Dnes ráno jsem vzala za kliku kostela a vešla do jeho tichého, prázdného prostoru poděkovat.
Za všechny bezesné noci, kdy jsem hledala cestu.
Za nekonečnou řadu dní, kdy se na mě studenti žambereckého gymnázia s důvěrou obraceli.
Poděkovala jsem i za chvíle strádání, protože právě v nich se nejjasněji ukáže, kdo je kdo.
Celou dobu jsem věděla, proč stojím za studenty, rodiči a některými pedagogy gymnázia v Žamberku. Vycházela jsem z jejich zkušeností, které se ke mně dostávaly.
Dnes už ale nejde jen o osobní výpovědi.
Máme k dispozici oficiální zprávu z inspektorátu práce, ze které vyplývá porušení zákoníku práce.
Tato zjištění potvrzují, že situace na škole není v pořádku a zaslouží si pozornost.
Potvrzuje to, že moje iniciativa pomáhat mladé generaci měla a má smysl.
Za pár dní se bude konat slavnostní předávání ocenění osobnostem Pardubického kraje. Bude tam chybět jedna osobnost, jedno jméno.
Moje.
Někdy dáme na oltář života cenu, která nám nakonec přinese mnohem víc…
Dnes v prázdném kostele jsem vedla tichý rozhovor sama se sebou.
Možná mi někdo naslouchal.
Možná viděl i do mého srdce.
A já mu s nesmírnou vděčností děkuji.
Stejně tak děkuji všem, kteří se nebáli říct svůj názor.
