mňamka ...

 

Dnes vám přináším něco moc lahodného a dobrého.

Příspěvek není reklamou, ale naším osobním doporučením, 

páč je to vážně mňamka.

A o dobré věci je dobré se dělit.

Jedná se o čokoládu v podobě čoček z Jižní Ameriky - z Ekvádoru.

Po otevření sáčku na vás dýchne nádherná vůně čokolády.

A co teprve, až ji zalejete horkým mlékem.

My ještě horké kakao vyšleháme metličkou do husté pěny.

Naše kačka si tuto lahůdku doslova zamilovala.

Najdete ji na eshopu Tchiba. 

A když je den, kdy mají dopravu zdarma, fakt se koupě vyplatí.

Kačka natočila krátké video, 

jak si po ránu sama vyrábí "ekvádorskou čokošku". 

Nebo-li mňamku.

Mějte voňavé a lahodné dny

Věrka

andělé do nebe patří ...

 

To, že jsem milovnicí andělů není tajemstvím. 

Někteří mají křídla, a znám i takové, co křídla nemají.

Dnes je řeč o těch s křídly.

Když procházím pamětí, ani nevím, 

kdy jsem si pořídila toho prvního...

Vím, že jsem jako malá měla v pokojíčku 

v rámečku fotku dvou dětí,

jdoucích přes lávku a za nimi velký ochranitelský anděl. 

Už tenkrát jsem z toho obrázku pociťovala

 přitažlivost k andělské bytosti.

Časem se má sbírka andělů rozšířila na slušný regiment.

Chtěla jsem, aby do našeho Nebe vstoupili též andělé.

A tak jsem již nějaký čas vyhlížela,

 který mi padne do oka.

A co takhle andělé jako zvonky?

Jasně veselé andělé, co umí andělsky zvonit. 

Andělská zvonkohra.

Našla jsem. 

Andělé z rukou keramičky paní Broni.

Dnes jsem přesvědčena, 

že tito andělé jsou přesně ti, kteří patří do Nebe.

Když jsem objednala zvonivé andělky ZDE, 

netušila jsem, jaké andělské znamení na mě čeká. 

Druhý den mne kontaktovala keramička paní Broňa,

 abychom upřesnily detaily v objednávce.

Slovo dalo slovo a paní Broňa mi sdělila, 

že zná můj příběh z rádia. 

Odvinula se milá komunikace.

V této nelehké době, byla její slova pro mne pohlazením na duši.

A já si opět uvědomila, že život je bumerang.

Když cokoliv dobrého uděláme, dobré se vrátí. 

Většinou ve chvíli, která je ta pravá.

V pravou chvíli si ke mně našly cestu dvě veselé andělky, 

které zvoní, jako kouzelný smích.

Anebo jsem našla cestu já k nim... 

Na každý pád, tyhle andělky do Nebe patří.

A velkou radost mi udělala i modrá vizitka anděla. 

Prostě v nebeské barvě.

Tak takové maličkosti dokáží rozsvítit den, 

protože z maličkostí se skládá život.

Třeba jsem někoho dnes pohladila na duši...

Třeba inspirovala...

Na každý pád, ať vám andělé zvonivým smíchem klestí cestu k radosti.

zamyšlení nad blogy

 

Na téma blogů jsem psala úvahu před rokem. ZDE

A rok s rokem se skoro sešel a já píši opět úvahu 

nad životem blogů.

Vzpomínám si, když zmizel blog Věrky, 

která pěstovala bylinky, pletla a krásně fotila, 

cítila jsem zvláštní prázdno.

Stejný pocit a možná ještě hlubší jsem vnímala 

z ukončení činnosti andělského blogu Martinky.

Ale vždy, když mám chuť, náladu a milou chvíli, 

otevřu si staré blogy a čtu si v nich.

Vzpomínám a je mi milo.

Pocit ztráty jsem měla i ve chvíli , kdy zmizel blog Lucky,

 tenkrát psán ve mlýně.

Tam jsem tušila a cítila, že je to dočasné, 

stejně, jako stav, který v daný moment prožívala.

Vrátila se k blogu ... Vrátila se.

Děkuji.

Dnes jsem si udělala milou chvíli, 

uvařila kafe a otevřela blogy.

Zjistila jsem, že blog Moniky zmizel. 

Opět jsem ucítila pocit prázdna, ztráty.

Možná nejsem sama. 

Ráda bych uvěřila intuici a tušení, 

že i tento blog se za nějaký čas znovu otevře.

