Je mi asi pět let. Čekáme s taťkou v autě před závorami. Přijíždí vlak s plno vagóny naloženými auty z nedaleké škodovky.
“Tati, kam ta auta ten vlak veze?”
“Až k moři. Daleko na sever a tam až dojede, úplně na konečnou víš, tak je vysype do toho moře a zejtra zas lidi udělají nový a tak pořád dokola.”
(taťkův černý humor)
O padesát let poté kupuji lístky na vlak a jedeme až na sever úplně na konečnou.
Je tu krásně.
Vítr, který vypraví dávný příběh.
O jednom snu a přání.
A já mu přijela vyslovit své poděkování
❤️
za to, že se splnil.
Přivezla jsem sem kousek Nebe, malý kamínek.
Naposledy jsem byla u moře před 20 lety.
Poslala jsem tenkrát po vlnách v láhvi vzkaz.
Přání napsané v ruličce…
Za pár let poté se narodila Carolinka.
Sen se stal skutečností.
❤️
Dnes tu stojím s ní. Děkuji po větru…
A jsem vděčná.
❤️
Jinak žádné vrakoviště v moři tu není.
Je tu vítr a možná sem i chodí spát.
Čechrá lidem vlasy, myšlenky a ptákům pírka.
Sem tam nějaké se dá najít.
A možná se tu vznáší andělé, protože kde je peří, tam jsou andělé…
❤️
