…
ještě včera jste mohli zde vidět tento obrázek s odkazem na můj email.
Zmizel. Proč? Protože mi přišel email, resp. emaily od paní Káti, která mi
nabídl pomoc. Vlastně ani nevím v čem, prý cítí, jak moc chci žít… Tak
paní Káťo, nechte mě prosím žít ! Hned v druhém emailu jsem se dozvěděla,
že její pomoc spočívá v tom, že do mě nakope tísíce slov, které jen
ubližují. Dozvídám se, že mě rakovina vůbec nezměnila, že jsem z vás všech
jen vytáhla energii, že jsem máma jen na oko a děti jsou pro mě jen majetek,
nekonečné množství zlých slov, které paní Káťa pokládá za pomoc a léčbu a píše
je pro mé dobro …
Nelenovala
mi napsat v momentě, kdy mé já je nejslabší (ač mě sleduje dlouho a prý má
i ona blog). Jsem 3 týdny po závažné a náročné operaci - amputaci, mé životní
baterky jsou na 5-10% a zvedám se ze země… Za takovouto pomoc "pěkně děkuji" ...
Tak
jsem se rozhodla napsat, (jak je mě osobně vlastní) jak věci cítím a jak si
myslím, že jsou. Protože jsem dokonce v první moment uvažovala o tom, že tento blog zruším…že toto vážně nemám zapotřebí. Jenže já to „milá“ paní Káťo neudělám.
Tento prostor je prostorem dobra, klidu, lásky a vzájemné pomoci. V dnešním
hektickém a uspěchaném světě, se zastavuji a posílám vám pár slov jako
pohlazení na duši (to naoplátku dávám já vám), pár fotek, které mě tuze moc
baví pořizovat. Verše, které píši od první třídy…a když se to někomu nelíbí,
nechť otočí list a jde jinam. Moc o to prosím…Hlavě žádné emaily, kdy se
odkazuje na zřejmě jistou všehomíru, protože ony předlouhé emaily, plné „pomoci“
mi pí.Káťa prý píše jako prostřednice…u nás mezi slušnými lidmi se tomu říká
zbabělství se nedokázat podepsat . Link na blog mi paní Káťa pochopitelně také neposlala,
protože tvořím mezi ní a mnou emoční most boje… A neuvěříte, mezi mnou a vámi
emoční most lítosti. Jsem prý herec, co hraje svoji roli…Něco vám paní Káťo
povím, role nemocné mámy rakovinou, není možné hrát…a každý kdo tuto roli, jak
Vy říkáte, má, by ji okamžitě ze sebe sklepal… ale jak říkávala moje babička „
sytý hladovému nevěří…“
Pán
Bůh mi je svědkem a vy víte, jak moc v něho věřím, jsem naspala na blog o
mé nemoci jen proto, abych vás požádala o podporu v podobě modliteb,
pozitivních myšlenek. A ono se stalo něco kouzelně zázračného, že vaše modlitby
a pozitivní myšlenky mi pomohli…a mé děkuji, je na místě, protože to tak cítím…Vždy
jsem psala a dělala co cítím…
Emaily
paní Káti, jsem přeposlala mým dětem. Honzík Vám paní Káťo vzkazuje, že jestli
nám chcete pomoci, vážně přijeďte v sobotu na oběd, na který jsem Vás
pozvala, ale paní Káťa reagovala slovy, že nepotřebuje nás vidět, protože ví,
že musím působit navenek perfektně…Tak vážně přijeďte a po obědě nám můžete
pomoci nasekat dříví, nebo zrejpat zahradu…to bude lepší než naší mamku… vzkazuje Jája. A dcerka Kristýnka? Ta Vám
poslal svůj názor osobně…asi pro Vás překvapení…
Také
jsem kontaktovala svého kamaráda psychologa,
abych byla ujištěna, že skutečně nejsem povrchně zlý člověk, které druhé
využívá … uklidnil mě, že jediný, kdo potřebuje pomoci je paní Káťa…vzhledem k povaze
emailu, skladbě slov a především její náplni… jedná se o člověka, který
skutečně potřebuje konzultaci s psychologem či svými rodiči, kde vidí
jádro celého jejího problému.
A
tak je mi moc líto, že i tohoto blogu se dotklo něco tak odporného, jako je
zloba a to dokonce pod rouškou pomoci. Právě minulý příspěvek jsem vložila o
obyčejných světlomodrých keckách…proto, abych odlehčila od starostí…od nemoci…od
bolestí…Vážně se zase těším, až budu fotit buchty…malované hrnečky naší
Carolinky…obyčejný den…obyčejné pocity…obyčejné chvíle….protože o tom život a
tento blog je…
Děkuji
všem lidem dobré vůle
Věrka
