Ahoj prázdniny ...

Dnešními fotkami se stylově loučíme s krásnými prázdninami.

♥

Občas se stane, že třeba uprostřed přípravy večeře, vidím oknem krásný západ slunce. 
Nechám všeho a jdu fotit. A jasně, že mým parťákem a hlavně objektem focení je kdo jiný, než Carolinka, naše Kačka.

♥

A že mi objektem pózuje moc ráda, netřeba zdůrazňovat. 

Ví, že  je to chvíle, kdy může mít i namalované řasy...

Je to pro ni taková ta správná, holčičí chvíle...

♥

Užíváme si ji obě dvě. A myslím, že i naše rekvizity...

A pevně věřím, že i vy.

♥

Tyto fotky mám uložené ve složce s nápisem

"Loučení s létem..."

♥

A že to bylo léto, skutečně letní ...horké.
Plné zážitků a krásných dnů.

♥

I já mám pocit, a že už nejsem vážně nejmladší, že toto léto,
 jakoby mi vrátilo čas mých prázdnin, těch vzdálených, těch z minulého století ...

♥

Čas, kdy jsme měli pořád otevřená okna, kterými k nám přicházela letní hudba cvrčků.

Dlouho do noci jsme sedávali venku a pod širým nebem hledaly padající hvězdy.

A když padala ... cítili jsme obyčejnou a pořádnou radost...

♥

Kdy jsme sebraly deku, ručník a potápěcí brýle a sotva se přehouplo ráno do dopoledne,

 už jsme si to mířili k vodě.

♥

Vraceli jsme se domů krásně vycachtaní, unavení a spokojení.

♥

Všude bylo tolik úrody, že se nestíhalo ani zavařovat, zamrazovat či odšťavňovat.

Bylo nejlepší vše čerstvé konzumovat...

♥

 A kolik jen vzniklo krásných přátelství.

U vody, na výletech, s partou kamarádů ...

♥

Tak přesně takové léto, jsme letos zase měli a prožívali ...

A protože fotek, kdy jsem položila kuchyňské náčiní a šly jsme s Kačkou fotit, 

jsme udělaly vážně moře,

další pokračování je na jejím blogu

ZDE

LÉTO

Budiž pochváleno a velebeno

♥

Věrka a Carolinka

Třešně, hrušky, léto ...

Letošní léto jsem nějak více fotila než vkládala na blog.

Spousta fotek bude zdobit 
Mámin kalendář 2019 - každý den je dar

♥

Sama sebe překvapuji, jak plnou mám SD kartu ve foťáku.

Tak sice trochu s křížkem po funuse, jak se říká,

ale přeci …

Téma třešně (či jiné ovoce) a bublanina



Ostatní zapomenuté fotky z karty budu vkládat průběžně.

Tak nějak by mi přišlo líto se s vámi nepodělit o tu červenou radost v podobě úžasného ovoce – třešní.

♥

Recept na bublaninu je zde:

4  ks vejce

1  dl rostlinný olej

1  dl mléko

150  g moučkový cukr

1  balíček vanilkový cukr

160  g polohrubá mouka

1  balíček prášek do pečiva

Vyšlehám 4 žloutky, 1 dl oleje, 1 dl mléka, 1 balíček vanilkového cukru, 150 g moučkového cukru.

Přidám postupně polohrubou mouku smíchanou s práškem do pečiva a nakonec sníh ze 4 bílků. 

Dobře promíchám a naliji na vymazaný a vysypaný plech. 

Pokladu třešněmi, v našem případě čímkoliv, co toto období nabízí. 

Peču v mírné troubě asi 20 minut (zkusím špejlí). Po upečení pocukruji.

A co se týká naší Nebeské třešinky. Ustála horka. Žízeň jsem jí uhasínala kdykoliv jsme v Nebi byli. Dokonce jsem ji dala velkou volnost a svobodu, sundala jsem jí síťku, kterou má kolem kmínku proti chuti vysoké zvěře.

Síťka je opět zpět, neboť náš Nebeský strom, moc chutnal našemu Bóbovi, resp. Bobině. Naštěstí jen z jedné strany a možná i za tu péči a lásku, jakou jí dáváme, se opět zmátořila a lístky opět se zelenají.

