"Za mě název této knihy, jedině "Recept na štěstí",
říká starý pan profesor a pokračuje ve své úvaze.
"Vždyť recept je něco, co je tvárné...
můžete do něho něco přidat a něco ubrat...
a záhy je na světě nová chuť či příchuť.
Vy jste kreativní duše, k Vám patří Recept.
Vzorec je pevně daný... nelze přidávat ani ubírat.
Tak by vznikaly velké chyby..."
"Dobře pane profesore. Souhlasím s Vámi.
Původně, na samém počátku, to totiž měl být recept...
pak jsem se v průběhu tvorby díla,
odchýlila k názvu Vzorec na štěstí ..."
"Já jsem pro to, aby za tím názvem "Recept na štěstí" byl ještě otazník..."
"Pane profesore, to nééé. To tam nedám..."
následovaly nekonečné hodiny diskuze proč jo a proč ne...
Nakonec vše rozhodla tato věta:
"Když bych tam, pane profesore, dala ten otazník,
vypadalo by to, jako, že si nejsem vůbec jistá."
Pan profesor vstává od stolu, usmívá se a mezi dveřmi se zastavuje...
Otáčí se na mě a říká:
"Ale to je právě ohromné štěstí, že si nejste jistá!
V dnešním světě jsou si všichni jisti... a mnozí vším ..."
Jeho kroky pokračují dál do verandy
a já cítím celým svým bytím, jak se mě dotkla pravda.
Ano, ten otazník tam bude.
Pan profesor se vrací zpět ... ta důležitá minuta vše rozhodla...
Usmíváme se na sebe oba...
"Je to asi má poslední kniha,
které jsem dělal korekce a moc ráda ji obsahově s Vámi konzultoval..."
čtu v jeho očích přání...
"Ten otazník tam bude, pane profesore, má tam být.
Teď jsem si už jista..."
A kdyby pro nic jiného, tak pro pana profesora,
který mi kdysi dávno řekl,
že by jednou rád ode mě četl knihu...
