Andělská procházka ...

Zatímco naše Carolinka psala pololetní testy

 v horské školičce,

já s drahou polovičkou jsme si udělali poblíž školy procházku.

♥

Po dlouhé době, jen tak do nikam …

Měla jsem radost, že jsem měla  s sebou foťák.

Jak by ne, vždyť jsem fotila stopy.

Učivo přírodovědy …

Prožili jsme cestu do ticha.

Cestu do stříbrné krásy.

♥

Uprostřed lesů a polí, jsme potkali živé i neživé.

Zvířata a jejich stopy.

Sochu Panny Marie, která ví, proč se modlí právě tam,

kde vládne ticho a mír….

♥

Na světě je tolik kouzel a krás.

Tolik barev…  i když se zdá, že vidíme jen samé bílo a třpyt.

 Tolik jsme si řekli krásných slov,

pro které stojí žít …

Vyprávěla jsem Peťanovi, že tohle je podstata života, jen tak jít do nikam…

Jen tak si povídat, zavřít oči a být.

To jsou ty chvíle, které doslova sytí naše duše.

♥

Šli jsme vedle sebe, já fotila kde jakou stopu a křupal nám pod nohami sníh.

V jednu chvíli se Peťan zastavil a já tu chvíli nikdy nezapomenu.

 Řekl větu:

„ chceš udělat anděla?“

♥

Udělal. Ale ani nemusel,

protože já vím, že pro mě, pro nás,  jím je.

♥

Někdy stačí chvíle, být jen tak…

Být jako děti …

A svět dostane rázem jiný rozměr.

♥

A když jsem se otočila do údolí, měla jsem pocit, že tu chvíli ten nahoře umocnil.

Někdy není třeba slov ani gest…

Někdy to člověk ucítí srdcem…

♥

A tak mezi stopy, plotem a krásnou chvíli,

vám chci říci,

že pro krásu tohoto světa…pro krásu každé chvíle,

začínám psát novou knihu.

Takovou, kterou nebudete chtít dát z ruky,

 nebo naopak, půjde z ruky do ruky.

Knihu, plnou lásky, která vás bude

hladit, těšit, hýčkat …

♥

Věrka

♥

Život na houpačce ...

Dnešní řádky, které píši pro vás, začínám slovem - DĚKUJI.

Za všechny slova, vzkazy, zprávy, esemesky, emaily, myšlenky, modlitby …

Děkuji za vaši pozitivní energii, která se skutečně proměnila v to, v co jsem doufala.

Ucítila jsem ji i na dálku. Židle, o kterou jsem byla opřena, neměla v mých pocitech opěradlo, měla VÁS…

Před nějakým časem vyšel v Marianne článek s podtitulem „život na houpačce…“

Byl o mě. Byl o mém životě…O mém boji i nadějích.

Dnes jsem měla opět stejný pocit.

V momentě, kdy posudková kontrola začala, vnímala jsem napětí… až do chvíle …

Do chvíle, kdy jsem opět vyprávěla přirozeně, věcně, s pocitem lehkosti a současně s faktickými poznatky, které mi život dal a dává. S pocitem,  jako bych byla na houpačce. Jako by mě na ni někdo posadil a mírným a jemným dotykem do mě strčil.

Jakoby mé myšlenky vlály vzduchem a já měla tu sílu a odvahu se přirozeně nést. Pevně jsem se držela pomyslných lan houpačky, kterými jsem cítila pozitivní energii, která ke mně a do mě proudila díky vám.

V jednu chvíli jsem se nadechla zhluboka, nechtěla jsem, aby byl moment dojetí patrný. Ucítila jsem i slzu, která se vytlačila na světlo světa z mého oka a já ji nenápadně schovala do svých dlaní, tak, aby byla schovaná, nepovšimnutá. Zvedla jsem na malou chvíli oči ke stropu. Nebylo tam nebe …ale já ho cítila.

Všechno bylo sepsáno a všechno poběží dál…Věřím, že tím správným směrem, směrem jménem pochopení. Přála jsem si dnes ráno jedno jediné. LIDSKOST.

Myslím, že mé přání bylo vyslyšeno. Díky vám.

Čeká mě ještě dlouhá cesta za rozhodnutím, které nabude pochopení.

Ale já vím, už nyní, že ať bude vyřčené jakékoliv, nejsem na to sama…DĚKUJI

Věrka

♥

Moře, přístav a pondělí ...

Dnes vám přináším slíbené fotografie.

Moře, přístavu a racků

Socha symbolizuje ženu námořníka, která vyhlíží jeho návrat

Většinou známe pohled na letní moře.

Ten zimní, jako by byl zahalen do hávu poezie.

Na nejvyšším místě, na kopci, nad přístavem v Göteborgu

jsme měli město, přístav i moře, jako na dlani.

Kolem nás cihlový kostel, obrovské kameny a ještě větší vítr.

 Zpovzdálí bylo vidět zábavný park s atrakcí kola.

Historické stavby i moderní budovy.

Než jsem se stihla po krajině rozhlédnout,

letěl ke mně racek.

Během pár vteřin tu byli tu i jeho kámoši.

Létali kolem  a co měli u toho řečí …

Všichni kolem se smáli, jak jsem s nimi komunikovala…

A čím více jsem je napodobovala,

tím blíž byli u mne…

Byla to vážně nádhera.

Při cestě k přístavu jsem vyfotila třeba jejich známou rybářskou tržnici nebo-li rybí chrám,

který byl na Nový rok zavřen.

Feskekorken - rybí chrám

Nejoblíbenějším dopravním prostředkem jsou ve městě tramvaje,

které  jsou typické svou modrou barvou. 

V přístavu

Až do 17. století nemělo Švédsko prakticky žádný přístup k moři, v mírových dobách mu však Dánové nebránili ve využívání ústí řeky Göta a z pevnosti Alvesborg v jejím ústí kontrolovat veškerý vývoz a dovoz. V roce 1603 se švédský král Karel IX. v místech proti pevnosti pustil do výstavby nového města, které dostalo jméno Göteborg. O osm let později bylo město zničeno Dány, kteří se města zmocnili. Dánové požadovali za vrácení města do původního stavu milion říšských tolarů. 

Gustav II. Adolf tuto částku zaplatil a v roce 1619 byla uzavřena halmstadská smlouva.

Tak začal Göteborg rozkvétat a bohatnout.

Procházka přístavem byla pro nás všechny nezapomenutelná.

Vše kolorovalo zapadající slunce (kolem  třetí hodiny odpolední), 

liduprázdno neboť byl Nový rok

a mořský vítr, který skutečně dul.

Doslova přehlídka lodí …

Šplouchání mořských vln, v mrazivém dni, mělo své kouzlo.

Sbírali jsme kamínky, kterým jsme šeptali přání 

a házeli do mořských vln…

Zda-li se splní …. necháme se překvapit ….

Pro štěstí jsme podali ruku i umělci, který poslouchá vlny na kraji přístavu

den co den,

   rok co rok …

léta

Protože štěstí mi bude hodně zapotřebí.

V pondělí v 9.00 hodin mě čeká další, v pořadí již šestá LPK

(lékařská posudková kontrola)

Proto tolik mých obrazů za poslední dny.

Tolik v nich hledám klidu a harmonie….

Budu moc a moc ráda, když mi pošlete pozitivní myšlenku v onen den. 

Věřím na pozitivní energie, věřím na lidskost i pravdu.
Hledáš-li pravdu, nedívej se dál, než k svému srdci…

Věrka

♥