za oponou ...

 

Dříve jsem čas od času napsala příspěvek na téma "Za oponou".

Úvahy a pocity, o kterých jsem mlčela, nemluvila anebo jen mezi řádky.

 

Možná, že nastal čas napsat víc ...

 

Zalévám kávu horkou vodou, usedám ke klávesnici počítače 

a píši řádky od srdce...

Zkusím otočit hodinovými ručičkami na ose života zpět o 365 dnů a psát...

Do našich životů na tomto světě vstoupil vir.

 

My jsme odešli, možná i před ním, do našeho Nebe.

Do místa, které je na samotě u lesa, 

vysoko a hluboko v horách.

Vystoupili jsme z komfortní zóny, abychom vstoupili do zóny srdce.

Odešli jsme s málem, abychom získali mnohem víc.

Vytoužený klid.

V příbytku, kde není elektřina a zvyklosti dnešní doby.

Každá zkušenost je nepřenositelná.

Začátky v Nebi nebyly vůbec jednoduché 

a já měla často pocit, že jsme jako Robinson Crusoe v 21.století.

Jen tento prostor a tato zóna nám dala to, 

co jsem marně hledala léta.

Pochopení, že největší bohatství je naučit se žít z mála.

Najít cestu sám k sobě.

Pochopit, že smíření a odpuštění jsou cesty, 

které nejsou cestami zapomnění, ale uvědomění.

Jen klid, ticho a mír dokáží skutečně promlouvat 

a dát člověku štěstí, neboť přichází harmonie.

Rozhodla jsem se napsat další knihu o štěstí, s recepty, 

vzpomínkami a také o Nebi. 

Nebe se tak stalo inspirací pro knihu a nejen to.

Nebe mi přineslo i odpovědi, které jsem dlouho hledala 

anebo nechtěla slyšet.

Odpovědi, že nikdo se pro nic za nic nemění. 

Každá změna vychází z nás.

Mohu si přát, mohu pro to udělat, co je v mých silách, ¨

ale víc nic.

A i když jsem prožívala moc náročné dny, 

kdy oba rodiče onemocněli těžce covidem, 

prožívala jsem dramata i na úrovni vztahů.

Neváhala jsem ani setinu vteřiny, 

a pomáhala jim, jak jen to šlo. 

Na rozdíl od mého bratra, 

který se pomoci doslova zřekl. 

Vím, že život je bumerang... každý počin se vrací...

Co mi i tato situace dala, bylo zjištění, 

že některé touhy a přání jsou plané. 

Když napíši své starší dceři zprávu s prosbou, 

zda by se za dědu modlila...a zpráva zůstává 

bez odpovědi, i to je odpověď.

Prázdná, smutná, bolestivá v tom, 

že člověk nedokáže překročit vlastní stín 

a práh ani v době, kdy blízká osoba bojuje o život. 

V době, kdy vlastní máma prosí. 

Stejně, jako když chtěla vnukovi, synovi svého syna, 

poslat dárek k narození.

Stejně bolestivou zprávu, odpověď obdržela.

Člověk může podat ruku vstřícnosti, ale když vám přes prsty klepnou,

pak je to také odpověď.

Odpověď, že žádná máma nesmí zapomínat nikdy na sebe.

Protože, čím víc je kamarádkou než mámou, 

o to víc mohou přicházet situace plné rozčarování.

A pravá láska je i v přijetí i toho, co nás bolí. 

Přát druhému jen to dobré a žít s vědomím, 

že druhému je prostě dobře, že je šťasten a prožívá život v lásce. 

Moc to svým dětem a jejich dětem přeji.

Jsem vděčná Nebi, že mi dalo tolik poznání. 

Tolik pochopení a odpovědí.

Tolik smíření a vlastně i štěstí. 

Možná i proto, že jsem se svou mámou nepoznala ono kamarádství,

 chtěla jsem ho dát svým dětem.

A ani má těžká nemoc v podobě rakoviny, 

ani náročné onemocnění covidu mé mámy, nedokázalo změnu. 

Jsem smířená a už po ní neprahnu. 

Jsem vděčná, že máma žije a přeji si, aby byla v pořádku.

.

Jsem vděčná a šťastná, že pro tátu jsem udělala maximum, 

co mi síly stačily.  Naučil mě pokoře k životu a mnohému...

a já mu to snad takto mohla vrátit.

Spala jsem poté, co jsem usilovala o jejich uzdravení, 

po mnoha bezesných nocích, skoro dva dny v kuse. 

Měla jsem pocit, jako bych kopala kanál La Manche.

 Kdysi mi pan profesor řekl, že největší čistota na světě 

je čistota svědomí.

Jo, svatá to pravda.

A možná přijdou tyto řádky nebo mé počiny někomu úsměvné. 

Nebo i život, který žiji a sdílím.

Často si vybavím scénu z filmu Želary, kdy Hanule dojetím 

hladí novou podlahu, kterou ji Joza udělal. 

