Blog o životě ... vzpomínkách ... krásách světa

Velebeno slovem i fotografiemi

" každý den je dar ..."

úterý 27. února 2018

BLACK ... NAVŽDY



Byl jsi nám přítelem. Opravdovým …

Byl jsi mi motivací…píši o Tobě v každé mé knize.
A v té pohádkové, jsem dokonce ponechala i Tvé jméno, Blacku …
Jsem tak moc ráda…




Když čert ukáže zadek, tak pořádně…říká se. My to nyní i tak žijeme. Když jsem prožila hroznou LPK, netušila jsem, že druhý den prožiji ještě dramatičtější den…
Ve chvílí, kdy se pomyslná kára krále Jelimána rozjela, samospádem a teď už doslova frčí, stovky lidí sdílí můj nesouhlas… a pomáhají mi …

Přišla další rána osudu…a ještě větší …




V ten večer, když jsem přijela z kontroly LPK celá uplakaná a zničená, moc jsi štěkal. Možná někdo chodil kolem naší zahrady…nevím. Asi jsi nám to chtěl říci… Byl mráz a tak jsme Tě zavřeli do kotce. Byl jsi v bezpečí a teple.
Přesto se to stalo…




Ráno svítilo slunce a otevřeli jsme kotec…běhal jsi po zahradě a byl jsi zase zvědavý…štěkal jsi a měl jsi poslední radost z obyčejného dne.
A já pořád budu vidět, jak jsem Ti nesla misku s granulemi a ty jsi poprvé v životě za mnou neběžel…Vyhříval ses na slunci u dveří…Pokorně a v klidu.
A já na Tebe volala:
„Tak pojď Blacku máš tady baštu…“

Ale ty jsi už jedl….

Nešel jsi…seděl jsi jako sfinga u dveří …



Záhy jsem na Tebe volala z balkonu a ty ses na mě naposledy podíval…
Pokorně a s láskou. Jako vždy …Neměla jsem vůbec tušení …




Že Tě za hodinu uvidím ležet…Nehybně. Utíkala jsem … schody jsem brala po dvou, na zahradu. Volala jsem Tvé jméno… Tušila jsem, ale nechtěla si to přiznat …
Vzala jsem starou deku, abys neprochladl, než přivolám pomoc.
Nehýbal ses… Klekla jsem si na zem, nedýchal jsi a já křičela…

„Proč?“

A pak nevím proč, napadlo mě, že třeba …možná … nějaká naděje…
Zvonila jsem na souseda …
Jeho pohled na Tebe a pak na mě, mi odpověděl…

Věděla jsem…definitivně.

Odešel jsi v tichosti, bez jediného zaštěkání.




A pak … u brány byl vyzvracený kus masa, který Ti nikdy nedávám…
Byla v něm  guma …

Křičela jsem:

„Bože proč? Kdo? Za co?“




Asi jsi moc štěkal…byl jsi pes.
Hodný pes … věrný a navždy zůstaneš v našich srdcích i v řádcích …




Zapálili jsme Ti svíčku, Hromničku, co jsem dostala. 
Je až k neuvěření, hořela celé tři dny a tři noci. Jako bys nám říkal, že jsi tu,
 jako by jsi děkoval…
Svíčka hořela pomalu..
Tak, jako pomalu odchází naše bolest …
Hořela tak intenzivně, jako je naše láska k Tobě…

NAVŽDY






A já v to mrazivé páteční ráno, když jsem klečela u Tvého hrobu a se zakaleným zrakem pozorovala plamínek svíčky, ucítila jsem, že naděje umírá poslední.
Říkala jsem Ti, jakou mám velkou bolest a prázdné místo v sobě…
Ten plamínek mi to řekl … ty jsi mi to řekl …
Vstala jsem a ještě se zmrzlýma rukama jsem naťukala do klávesnice
věty a slova.

Stačí slovo


Byl bys šťastný, že mě druzí věří a podporují. Že bojuji za druhé, za pravdu, za právo… 
Vrtěl bys ocasem a poskakoval radostí kolem mě, protože bys cítil, že jsem našla naději

Děkuji …. NAVŽDY




pátek 23. února 2018

Stačí slovo ...



Stačí slovo …

 Je to pár dní, co jsem Ti králi Jelimáne, napsala pár slov. Nic už jsem v té chvíli nečekala. V nic už nedoufala… Naděje umírala… Po roce bojů s Tebou, jsem Tě poznala… S Tvojí krutostí a nelidskou tváři nemůže člověk bojovat. Protože je člověk.

