Blog o životě ... vzpomínkách ... krásách světa

Velebeno slovem i fotografiemi

" každý den je dar ..."

úterý 29. března 2016

Bílý zázrak ...




Tak bych nazvala to, co jsme dnes spatřili. 
Bledule v tento čas kvetou úplně všude. Ale toto jsem v životě neviděla... Před námi se rozprostřela celá louku bledulek. 
Krása, až se tají dech. Jako by zde anděl krásy se zastavil … roztáhl svá křídla a prolétl údolím. A za ním zůstal bílá krása …bílý zázrak … 

více v obrazech - no comment





Za touto nádherou sem jezdí lidé se svými objektivy ze široka daleka. Do zámecké zahrady v Kostelci nad Orlicí. Do toho zámku, kde měl Mámin kalendář 2016 – každý den je dar, své šesté zastavení. ( Mj. Mámin kalendář lze ještě objednat. Dorazil poslední (pátý) dotisk).



... další stráň plná sněženek ...  opět neuvěřitelné množství ...
 

A v té kráse slunečního dne se naše Carolinka proháněla na své milované koloběžce. Bylo cítit jaro v každém koutu zámecké zahrady. Bzukot včel, jarní melodie ptáků, vůně květin … vše co paří k jaru.






Pod staletými stromy je tolik flory …překrásné barevné krokusy …




A v té kráse zázraků jsem prožila ještě jeden. Sice malý, nepatrný, ale pro mě je tááákhle velký. Minulý týden jsem marně pátrala po mé dávné kamarádce. Neviděla jsem ji patnáct let. Prohrabala jsem všechny mé staré SIM karty, abych našla její číslo …nic. Hledala její  facebook (marně) … nic. Hledala jsem ji několik dní …nic. Nenašla jsem ji…



Pod stoletým stromem, za bzukotu včel a vůně stovek bledulí jsem zaslechla za mými zády větu „ že je to Věrka…? “ Otočila jsem se …vidím kamarádku, kterou jsem nemohla najít. Ohromná radost. Kdyby se nazačalo schovávat sluníčko, stáli bychom tam ještě teď …Dozvěděla jsem se, že i ona se po mě pídila. Jak jen fungují cesty osudu.
 

foto Kostelec nad Orlicí

Proč to zmiňuji? Protože zázraky se dějí každý den.
Mají podobu bílé louky plné bledulí … Mají podobu „náhodného“ setkání přátel… Mají podobu obyčejného úsměvu, pro který má smysl každá chvíle.


Přeji vám dny plné úsměvů
Věrka


sobota 26. března 2016

Velikonoce ...



Když jsem byla malá, psala jsem všem příbuzným pohledy.
Obrázky Josefa Lady a na nich rituály koledy.
Lepila na ně padesátihaléřové známky
a házela do plechové schránky.

Dnes píši „pohled“ tady vám všem,
že Velikonoce nejsou jen obyčejným dnem.
není to jen svátek v kalendáři,
kdy se dobře peče, jí a vaří.

Je to svátek Boží.
Oslava života … a všeho co žije.
Všeho, co má srdce, které den co den bije.
Pro krásy tohoto světa …
přichází i moje věta
„ přeji vám požehnané Velikonoce“




Dnešní den jsem prožila s láskou a pokorou v přírodě. Naslouchala větru, zpěvu ptáků, bzukotu včel…Naslouchala slovům své dcerky a mé mámy. Vyšly jsme si ( my tři generace ) do přírody.
 




S foťákem na krku jsem se dotýkala míst tak dávných. Míst, kde jsem jako dítě běhala a prožívala hezké chvíle. K potoku,  který se line lesem, jsme šly celou věčnost. Je daleko a na mě je ta dálka ještě delší. Ale ta fotka jediné podléšky uprostřed lesa, ta mi za tu únavu stála.  Za všechny ty kroky a kilometry. Objevila jsem ji jako poklad mezi všemi bledulkami a sněženkami. A mě v ten moment připomněla moji babičku. A také básničku , kterou jsem  ji věnovala v knížce MÁMA.
Holka od podléšek


Tolik krásy je na světě




 Ještě před několika lety, by bylo pro mě prioritní, mít v tyto dny hodně napečeno a navařeno. Naklizeno, umyto. Nabarveno a nastrojeno. Večer bych seděla unavená v křesle v obýváku …tak, jako dnes. Jsem unavená, sedím v křesle v obýváku, píši pár slov, které za chvíli poletí internetovou sítí…