Byl velkou inspirací pro mnohé. 

Anebo prostě a obyčejně dokázal vytvořit milou chvíli u kafe.

Kdysi mi psala kamarádka, že každé ráno zapne počítač 

a nacvaká do klávesnice dvě písmena CA. 

Hned jí vyjede tento blog. Hned jí den prý hezky začíná.

A já si dnes uvědomila, že nechci zavírat prostor, 

kde někteří po ránu nebo večer nebo v noci 

nacvakají dvě písmena CA.

Vím, nevkládám v takové četnosti příspěvky. 

Vím, není tu už tolik komentářů. 

Vím, postupně získal blog jinou podobu. Vím....

Ale zrovna tak vím, že nebýt tohoto prostoru, 

má nemoc by byla prožívána úplně jinak. 

Nebýt vás, bylo by všechno jiné. 

Nebýt blogu, nebyly by ani knihy s duší.

Vážím si vás. 

Všech, kdo zanechají komentáře i těch, 

co nikdy komentář nenapíší. 

Všech, co čtete tento blog.

Vždy jsem zde psala srdcem. 

Hodlám v tom pokračovat.

Psala jsem zde radosti i starosti.

Je tu kus mého života. 

Živá kronika, album. Jste tu vy, jsme tu my.

A pokud by přišel den, kdy bych napsala poslední příspěvek na tomto blogu, 

věřte mi, že s takovou lítostí, jakou vyslovit nemohu.

Rozhodně mé stopy blogerské mazat nechci 

a pokud mohu vyslovit přání,  

aby nám tu bylo ještě léta letoucí dobře.

Dnes vám mezi úvahami posílám nebeské ptáky, 

jsou to manželé hýlovi. 

Pán hýl a paní hýlová, jak je nazvala naše Kačka.

Těší nás přítomností každé ráno při snídani.

 My jim sypeme do krmítka a ony parádně pózují.

Vlastně vám všem pózují.

Mějte parádní dny. 

Mě čeká v úterý kontrola na onkologii, tak si budu přát...

Přání veliký, obrovský.

Věrka

štrúdl

 

V posledních dnech pobývám ve virtuálním světě pomálu.

Rozhodla jsem se tak v rámci duševní terapie.

Asi tok informací ze všech stran byl důvodem mého rozhodnutí.

A povím vám, že je fajn čas od času úplně vypnout.

Nechat věci plynout ...

O co méně jsem četla, o to více jsem psala a tvořila.

Neznám snad nikoho, kdo by odmítl štrúdl.

Psala jsem o něm i v knize Recept na štěstí? 

Vložila jsem do knihy recept babičky Aninky a ten samý recept

byl čten v pořadu v Českém rozhlase.

Sousedka mi říkala o tom a prý nestihla si ho napsat.

Věnovala jsem ji knihu, kde ho nalezne.

Pro vás všechny ho přináším též.

O neděli se myslím hodí.

„Receptůra“ na babiččin štrúdl

pečený s podzimní vzpomínkou a láskou

Ze 130 g másla, které je změklé, a 170 g

hladké mouky si připravíme těsto. Připravujeme

v hluboké míse. Nalijeme smetanu, čím

tučnější, tím lépe, a dál propracujeme.

Přidáme jeden velký žloutek.

Jablka ze sadu očistíme a nastrouháme

i se slupkou.

Těsto rozválíme a posypeme nastrouhanými

jablky, skořicí, cukrem, ořechy a rozinkami,

které jsou nejlepší, když je naložíme

do rumu. Rozinky naložené v rumu vydrží

„věčnost“. Máme je vždy po ruce. 

Těsto můžeme balit do „nohavic“ 

nebo vyválíme na celý plech. 

V tom případě si ponecháme dvě.

Jedno vyválíme na spodek pekáče a druhým

přikryjeme jablíčka a ingredience.

Babiččin jablečný štrúdl pečeme při 200 °C asi 20 minut. 

Až bude štrúdl růžový, vyndáme

ho a posypeme moučkovým cukrem.

Věřím, že po tomto rodinném receptu přejdou každého chmury a splíny.

Mě inspiroval k dalšímu receptu o štrúdlu, 

který vložím do nové knihy, kterou jsem začala psát. 

Další knihu o štěstí, vůních a vzpomínkách,

 páč pohody a pohlazení na duši je nám všem třeba.

Mějte báječné dny provoněné pohodou, láskou a zdravím.

Věrka