Jak dokáží být takové věci obrovskými dary života. 

O podobných situacích, 

propletené hladivými příběhy pro lidskou duši právě píši

 a vkládám je do knihy o nebeském štěstí.

 

Těsně před svátkem matek, v pátek 7.5.2021 od 10.00 hodin

 budu hostem živého vysílání v hodinovém pořadu 

v Českého rozhlasu Hradec Králové, 

kde o těchto obrovských darech života zkusím vyprávět.

Protože život není o tom mít nejvíc a být nejvýš a nejdál a nej a nej...

Život by měl být o souznění, sdílení, pokoře, 

radosti z maličkostí, o stopách, které tu na světě po nás zůstanou,

 a třeba i o slovech, 

které se dotýkají nebeského štěstí...

 

Věrka

zázraky se dějí v přímém přenosu

 

Před 14 dny se začalo odehrávat v mém životě drama.

Život mého taťky visel doslova a do písmene na vlásku.

Bojoval o život na jednotce covid ARA v umělém spánku 

připojen na plicní ventilaci.

Nechci popisovat detaily, které mé dny a noci, 

které byly vážně předlouhé, provázely.

Požádala jsem o energii a podporu všechny přátelé

 a to i přátelé virtuální.

Ta vlna se doslova vzedmula ze dna.

Díky Bohu, lékařům, vám 

a odvaze požádat všechny o spolupráci, 

jsme svědky zázraku v přímém přenosu.

Můj táta se vrací dnes z nemocnice domů.

Vyřizuji za něho i za sebe všem obrovské díky.

A co budu dělat konečně v poklidných dnech já?

 

Tvořit kalendář "každý den je dar", v pořadí sedmý.

A sedmička je šťastné číslo.

Přeji šťastné dny ve zdraví všem ...

krásná zpráva

 

Je na světě mnoho mouder a teorií 

a přesto odpovědi bývají většinou ty nejjednodušší.

Odpovědí je NADĚJE.

 

Tu, kterou se tolik snažím dávat druhým, 

ke mně nyní přišla.

Už moje babička mi říkávala, 

když něco chceš, musíš si o to prostě říct.

 Na Bílou sobotu jsem si řekla. 

Poprosila jsem o naději samotné nebe. 

Poprosila jsem o podporu, souznění, modlitbu 

a pozitivní energii také vás, pro mého taťku 

ve vážném stavu covid onemocnění.

Zdravotní stav mého tatínka nebyl vůbec dobrý.

V umělém spánku za něho dýchaly přístroje.

Mnoho dramatického se odehrávalo i kolem zdravotního stavu

 mé mamky ve stejné nemoci. 

Kolikrát já jen byla v životě naštvaná, že má snahu mi kázat a radit. 

Stála jsem nedávno uprostřed lesa a do šumu větví si přála, 

ať jsou oba zase v pořádku. 

Ať mi mamka zase řekne, že třeba tohle či tamto dělám blbě. 

Hlavně, ať jsou v pořádku.

Možná onen šum lesa odnesl mé přání tam, kde se plní sny.

Určitě pomohly léky a lékaři. A vy vaší ohromnou podporou.

Poslechla jsem dávných rad mé babičky a řekla jsem si o pomoc. 

Přišla. Děkuji vám všem. 

Děkuji lékařům a celému zdravotnímu personálu ARO. 

Taťka byl probuzen z umělého spánku.

A dal první své nadechnutí. 

Žije, dýchá, vnímá a bojuje. 

Přeji, aby vše se ubíralo správným směrem 

ku zdraví bez komplikací. 

Každý večer ve 21.00 hodin posílám stále s přáteli 

pozitivní energii a modlitbu mému taťkovi.

Nevím v tuto chvíli přesně, 

jak vám vyjádřit vděčnost za podporu. 

Třeba se sejdeme v lepších časech na vernisáži výstavy "každý den je dar". 

Budu vám moci osobně poděkovat, stisknout ruku a pohledět do očí.

  Děkuji vám všem ❤️ 

Věrka

velikonoční zamyšlení

 

Letošní Velikonoce byly pro mne jiné. 

Možná proto i toto velikonoční zamyšlení.

Když jsem se před lety dozvěděla, že jsem moc nemocná,

 udělala jsem to samé, 

co před pár dny pro mého taťku. Šla jsem tzv. s kůží na trh. 

 

Napsala o tom do prostoru soc. sítí a požádala o duchovní podporu. 

Určitě se našli a najdou lidé, co si zaťukali či zaťukají na čelo. 

Nevadí mi to. Obavy a stud nejsou v tu chvíli na místě. 

Tenkrát jsem netušila, jaká vlna podpory se vzedme. 

Doslova mne nesla nad údolím stínů a já to peklo jménem rakovina, přežila.

Dnes vím, že nebýt této podpory, vše by bylo mnohem těžší. 

