Letos nevkládám na blog modrá kvítka v podobě chrp.
Letos přímo z Nebe len.
Naposledy jsem viděla taková pole, přímo lány, jako malá holka.
A protože jsem byla na chvíli zastavena, sedím u počítače
a třídím fotky do Nebeské knihy.
Tato kvítka v barvě nebeské oblohy v ní nebudou chybět.
Co mě zastavilo?
Bůh ví.
To si tak vyjdeme s Kačkou do lesa.
Peťan nám klade na srdce :"hlavně si holky vezměte mobil".
Kroutíme očima, jakože bychom se ztratily???
Nastříkáme se proti klíšťatům a jdeme.
Asi čtvrt hodiny poté zaměřuji objektivem hmyz
sedící na květeně u lesa.
Kačka poskakuje lesem.
Najednou přichází úporná bolest do zad.
Nevím, co se děje, ale vím, že musím ze slunce honem pryč.
S rukama nad hlavou jdu do stínu.
Poskakující Kačka na mě volá, kam jdeš,mamííí?
Během chvíle ví, že se něco děje. Utíká ke mně.
Hledá mobil, aby zavolala taťkovi.
Bere mi z rukou foťák i košík s kvítkami.
Je to můj Anděl bez křídel.
Lesem jdu, jak válečný zajatec s rukama za hlavou.
Nemohu je vůbec dát dolů, bolest to nedovolí.
Tak to trvá ještě hodinu. To už jsme doma.
V místě bolesti mám tři malé červené skvrnky.
Nevím, co to bylo.
Zda nějaký pavouk nebo reakce na postřik proti klíšťatům.
Nebo kombinace obojího.
Celý den jsem ležela v posteli, jak lazar.
Ten čas jsem přemítala o kde čem.
Uvědomila jsem si, jak je důležitá intuice.
Jak mnohdy mobil v kapse dokáže pomoct.
Jak život je křehký.
Do lesa kráčíte a z lesa sotva se plazíte.
Během jedné vteřiny se může změnit úplně vše.
Život je posvátnost a nad něj nic na světě není.
Opět jsem si uvědomila plnými doušky mé motto:
"Každý den je dar"
A tak jsem byla zastavena.
Třídím fotky pro Nebeskou knihu a kalendář s názvem
Mámin kalendář - každý den je dar
2022
Mějte hezké dny, ať vaše cesty mají jen dobré cíle
a hlavně dojděme cílů ve zdraví.
Věrka
