na náhody nevěřím II.

Moje kamarádka, astroložka to byla, mi kdysi vyprávěla,

že jsem dítě neskutečných „náhod“.

„Asi zrovna padala hvězda, když ses rodila…“

Dodnes nevím, co si z toho vybrat.

Zda to dobrý nebo opak.

Radši nepátrám …

Na každý pád, vám dnes povím o jedné mé „náhodě“.

/na které moc nevěřím/

Vzpomínáte si možná, když jsem zde v létě psala 

o vlčích mácích, které tak ráda fotím.

Hledala jsem je po všech mezích, kam vždy jezdívám

 a kde je fotím. 

Nebyly tam…

Dnes už vím proč.

Musela jsem jet jinam, kde mě čekalo víc než vlčí máky.

Celý lán vlčích máků.

Tolik radosti, až se má duše z ní tetelila.

S tím pocitem jsem jela dál…

Přes obec jménem Přepychy.

Na návsi u pumpy, jsem objevila další krásu – kopretiny.

V ten den jsem měla na sobě bílé tričko a dlouhou bílou sukni.

A jak jsem se tam brodila ve vysoké trávě s foťákem…

mává na mne v dáli paní.

Mávám na ni též.

Zveme mne na kávu, k ní do kanceláře,

do kanceláře paní starostky.

Mé počiny se paní starostce líbí

a tak u šálku kávy domlouváme krásnou akci.

Akci, na kterou vás nyní zvu.

Na adventní koncert Pavla Šporcla,

v kostele sv. Prokopa v Přepychách,

 kde bude požehnáno Kouzelnému kalendáři / Magic Calendar 2020

A protože se tato akce bude konat těsně před mými narozeninami,

 vnímám to, jako dárek od života ...

Jo, někdy to tak bývá…

Na místě na které člověk chodí léta,

jeden rok nevykvetou vlčí máky.

Kroky ho odvedou a odnesou úplně jinam,

tam, kde objeví další obrovské bohatství.

Nic se neděje náhodou

A možná to je tou hvězdou, která padala,

když jsem přicházela na svět. 

♥

A ZDE posílám před adventní povídání 

a křest Mámina kalendáře "každý den je dar"

tvořím a vzpomínám ...

Před adventně…

Nakoupili jsme nějaké něžné nezbytnosti.

 A to si každý rok říkám:

„letos už žádné…“

Stála jsem u zvířecí party jako omámená.

Vnímala jsem tu symbiózu pospolitosti.

Vnímala jsem z té křehké bílé krásy „přátelství“. 

Je fajn čas od času se obdařit něžnou nezbytností…

Nesejde na tom, jestli někdo řekne kýč.

 Nesejde na tom, jestli druhý řekne krása.

Je to o pocitu, který vnímáte vy osobně. 

A tak jsem se u pokladny otočila a pro zvířecí partičku se vrátila.

 Dělá mi na stole parádu a společnost a já se z ní těším.

Stejně, jako Kačka z něžné baletky….

Když jsme jeli domů, v autě hráli písničku

„Karlínské nábřeží…“

a já tiše vzpomínala na blízké i vzdálené.

Nějak to na mě v čase před adventním vždycky přijde.

Mám to  tak nastavené už od malička.

Často v takové chvíli píši esemesky.

Na některé mi odpovědi přijdou 
na některé nepřijdou...

 a tak tiše 

tvořím a vzpomínám…

Přemítám a vybavuji si ...

A slibuji, že jedna vánoční, adventní vzpomínka, 

krásná vzpomínka,  bude i v nové knize „Vzorec na štěstí…“

V melodii krásných písní, v brzkém stmívání venku

a časném rozsvěcení svíček i světýlek se nějak více a lépe vzpomíná…

A jak to máte vy s před adventní nostalgií?

Věrka

List ve tvaru srdce ...

Často ve svých knihách i zde na blogu píši,

že nejhezčí chvíle k nám přicházejí bez velkých plánů a investic.

Tato slova potvrzuji žitou realitou.

Přes všechny „spěchy“, jsem dala blinkr a odbočila z cesty.

 Vzala foťák a šla cestou k ohradě koní.

Opřela se o strom, nadechla a viděla krásu krás.

Nade mnou list ve tvaru srdce.

Čekal tu na mě, abych ho vyfotila, než spadne a odfoukne ho vítr.

Přinesl mi odpověď...

Pozorovala jsem koně, spadané listí, prastarý náhrobek s textem...

Přišel ke mně v pravou chvíli.

Zpečetěno, podtrženo.

Nejhezčí chvíle přicházejí neplánovaně.

Často v melodii ticha a za sebou nechávají nádherný pocit…

Kousek z něho posílám po síti dál …

A protože často také zmiňuji, že je dobré dělat věci srdcem,

dnes jsme třeba ve jménu pracovního vyučování

anebo jen tak

rozsvítily okna v našem domě.

Ještě nejsou vánočně umyté, ale svítí.

Radostí.