Pár slov, které oslavují krásy světa. Pár fotek, které ukrývají můj obdiv k přírodě. To jsou pro mě letošní Velikonoce. Poklidné a pohodové, jak bývá předtištěno na pohledech. Je to mé sklonění hlavy před Ježíšem. Protože o něm jsou svátky velikonoční. Na lesní cestě, kterou jsme šly domů, jsem myslela na tolik věci a lidí…na krásu tohoto světa… a že jí je…

dotek jara v prstech


potok mého dětství
 

... tolik je krásy na světě ...tolik

 

z jednoho dvorku blízký mému srdci

... můj Peťan řezal u kolny prkýnka. Kam až dolétly piliny ? Do sítě ...
Brouzdáním přírodou…lesem … stezkami …nás kroky dovedly, až sem…místo, které hledám už tolik dní. (psala jsem o tom zde)

S pokorou jsem sklonila hlavu…poděkovala … za všechno. Udělala pár snímků a ucítila jsem pohodu a klid. Přesně tak, jak se píše na pohledech. 
 



A stihly jsme i nabarvit pár vajíček v cibulové slupce. Beránka upečeme zítra a že nemám umytá okna ? No, nemám. Ale prožili jsem krásný den. Pak, co je víc ?


Přeji všem krásné dny velikonoční

Věrka s rodinou

čtvrtek 24. března 2016

Všechno má svůj čas ...



Tuto větu už říkávala moje babička a je to svatá pravda. Dnes ráno jsem otevřela oči a vedle mě byl tác se snídaní. Se snídaní do postele…Celou ji pro nás vytvořila časně z rána Carolinka.
 
Když byly děti malé, moc jsem toho nenaspala. Přála jsem si den, kdy bych mohla spát alespoň do osmi hodin. Toho dne jsem se dočkala. Tak , jako každá z nás… Přála jsem si určitě i snídani do postele. A určitě nějaká za můj život byla, i když nejsem ten typ, co by ji vyžadoval. Tu dnešní si budu pamatovat navždy. 
Carolinky výtvor, včetně vzkazu . A když jsem se na tu snídani dívala, napadla mě věta, že všechno má svůj čas …




 Už delší čas se chystám napsat příspěvek na blog, jak to bylo s rukopisem knihy Máma. Má nová kniha, kterou píši, velká Máma, to osvětluje hned v samém úvodu. Ale napadlo mě, že ne každý bude velkou Mámu číst a já bych vám zůstala dlužna vysvětlení.
 
A při pohledu na Carolinčinu snídani do postele, mě napadlo, že je právě ten pravý čas.




Když jsem pár týdnů po operaci, nesla knihu Máma, jako poděkování za druhou šanci do života, panu profesoru Mudr. Jiřímu Vorlíčkovi CSc., Dr.h.c. ( o kterém jsem psala zde ).
Omlouvala  jsem se, že nakonec šel omylem do tisku rukopis. Pan profesor se usmál a řekl:

  „ Všechno je v životě tak, jak má být. Všechno má svůj důvod. Nic není omylem a náhodou. Všechno je tak, jak má být. Čas ukáže proč... A vlastně proč se mi omlouváte? Vy, která jste se rvala s rakovinou, vám vadí překlepy a nějaké chyby? …Prezentujte to jako unikát. Vždyť to je unikát.“
 
A život běžel dál … dostávala jsem děkovné emaily, bylo jich moře a jsem za ně vážně moc vděčná.  Přišly i kritické, ale těch bylo  jen pár. 




Knihu Máma jsem věnovala i mému panu profesorovi ze střední školy, který mě k psaní  vedl a podporoval v něm. Dnes má již požehnaný věk a čeština je stále jeho láskou. Než podepsal  2000 slov v dávné době, byl spolutvůrcem pravidel českého pravopisu. Zasloužil se o to, aby český jazyk byl na vysvědčení hned po známce z chování. A zasloužil se i o to, aby rozzářil mé oči, když jsem od něho četla dopis psaný na psacím stroji.
 
"Na slohové a obsahové stránce, bych neměnil ani písmeno." 
Děkuji pane profesore, mám Vás  ráda …


A jak to bylo s rukopisem?

Když jsem procházela ozařováním a chemoterapiemi v závěru roku 2014 v Masarykově onkologickém ústavě v Brně, bylo to moc náročné období. Byly jsme spojeni sítí, já, můj muž Petr, který knihu vydal a tiskárna v Českém Těšíně, grafik. Bylo sedm souborů, sedm korekcí. První soubor, rukopis se zásadně od sedmé verze lišil. Hodně jsem upravovala text, vypouštěla a dopisovala. Tak, aby kniha byla příjemná. Čím byla příjemnější, tím se vzdalovala realitě a skutečné pravdě.

Jednoho podvečera mi do nemocnice volal můj Petr, že je zapotřebí napsat dvě stránky. Básničku…cokoliv. Dvě stánky, aby rozvržení tisku vyšlo lépe. A tak vznikla básnička „Babička s vůní mýdla“. Básnička napsaná pod opiáty a v bolestech. Uložila jsem ji do souboru číslo jedna, rukopisu a dala souhlas k tisku. 