Dotkla jsem se na vlastní kůži toho, čemu se říká možná víra, 

možná solidarita, možná proud energie, který se zhmotní v zázrak.

To samé jsem od té doby uskutečnila pro mnoho onkologických pacientů.

A udělám to zas a znova, když to bude potřeba. 

Teď  je to zapotřebí mému taťkovi, který bojuje s covidem. 

Neváhala jsem ani setinu vteřiny a datlovala do klávesnice prosbu. 

Kapaly mi na ni slzy a ani za ty se nestydím. 

Všechno, co nám šeptá či říká srdce, je TEĎ a TADY. 

 

A přesně tato slova mi přišla v soukromé zprávě od jedné virtuální kamarádky. 

Nasměrovala mě na cestu, jak intenzivně poslat pořádný kus energie, 

jménem láska přímo k tátovi.

 

Tak velký kus energie, že "rozsvítí i cestu ve tmě". 

Chce se mi věřit, že zprávy od lékařů budou dobré.  

Protože víra, láska a naděje je trojice nejvyšší.

Děkuji všem, kdo poslali modlitbu, přání, kus dobré energie 

jednomu tátovi jedné holky, 

která právě uprostřed noci píše tyto řádky.

Děkuji lékařům a sestřičkám. Z celého srdce. 

Přemýšlela jsem, jak jim poděkovat.

Jak vyjádřit vděk. 

Co jim tak mohu sama za sebe nabídnout? 

Co by tak všem mohlo udělat alespoň trošku radost?

A pak jsem si vybavila větu, kterou jsem slíbila sobě, 

osudu, životu, tomu nahoře,

když jsem ležela po operaci na JIPce.

 

"každý den je dar" 

Slib, že tuto větu budu sít světem.

To dělám každý rok skrze kalendář.

Dnes jim pošlu balíky dotištěných kalendářů

 

s mottem "každý den je dar"

Jsou momenty, kdy si to člověk uvědomuje mnohem víc 

a intenzivněji, než kdy jindy...

Mějte poklidné dny ve zdraví.

Věrka

Tiše se modlím...

 

Ráno jsem se probudila do skutečně bílé soboty.

Vzduchem poletovaly sněhové vločky.

Den před tím jsem nafotila bledule kolem potoka.

Život je plný zvratů. 

Jeden den slunce přímo pálí, druhý den padá sníh.

Včera telefonuji s tátou, jak mu chutnal oběd a dnes bojuje o život na ARU.

Modlím se víc, než kdy jindy.

Prosím, víc než kdy jindy.

Děkuji všem za pozitivní myšlenku či modlitbu pro mého tátu.

Ze srdce DĚKUJI

Věrka

Rybičko zlatá přeju si ...

 

Možná si vzpomínáte, jak jsem psala o

 šikovné Ingrid ze Slovenska.

O jejích výtvorech, nadčasových barevných

 šatech.

O tom, jak v každém jejím stehu je kus

 nádherné energie. 

Šije a tvoří s láskou.

Stejně, jako já píši, fotím, maluji 

a snažím se pomáhat.

A s touto energií chystám již nyní 

vernisáž výstavy "každý den je dar".

Na tuto vernisáž s milou a inspirující Ingrid

 vymýšlíme již od zimy šaty.

Takové, v kterých se budu cítit, jako ryba ve vodě.

Šaty s názvem:

 "Rybičko zlatá přeji si..." 

Ukrývá přání jedno z nejdůležitějších ...

Šaty modré, jako knihy s duší.

Džínové, protože tento materiál mi je

 vlastní odjakživa.

A když mám mít v nich pocit, 

jako ryba ve vodě, 

proč onu rybu rovnou nevytvořit ?

Její barva je stejně barevná, až duhová,

jako mé myšlenky.

Je to celé spektrum a blýská se zlatavými odlesky.

Inu je kouzelná...

Barvy. 

To je to, co patří k mému životu.

 Nevidět svět černobíle.

Vnímat barvy, jejich odlesky a odstíny do

 sebemenšího detailu.

Volnost, co dává sílu mé tvorbě.

Radost, která jde ruku v ruce s díly, 

ať jsou v jakékoliv podobě.

Představuji vám šaty šité s láskou 

a pozitivní energií doslova na míru.

Šaty značky Ingk. ZDE

Šaty šité pro moji duši, naturel 

a hlavně radost.

Chcete mít také osobní šaty, takové, 

co patří neodmyslitelně k vám?

Stačí napsat Ingrid SEM  

protože Inka je nejen šikovná návrhářka, 

designérka, dámská krejčová, 

ale je velmi empatická, příjemná,

 komunikativní 

a to je základ pro RADOST.

A s radostí se těším se na den, 

kdy si o to více a hlouběji připomeneme

 název výstavy na podporu projektu 

"Sad nadějí"

 pro onkologické pacienty 

a pacienty v remisi. 

Motto : "každá den je dar"

Věrka a Ingrid