.
A já
na Tebe volala:
„Tak
pojď Blacku máš tady baštu…“
Ale ty
jsi už jedl….
Nešel
jsi…seděl jsi jako sfinga u dveří …
Záhy
jsem na Tebe volala z balkonu a ty ses na mě naposledy podíval…
Pokorně
a s láskou. Jako vždy …Neměla jsem vůbec tušení …
Že Tě
za hodinu uvidím ležet…Nehybně. Utíkala jsem … schody jsem brala po dvou, na
zahradu. Volala jsem Tvé jméno… Tušila jsem, ale nechtěla si to přiznat …
Vzala
jsem starou deku, abys neprochladl, než přivolám pomoc.
Nehýbal
ses… Klekla jsem si na zem, nedýchal jsi a já křičela…
„Proč?“
A pak
nevím proč, napadlo mě, že třeba …možná … nějaká naděje…
Zvonila
jsem na souseda …
Jeho
pohled na Tebe a pak na mě, mi odpověděl…
Věděla
jsem…definitivně.
Odešel
jsi v tichosti, bez jediného zaštěkání.
A pak
… u brány byl vyzvracený kus masa, který Ti nikdy nedávám…
Byla v něm guma …
Křičela jsem:
„Bože
proč? Kdo? Za co?“
Asi
jsi moc štěkal…byl jsi pes.
Hodný
pes … věrný a navždy zůstaneš v našich srdcích i v řádcích …
♥
Zapálili
jsme Ti svíčku, Hromničku, co jsem dostala.
Je až k
neuvěření, hořela celé tři dny a tři noci. Jako bys nám říkal, že jsi tu,
jako by jsi děkoval…
Svíčka
hořela pomalu..
Tak,
jako pomalu odchází naše bolest …
Hořela
tak intenzivně, jako je naše láska k Tobě…
NAVŽDY
♥
A já v to
mrazivé páteční ráno, když jsem klečela u Tvého hrobu a se zakaleným zrakem
pozorovala plamínek svíčky, ucítila jsem, že naděje umírá poslední.
Říkala
jsem Ti, jakou mám velkou bolest a prázdné místo v sobě…
Ten plamínek
mi to řekl … ty jsi mi to řekl …
Vstala
jsem a ještě se zmrzlýma rukama jsem naťukala do klávesnice
věty a
slova.
Stačí
slovo
Byl
bys šťastný, že mě druzí věří a podporují. Že bojuji za druhé, za pravdu, za právo…
Vrtěl bys ocasem a poskakoval radostí kolem mě, protože bys cítil, že jsem našla naději
Vrtěl bys ocasem a poskakoval radostí kolem mě, protože bys cítil, že jsem našla naději
Děkuji
…. NAVŽDY
♥♥♥