Někdy život člověka zastaví a teprve v tu chvíli má prostor vidět věci jinak.
Z jiného úhlu optiky.
Když jsem ležela na oddělení JIP onkologické kliniky po operaci, měla jsem právě onen zmiňovaný čas bilancovat svůj život.
Když jsem byla malá, učaroval mě svět knih. Zamilovala jsem si vůni knih a sotva jsem se naučila psát, psala jsem do různých sešitů “romány”.
Měla jsem sen napsat “opravdovskou” knihu.
Až v onom zastavení, člověk řekne si, proč své sny odložil do posledního šuplíku?
Proč se v životě tolik stresoval?
Ničil si tak (nevědomě) zdraví.
Proč viděl všechno a všechny kolem a ne sebe?
Kolik lidi rozhodlo v životě za něho a kam zmizel hlas srdce?
Vystudovala jsem úplně něco jiného, než byl můj sen. Možná, abych zapadla do nějaké volné kolonky, které tenkrát ještě nebyly v excelu.
Přesto jsem tu “opravdovskou” knihu napsala.
V momentě, kdy jsem začala naslouchat hlasu srdce.
Nyní píši sedmou a ani jednoho mého čtenáře nezajímá, jakou školu jsem vystudovala a jak úspěšná jsem byla tenkrát u přijímaček.
Systém uměle vytvářených stresů pro děti je úplně zbytečný.
Stres, který se tak dotýká i dalších generací. Stejně, jako všechny chytáky a úlohy poplatné lidem, kteří je tvoří.
Teprve život samotný nám všem ukáže priority, které si musíme zvolit a vytvořit sami.
A na té cestě životem, kromě priorit, je fajn uvědomit si smysl života a jeho hodnotu.
Stopy, které na cestě životem po nás zůstanou, aby dávaly smysl a byly druhým ku prospěchu.
❤️