Když tvoříme srdcem, radost se zákonitě prolíná…

Ale o tom zase příště.

Mějte radostné dny

Věrka

Setkání ...

Nedávno jsem zmínila svoji úvahu, že náš pobyt na světě je jako procházka. 

Jsem tu jako na procházce. 

Neovlivníme, jaké na ni budeme mít počasí,  nebo koho potkáme.

 Je však na nás, jak se na ní budeme chovat. 

Co druhým nabídneme…

Tato má úvaha a slova nenechala dlouho na sebe čekat s žitou realitou.

Sociální sítě mi přivedly do cesty člověka, který žije hodně daleko, 

téměř 800 km od nás.

Zaujali ho mé fotografie z Neratova. 

Inu, jak by ne, vždyť své rané dětství, kdysi dávno tam prožíval.

Slovo dalo slovo, vyměnili jsme si několik zpráv a fotografií.

Domluvili jsme si, že se při jeho cestě do České republiky

sejdeme a popovídáme si.

Stalo se.

Musím říci, že to bylo nádherné setkání a při šálku čaje a kávy. 

Hodně jsme si toho sdělili právě o minulosti obce, 

která téměř padla v zapomnění 

a dnes z ní je místo jedno z nejvyhledávanějších.

Obdržela jsem dávné, dobové fotografie místa, 

které kdysi neslo název Mědvědí les/ Bärenwald

Neratov.

A já jsem na oplátku věnovala Kouzelné kalendáře / Magic Calendar 

na podporu projektu Sad nadějí pro onkologické pacienty a pacienty v remisi.

A víte, co je na náhodných setkáních kouzelné? 

Když vás překvapí souhrou neskutečných náhod.

Tento člověk, a velmi mu za to děkuji, 

odvezl tyto Kouzelné kalendáře na podporu projektu Sad nadějí, 

do nejedné dětské onkologické kliniky v Německu.

www.neratov.de

Někdy jsou cesty osudu nevyzpytatelné…

někdy někoho potkáme a ten otevře dveře našemu úsilí tam, 

kde to vůbec nečekáme. 

A přitom stačí tak málo. 

Jít světem s otevřeným srdcem…

Také Vás zvu na křest Mámina kalendáře 2020 – každý den je dar,

který se koná již tradičně v live vysílání Českého rozhlasu Hradec Králové.

 Kmotrem bude jazzman 

a člověk s otevřeným srdcem Laďa Kerndl.

Srdečně vás zveme do Radikokavárny tohoto vysílání.

 Nebo si nás nalaďte a prožijte s námi  virtuální setkání,

chvíli radosti.

Věrka

17.listopad 1989

V těchto dnech si připomínáme a rekapitulujeme uplynulých 30 let.

30 let. Tak to už je pořádný kus života. Čas, kdy vyrosteme z batolete do věku, kdy v rukou držíme již své dítě …

30 let. Dost velký důvod k oslavě.   

Vybavuji si své třicátiny úplně živě. I mnoho dalších oslav předchozích. Svíčky na dortu, mohutné fouknutí, až se oči silou zavřely. Jistě za nimi bylo obrovské přání. Život frčel, jako když palcem prolistujete tlustou brožuru. Mohla bych tu psát o mnoha eskapádách mého života, o pádech i vzrůstech… Za 30 let člověk něco prožil, někoho potkal, něco zakusil i opustil. Něco získal i ztratil. Stál na pokraji propasti jménem smrt. Díval se dolů a modlil se, aby žil.

 Další léta šla a já s nimi dál. Usilovala jsem vždy o pravdu a spravedlnost. Nikdy jsem se nebála a ani nestyděla ji vyslovit nahlas.

Živě si vybavuji 17. listopad 1989.

Ve třídě, o velké přestávce, probíhala tradičně házená s houbou na tabuli.

Tenkrát jsme s ní trefili obraz nad tabulí. Husák spadl a sklo se roztřískalo na maděru. Do třídy vstoupil třídní, se slovy, kdo tu dělá bordél?

(dělali jsme vlastně pořádek)

Přiznali jsme se. Řekli jsme pravdu. A protože byl pátek, dostali jsme za úkol, přihlásit  se v pondělí s osobní prosbou o třídní důtku.

K té však už nikdy nedošlo …

To je má osobní vzpomínka, která se týká výročí s číslem 30.

Do dalších 30 let a dalších 30 a dalších 30 přeji nejen této zemi, ale všem lidem v ní, aby se nebáli říkat pravdu. I za cenu „třídních důtek.“

Abychom o pravdu uměli a  chtěli vždy usilovat.  Nezapomněli bojovat za ní, žít v ní a předně vážit si jí. Protože pak si budeme vážit sebe navzájem i života.

Života, který je naplněn dny, a já všem přeji, aby „každý den byl dar…“

PS: A na to páčo nehleďte. J Někdy mám výčitku, zda-li  ozónovou díru nemám na svědomí já. Byly to tuny Libaru na vlasy.