  Strčila jsem do káry plné bolesti, protože jsem to potřebovala napsat, dostat ze sebe. Připíchla jsem má slova na zeď facebooku … který dokázal něco neuvěřitelného. Dokázal tu káru pustit z kopce, do Tvého království plného bolesti a utrpení. Míří si to z kopce dolů, samospádem frčí přímo k Tvému trůnu. Lidé svými slovy, postoji a nesouhlasy ji nakládají … Králi Jelimáne, bude to velká řacha.
 Ta kára má už teď hodně naloženo.
A v Tvé maštali ještě zatím stále řechtá šiml, s přívlastkem byrokratický. Našla se jedna holka, co bojovala o život, když ji řekli, že má rakovinu v druhém stádiu nemoci. Svoji silou, za podpory úžasných lékařů, za podpory rodiny, přátel i těch virtuálních to dala. Zvítězila …Žije…a tak moc ráda… Od té chvíle píše knihy s duší a její motto je : „každý den je dar…“ A skrze tu samou sílu, zvedla oči a do těch Tvých, králi Jelimáne, do těch prázdných a necitlivých, se zpříma podívala. Vyřkla mezi vzlyky slova, která jsi vůbec nečekal…Prosila a moc…Ty to víš, ty jsi to slyšel a neřekl si jediné slovo…Jen ses mračil … slyšela jsem z Tvé maštale úředního šimla, jak moc řehtá …Dala jsem mu nažrat … krmě, co nikdy nejedl…

A na té káře, co míří z kopce neskutečnou rychlostí k Tobě, je hodně potravy i pro něho… Bylo by dobré, kdyby mu mé krmě vydrželo navždy. Nikdy neubývalo a lidská práva a potřeby se staly automaticky tím, co je nesmazatelné a nezrušitelné!!!!!!!   Rozhodla jsem se, že já, obyčejná holka, co čepici před Tebou, králi Jelimáne, nemačká, se pokusím udělat něco prospěšného.Požádám všechny ty, co mají srdce, protože to je orgán, skrze který nejen žijeme, který bije v rytmu života…ale skrze který i cítíme a vnímáme…Chybíl-li, pak není vo čem …. Požádám tento zástup lidí, co nesouhlasí s Tvojí krutovládou, mocí a silou, kterou ve svém království vládneš, aby svůj nesouhlas napsali. Sem:

Stačí slovo, třeba jedno jediné, NESOUHLASÍM … a vaše jméno.
Abys viděl, králi Jelimáne, že víc lidí čepici nemačká. Víc lidí má srdce a bolest …Víc lidí se umí Tobě postavit.

   A než dorazí k Tvému trůnu moje kára, kterou jsem nezištně spustila z kopce dolů, vezmu do rukou listinu já. Předložím ji paní ministryni práce a sociálních věcí. Věřím, pevně věřím, že tenhle hlas, nás všech, bude slyšen.  A proto děkuji za všechna sdílení, prokazujete tím, že máte srdce … že nejsme lhostejní…že jsme LIDI a že zvůle krále Jelimána bylo už dost…

Ze srdce DĚKUJI

Věra Fina, autorka knih s duší

úterý 20. února 2018

Králi Jelimáne, čepici nemačkám ...






Tak jsem dnes měla výlet za devatero hor a devatero řek, do kouzelného království s cedulkou na dveřích LPK (lékařská posudková kontrola). Říká se „jiný kraj, jiný mrav…“ To však neplatí pro sociální aparát lékařské posudkové kontroly. Tentokrát mě pro podjatost, jinými slovy, že jsem nezmačkala čepici a ozvala se…ba co víc, dokonce veřejně v médiích … tak mě hnali, až do jiného města a jiného kraje. Nu, do království krále Jelimána … Tak jsem si připadala před „soudním lékařským tribunálem“, kde jsem proti dvěma lékařům a jedné zapisovatelce hájila sama sebe. Je marné v království krále Jelimána hovořit o rozumu, o pocitech, o smrtelné nemoci a jeho fatálních dopadech. O rodině, o malé dcerce, která potřebuje mít mámu v pořádku …  nebo o knihách s duší, které pomáhají nejednomu člověku či pacientu. O tom, jak supluji roli sociálního aparátu a nalévám pacientům do žil naději…  
  Tady totiž našeptává „nesmrtelná teta závist“. Jak to říkávala moje stará moudrá babička? 