♥

Možná by i zmiňovaný recept na třešňovou bublaninu lahodil i lahodným hruškám.

Jak říkávala moje babička:

“za zkoušku holka nikdy nic nedáš…“

♥

Vůně hrušek, mi vždy bude připomínat, že prázdniny se chýlí ke konci.

Psala jsem nejednu ódu na radost, na téma hrušky.

Před nedávnem jsem ukazovala Carolince místa mého dětství.

Nechyběla ani stará hrušeň, pod kterou se rozprostíral žlutý, voňavý koberec plný sladkých, spadaných hrušek a bzučících vos a včel.

♥

Některé stromy odvál čas, ale v mých vzpomínkách budou navždy.

Vidím malou, okatou holku. Na nohou má  jarmilky bez gumičky uprostřed. Skáče mezi spadanými hruškami. Vyhýbá se bzučícímu nebezpečí. Stojí na jedné noze, jako čáp, opírá se rukou o starou hrušeň a volá na svoji kamarádku Lucku:

„Skáááákéééj za mnoúúú …. Je to tady v pohoděěěě …“

Byla to moje nejvíc, nejlepší kamarádka mého dětství ….

♥

 A ta cesta v kopečku pod hruškami …

moje nejvíc, nejlepší letní dobrodružství…

Krásný zbytek prázdnin všem

Věrka

♥

Brouzdám přírodou ...

V posledních dnech, kdy ještě dolaďujeme detaily knihy Máma čisté jiskření,

 přišel na řadu

Mámin kalendář 2019 – každý den je dar.

♥

Každý rok mého kalendáře je tematicky jiný a každý rok má stejné poselství.

Můj slib, který jsem dala tomu nahoře i sama sobě,

že budu velebit každý den na tomto světě, za druhou šanci na život.

Že budu světem sít slova o tom, že

„každý den je dar“

♥ 

Proto každý rok vzniká pod mými rukami Mámin kalendář.

Za pár týdnů bude vydána kniha, závěrečná část trilogie Máma čisté jiskření.

 Proto jsem se rozhodla, že pro rok 2019, bude kalendář v duchu trilogie.

Tři obrázky v jednom

Brouzdám přírodou, tou největší lékárnou světa, 

jak pro tělo, tak i pro duši a optikou zaměřuji to, co moji duši hladí.

Pevně doufám a věřím, že pohladím i ty vaše.

♥

Mějte božské dny

Věrka

♥

Komentáře ...

Dnes na téma komentáře.

Asi jste si povšimli, ti, co mi píší komentáře, že od nedávna používám na tomto blogu moderování komentářů. 
Tzn. každý komentář, který mi přijde, je zveřejněn, až po přečtení. A to z prostého důvodu.

Tento blog už něco pamatuje. A také pamatuje komentáře anonymní, které měly za cíl jen jedno. 
A pak … ta nekonečná diskuze… Ať se to týkalo borůvek v koláči, překlepů nebo krásného gesta, kdy nás pustila ostraha k hrobu Rabiho Löwa …

A jsem bytostně přesvědčena, že toto zná nejedna blogerka. 
Také zná ten pocit, kdy po takovém komentáři prožívala dilema, zda blog nadále psát?

 I mně se to stalo a nejednou… Ale vždy převážilo to dobré a pozitivní.

Osud mi do cesty přivál  člověka, který mě mnohé naučil v IT sféře.

  Proč to píši? Neboť právě tento kamarád mi řekl historickou větu, když mě učil, jak by se dal rozpoznat anonymní pisatel. Jak lze zjistit jeho IP adresu, lokalizaci atp.

„ … a proč takto složitě? Tak ten komentář prostě a obyčejně vymaž. Vždyť i domů na návštěvu si nepozveš nikoho v zablácených holínkách, až do obýváku, aby Ti to doma jen zadělal…S virtuálním prostorem to je úplně stejné…“

O této odpovědi jsem dlouze uvažovala a nakonec jsem zvolila jiné řešení.

Moderování komentářů.

Rozhodla jsem se před nedávnem, že změním více věcí v mém životě. 