Světem létá ta nejčistší a nejopravdovější verze. Pravdivá verze se všemi pocity a touhami. Neměla jsem odvahu ji dát však mé mámě. Bála jsem se…jako tenkrát …A já sklízela s knihou Máma jeden úspěch za druhým. Ta překrásná energie mě stavěla na nohy. Vaše slova díků mě nesly mílovými kroky ke zdraví … A překlepy, ty tam jsou a zůstanou na věky…Nic to neubírá na kráse , pocitech něhy a pravdy.
 

Pro knihu Velká máma mi osud přivedl do cesty skvělou bytost, korektorku Inku K. Budeme se snažit, aby ve vašich rukou bylo čtení, které vás jen a jen potěší...



Vzpomínáte si na příspěvek s bílými rukavičkami ? Zde

Slíbila jsem vám, že milou paní, která mě navštívila, vám představím. Ano, všechno má svůj čas. 
Byla to redaktorka jednoho prestižního časopisu, ke které se donesla zvláštní „náhodou“ zpráva o mé knize Máma. Povídaly jsme si celou věčnost. Bylo to nádherné setkání. A až přijde ten pravý čas, bude vytištěn článek o knize Máma. Co je však mnohem víc, ba co je nejvíc…paní redaktorce jsem sdělila se slzami v očích, že o knize Máma, moje máma neví. Vypnula diktafon, který ležel na stole, usmála se a řekla : „ jsou vánoce … dejte ji dárek …dejte své mámě svoji Mámu…Všechny ty pocity, co jste v sobě nosila a nosíte. Už ji to konečně dejte. Nebojte se…už jste velká…už jste velká Máma…“



Za pár dnů na to dostala moje máma pod stromeček knihu, kterou napsala její dcera, já. 
 Knihu - rukopis,  knihu plnou pocitů a lásky. Knihu plnou pravdy. 
A jak řekl pan profesor Vorlíček „ všechno je tak, jak má být…čas  ukáže, proč jsou věci, jak jsou “



Ještě v ten večer mi máma volala, poděkovala za dojemný dárek,  nádherný kalendář. Knihu za pár dnů přečetla a řekla mi nejkrásnější pochvalu, jakou mi kdy řekla.
“ Knížka je krásná, za mě Ti píšu jedničku.“


To byl ten důvod, proč létá světem rukopis. Proto, aby máma pochopila svoji dceru. A dcera našla konečně pochopení.
A já dnes ráno, když jsem otevřela oči a viděla nádhernou snídani mé dcerky, ucítila jsem, že je ten pravý čas, vám tento příběh napsat.


vaše Věrka

pátek 18. března 2016

U ohrady ...


… dnes vám přináším volné pokračování z minulého příspěvku, od další ohrady. Ohrady u koní…



Mám moc ráda rána, kdy je ještě cítit mrazivý chlad, ale sluníčko už má sílu. Skrze ojíněnou trávu a ojíněné střechy se dere slunko do každého koutu světa a mráz zahání, jako mávnutím proutku. Takové bylo i dnešní ráno … krásné ráno.


A mé zastavení bylo opět u jedné prkenné ohrady … s koňmi. Poblíž nádherné stavení … na sluníčku se vyhříval hlídací pes … v symbióze s paní kočkou.


Nad hlavou mi prozpěvoval ptáček s jarní písničkou. I když se od úst kouřilo všemu, co dýchalo …


U ohrady koní



Nádhera koní, nemá rozměru. Snažila jsem se ji zachytit v každém detailu …ale marně. Tu krásu člověk musí vidět naživo. Dotknout se jí a pošeptat tam k modrému blankytu „ Bože díky za ni …“


Místo, kde slyšíte tóny vánku a jarní zpěv ptáků

Už několik dní, na každé cestě, kudy mě nohy nesou, hledám kříž mezi stromy.Pro jednu z mnoha fotek do knihy velká Máma … Dnes jsem objevila jeden a já skrze tuto myšlenku objevuji nová krásná místa. Místa, kde vládne ticho, klid a pokora. Místa, která mě posilují. 

dotknout se krásy
 


Dokonce si myslím, že i psaní velké Mámy, mě činí šťastnou, spokojenou, vděčnou a vyrovnanou. A ten samé pocity chci z celého srdce dát i vám. Hodně se dívám kolem sebe. Často nosím na krku foťák. A moc ráda mačkám spoušť foťáku nejednoho krásného rána … pro knihu … pro vás…

vzájemně si naslouchat
 


Přeji všem nádherný víkend sluncem a láskou zalitý


vaše Věrka
 

Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...

1

Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...