„Holka úspěch se tady neodpouští ...“

  „Králi Jelimáne a znáš mé motto? Každý den je dar… Vím, nezajímá Tě to. Jako Tě nezajímá vše, co by Tě zajímat mělo. Máš dobře nabroušenou tužku, která škrtá a míchá kartami osudu… Vzal jsi mi kartu ZTP,( po sedmi měsících odvolání jsi zavrhl možnost mi ji vrátit)  která mi měla pomoci a ulehčit život, po rakovině a amputaci rekta. Když selže stomický pytlík… Vzal jsi mi toho více... Vzal jsi mi také moře energie a sil … Víš králi Jelimáne, slovo sociální má svůj význam. Pomáhat lidem. Být nápomocen… Dnes jsi mi zase dokázal, že nejsi tu pro lidi… Další stupeň invalidity jsi mi svoji nekonečnou mocí odebral. Kladla jsem otázky…. Proč? Dokonce jsi mi řekl, že mi nemusíš vůbec odpovídat… Nemusím ani souhlasit ani nic podepisovat. Jsi samovládce…¨

  Také jsem před Tebou plakala… ale abys pochopil jedinou moji slzu, musel by sis obout mé boty a chvíli v nich kráčet…
Možná je někde království, kde rozum vládne nad závistí. Kde empatie skutečně je. Kde je i vlídné slovo a pochopení… Ty si tu hraješ na Boha a v rukou mi před nosem máváš tabulkami zákonů, které vůbec nejsou pro lidi a vůbec ne pro ty, co potřebují pomoci.

   Přesto jsem Ti celá uplakaná podala ruku a řekla, co si myslím, protože já, králi Jelimáne, čepici nemačkám… Popřála Ti dokonce hezký den….
   Víš, králi Jelimáne, zapomněla jsem Ti říci, ještě něco… píši další knihu… o pravdě. Víš, co to je pravda?
  Nazuj si mé boty a pojď …  ukážu Ti ji …“



neděle 18. února 2018

Pro vás ...



Každý den je dar

Přesto mezi těmi všemi dary jsou dny, které mají jinou váhu.

Takovým dnem je pro mě ten dnešní.
Psal se 18. únor a já dostala druhou šanci na život.
Ne, neomílám to dokola …
Avšak s neskutečnou dávkou pokory a díků,
 vždy tento den si připomínám
a dokud žít budu, budu tak konat.





A kdy jindy než dnes, pro mě v tak důležitý den,
vám chci přinést malou - velkou novinku.





Křehké podléšky v dlani,
vzpomínka na babičku,
vzpomínka na ni.
Kvítko v barvě lila,
jak moc ráda bych tam zase byla.
Uprostřed lesa, s ní a v záplavě podléškové krásy,
v dětské euforii, co má podobu spásy.
Holka od podléšek.
Má stejnou duši.
Ve stejné barvě,
co jenom těmto kvítkům sluší.
Dotkni se krásy, která kvete jenom tam,
kde určí Bůh sám a sám …
Přivoň k té kráse v barvě lila,
pro vzpomínku, aby navždy žila.

Máma

 

Tak začíná kniha Máma - čisté jiskření




Věřte mi, neměla jsem vůbec v plánu napsat trilogii knih Máma.
Ale stalo se tolik věcí, které jsem už musela začít psát.
Když přišla na svět kniha Máma, neměla jsem tušení, že bude následovat druhý díl kniha Velká máma. I když jsem v knize Máma dala příslib, že pokud ustojím krutou nemoc, najdu cestu zpět ke zdraví, napíši volné pokračování Velkou mámu. I přesto jsem nevěděla, zda kniha Velká máma spatří světlo světa. Nikdo z nás nevíme, co bude zítra…
 Přesto se mnozí chovají a žijí, jako bychom byli nesmrtelní…
 A pro tento pocit a zkušenost jsem se rozhodla, napsat knihu, 
která je pokračováním Velké mámy.  
Máma - čisté jiskření





Vy, co sem chodíte nějaký ten den, jistě jste vycítili, že se něco děje.
Jako bych hovořila v tajenkách a náznacích.
Kniha Máma čisté jiskření taková rozhodně nebude.

Bude plná poznání, pravdy, neskutečných zvratů a obratů, pocitů a zážitků.
Propletena vzpomínkami z dětství.
Radami mých babiček.

