zamyšlení nad blogy

 

Na téma blogů jsem psala úvahu před rokem. ZDE

A rok s rokem se skoro sešel a já píši opět úvahu 

nad životem blogů.

Vzpomínám si, když zmizel blog Věrky, 

která pěstovala bylinky, pletla a krásně fotila, 

cítila jsem zvláštní prázdno.

Stejný pocit a možná ještě hlubší jsem vnímala 

z ukončení činnosti andělského blogu Martinky.

Ale vždy, když mám chuť, náladu a milou chvíli, 

otevřu si staré blogy a čtu si v nich.

Vzpomínám a je mi milo.

Pocit ztráty jsem měla i ve chvíli , kdy zmizel blog Lucky,

 tenkrát psán ve mlýně.

Tam jsem tušila a cítila, že je to dočasné, 

stejně, jako stav, který v daný moment prožívala.

Vrátila se k blogu ... Vrátila se.

Děkuji.

Dnes jsem si udělala milou chvíli, 

uvařila kafe a otevřela blogy.

Zjistila jsem, že blog Moniky zmizel. 

Opět jsem ucítila pocit prázdna, ztráty.

Možná nejsem sama. 

Ráda bych uvěřila intuici a tušení, 

že i tento blog se za nějaký čas znovu otevře.

Byl velkou inspirací pro mnohé. 

Anebo prostě a obyčejně dokázal vytvořit milou chvíli u kafe.

Kdysi mi psala kamarádka, že každé ráno zapne počítač 

a nacvaká do klávesnice dvě písmena CA. 

Hned jí vyjede tento blog. Hned jí den prý hezky začíná.

A já si dnes uvědomila, že nechci zavírat prostor, 

kde někteří po ránu nebo večer nebo v noci 

nacvakají dvě písmena CA.

Vím, nevkládám v takové četnosti příspěvky. 

Vím, není tu už tolik komentářů. 

Vím, postupně získal blog jinou podobu. Vím....

Ale zrovna tak vím, že nebýt tohoto prostoru, 

má nemoc by byla prožívána úplně jinak. 

Nebýt vás, bylo by všechno jiné. 

Nebýt blogu, nebyly by ani knihy s duší.

Vážím si vás. 

Všech, kdo zanechají komentáře i těch, 

co nikdy komentář nenapíší. 

Všech, co čtete tento blog.

Vždy jsem zde psala srdcem. 

Hodlám v tom pokračovat.

Psala jsem zde radosti i starosti.

Je tu kus mého života. 

Živá kronika, album. Jste tu vy, jsme tu my.

A pokud by přišel den, kdy bych napsala poslední příspěvek na tomto blogu, 

věřte mi, že s takovou lítostí, jakou vyslovit nemohu.

Rozhodně mé stopy blogerské mazat nechci 

a pokud mohu vyslovit přání,  

aby nám tu bylo ještě léta letoucí dobře.

Dnes vám mezi úvahami posílám nebeské ptáky, 

jsou to manželé hýlovi. 

Pán hýl a paní hýlová, jak je nazvala naše Kačka.

Těší nás přítomností každé ráno při snídani.

 My jim sypeme do krmítka a ony parádně pózují.

Vlastně vám všem pózují.

Mějte parádní dny. 

Mě čeká v úterý kontrola na onkologii, tak si budu přát...

Přání veliký, obrovský.

Věrka