Záchrana chrp ...

Některé momenty v nás zůstanou navěky.

♥

Takovou chvíli jsem prožila s Kačkou v jeden podvečer.

Slunce zapadalo za horizont kopců. Procházely jsme se cestou k lesu podél pražců, kde moc ráda fotím. Na místě, kde jsem se učila chodit, jezdit na kole a honit s kluky.

Na tom samém místě, snad jako symbol na čisté dětství, každý rok nacházím chrpy.

Modré krásky plné naděje…

♥

Chvíli ticha přerušil kombajn, který z nedalekého pole přejel cestu a měl namířeno směrem k našemu poli.

„Mamííí, on poseká chrpy…“ vyděšeně zvolala Kačka

„Už jsou seschlé. Držely tu sílou vůle…Za rok vykvetou zase…“

Mé ujištění a vysvětlení nestačilo.

Kačka se jala chrpy zachránit. Na okraji meze a pole trhala chrpy, pro jejich záchranu.

Kombajn zastavil … zatroubil a na Kačku řidič zamával.

♥

Gesto. Malé holky a řidiče kombajnu.

Gesto, které budu cítit hodně dlouho …

Gesto, že život není konzumní …že není jen o zrnu a sklizni.

Gesto, že je i o záchraně modrých sic suchých květů, 

co mají v sobě barvu naděje.

♥

A jednou, až z malé holky vyroste máma, bude třeba vyprávět svým dětem, jak jednoho letního podvečera, zachraňovala modré chrpy a řidič kombajnu s úsměvem čekal, až dobrý skutek bude naplněn.

♥

Polní cestou nesla Kačka obří náruč seschlých chrp, které jsme přesto daly doma do té největší vázy, co máme.

A já ještě v ten večer viděla, v každém kvítku tu sílu, tu touhu … zachránit krásu na okraji pole.

Pocit naděje, že nic není marné.

Možná přesně ten stejný čin, jaký vidí u své mámy …

♥

Krásné letní dny

Věrka

♥