Vložím do knihy místo básní svá motta, kolorovaná fotkami.
A básničky?
Na ty nezbývá tentokrát prostor.
Bude pouze jedna jediná na první straně …
A tu jsem vám v den mé druhé šance na život
právě představila…


Těším se na den, kdy ke knize plné podléškové krásy přivoním





vaše Věrka



středa 14. února 2018

Výhra v den výročí ...



Děkuji všem za účast v soutěži o Povídáčkovo kouzelné srdce.
Potěšily jste mě svými slovy o otevřeném srdci.
Cítím to stejně.




Jsem nesmírně potěšena, že tento prostor je pro vás něčím podobným.
Dělá mi radost, vám dělat radost.
Neboť, jen sdílená radost se násobí.




Velkou a dlouhou cestu ušel tento blog od jeho vzniku.
Vzpomínám si na den, kdy jsem celou noc tvořila základ této stránky. 
Dlouho jsem vkládala příspěvky sama pro sebe, než do tohoto prostoru přišel první čtenář. 
Byla jsem moc ráda za první a pak už za každý komentář.
 Moc ráda odpovídám na všechny, protože mě to prostě baví.
 Pokládám to za slušnost i radost.
Vzniklo zde nejedno přátelství a já si jich velmi vážím.
Nejednou jste mi pomohli, když jsem zde psala své životní trampoty.
Tento prostor se stal víc než sdílením, stal se místem nadějí.
Proto vznikly právě zde mé knihy s duší.
Našla jsem zde velkou sílu a energii do života.
V náročných časech jste mi byli právě vy nablízku.

Ze srdce vám děkuji 



 Kdybych mohla, věnovala bych otevřené srdce vám všem.

Dnes poputuje do rukou paní Zlaty Lepšové

Gratuluji a přeji, nechť to Vaše srdce, máte také stále otevřené.

Napište mi prosím na info@knihamama.com


Povídáčkovo srdce letí do světa


Všem přeji dny plné lásky

Věrka


pondělí 12. února 2018

chřipka zvaná "Moribundus" ...



Zasedla si na mě hnusná chřipka.
A já díky ní ležím a díky svým myšlenkám tvořím. 
Pod mýma rukama vzniká 
Mámin kalendář 2019 - každý den je dar ...
(zatím jen pracovní verze)
Tentokrát nebude monotématický.
Tentokrát bude plný barev, záběrů, fotek, přírody, kouzel ... protože
každý den je dar
Pro ty, co by zatoužili po Mámině kalendáři 2018
napište mi na info@knihamama.com

Děkuji

Také pro vás tvořím i jiné dílo.
To je zatím tajemstvím, které vám však brzy prozradím…

Takže skrze bacily, tvořím, píši, třídím a to i v myšlenkách…
Přesto se moc těším, až poslední bacil ve mě padne.
Stále vás zvu do soutěže "Otevřené srdce"

A opatrujte se ...



Věrka

pátek 9. února 2018

Únor a kouzelné srdce ...



Listuji Máminým kalendářem a čtu, co nás čeká tento měsíc.
Od Fašanku, přes Popeleční středu k Masopustu.
V jiném kalendáři čtu svátek Valentýna…




 V mé paměti je to měsíc, kdy má narozeniny moje máma.
V mé paměti je to měsíc, kdy jsem se podruhé narodila i já.




20.února mě čeká další LPK.(lékařská posudková kontrola)  

Tentokrát jinde… za devatero horami a devatero řekami…
Budu věřit a doufat, že tam najdu člověka s otevřeným srdcem a pochopením …




Únor.

 Měsíc, kdy jsem založila blog. Je to už fůra let…
Tento prostor se stal zónou sdílení.
A já vám za to moc a moc ze srdce děkuji.




Myslím, že dost důvodů na to, abychom si jen tak…
v tomto prostoru, ve virtuálnu pohody, klidu a sdílení
zahráli o něco, co je moc důležité.
Bez čeho se na světě vytrácí radost… empatie … lidskost a pochopení.

Bez otevřeného srdce.





Otevírám srdce …. přichází zázrak.

Nabízím vám Povídáčkovo kouzelné srdce

Stačí napsat jedno slovo,
co pro vás znamená „otevřené srdce“




Přála bych si, aby tuto soutěž si zahráli i bytosti,
kteří rozhodují o osudech druhých. O jejich zdraví i nezdraví.
A možná, díky tomuto prostoru by mnohé pochopili …


Soutěž o Povídáčkovo kouzelné srdce
potrvá od této chvíle do 14.února do pravého poledne.

V ten den vznikl tento blog




Věrka


Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...

1

Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...