Naslouchám řeči osudu a ať si „anonymové“ myslí cokoliv, tento prostor, který moc ráda tvořím pro vás, je prostě můj. 
Stejně, jako je náš obývák a nezveme si do něho návštěvu v zablácených botách.

Úplně pro všechny je uvedena na pravé straně mého blogu emailová adresa, kam mi může kdokoliv, napsat. Odpovídám všem. 
Nebo můžete použít i funkci vzkazu skrze kontaktní formulář. Dostávám tímto způsobem spousty dotazů. 

Komunikace takto funguje absolutně bez problémů a v pohodě.

Dokonce několik kamarádek mi takto pravidelně posílá komentáře či reakce na příspěvek.

Na některé dotazy se skrze prostor i lépe takto odpovídá.

Jenže pokud anonym se za vymyšlené jméno jen schová, těžko napíše ze své emailové adresy. Ano, pak je to skutečně anonym, který má cíl jenom jeden a ten právě chci tímto způsobem odstranit. Protože, abych zakázala vkládat komentáře anonymům, to neudělám, neboť anonymů mám mezi kamarádkami tolik a báječných…že by mi to přišlo skutečně líto.

Skrze tento blog vzniklo tolik přátelství, že jsem neskonala ráda a vděčná, že tento virtuální prostor existuje.

Vždy jsem říkala, že to, co mě baví, to ráda dělám. 

Ráda fotím, píši, prožívám přátelství. Sdílím své radosti i starosti. Sdílím nejen kus života, ale i kus sebe… A pořád ráda. Možná přijde den, kdy tento prostor dojde cíle…možná ano…možná ne…Ale jedno vím, už nyní. Nerada bych, aby se tak stalo skrze anonyma, který se schovává za jméno, které mu nenáleží a jeho IP adresa je pořád stejná…

Tento prostor se snažím, aby byl prostorem ze života. 

To, co nabízí, nese, přináší i odnáší…Ať jsou to chvíle dobré i zlé…ale vždy skutečné…

Aby tento prostor byl prostorem příjemným, protože i přes překážky, které život nabízí se domnívám, že to lepší, příjemnější a pozitivnější bychom měli tvořit. 

Opaků je na světě bohužel ažaž …

ZDE je to řečeno na plná ústa, ale já říkám souhlas.

A když zmiňuji dobré zprávy, ještě jednu tu dnes pro vás mám…

Mějte krásné dny

Věrka

♥

Modro, kam se podíváš ...

Tuto cestu švestkovou alejí znám léta letoucí.

Ale už dlouho jsem po ní nešla, až nakonec…

♥

Jaký „zázrak“ nás tam čekal, se snad nedá ani vypovědět.

Přímo roj motýlů…

♥

Tolik Pavých oček pohromadě jsem ještě neviděla…

Nyní, v období sucha, i tito krasavci hledají vláhu.

Objevili ji na spadaných švestkách.

Seděla jsem na mezi a nestíhala tu krásu v modrém koberci fotit.

♥

A co bylo bonusem? Mezi poletující krásou, opět pírko …

Hodně jich teď v poslední době nacházím.

Těší mě to.

♥

Pár slív jsme si donesly domů a upekly jsme mřížák.

Koláč ze švestek.

Recept na těsto 

ZDE 

Malou inovací je, že jsem daly na těsto jakýsi jogurt z Lidlu s příchutí vaječný koňak.

Musím vám holky říct, že to je tedy vážně mňam.

A když slívový mřížák voněl celým domem, vzpomněla jsem si na starou alej mé babičky.

Ta, která vedla od silnice, až ke kolejím a dál k lesu. Babička tomu lesu říkávala Boroviny.

A když jsme jezdívali s našima na podzim na slívy, ráda jsem běhala prašnou cestou až ke kolejím. Udýchaná jsem přiběhla ke křoví, k obrovskému planému keři, kde jsem si představovala, že je velkým domem. Hodně jsme si stavěly s dětmi bunkry a různá obydlí.

Táta pak na mě volal, ať se vrátím, že už jedem domů.

V autě jsem držela kbelík plný švestek a já věděla, že začíná období buchet.

Protože je všude modro, kam se podíváš …

♥

Hezké dny všem

Věrka

♥