Jó, tak tohle má fakt příběh...

 

Kdysi dávno mi řekl jeden kamarád, chceš-li udělat něco pořádně, 

udělej to dvakrát. (Bylo to v čase rozvodu).

Přesně tuhle větu jsem si  vybavila, když jsem držela v rukou

 Mámin kalendář- každý den je dar 2023.

Celý rok ho tvořím, fotím, skládám staré pranostiky 

a vymýšlím provázející slovo na každý měsíc do něho.

Na poslední stranu vkládám anotaci s poselstvím 

pro další rok přímo z mého srdce.

A pak... !

Držím v ruce hotový kalendář.

Jj, člověk míní - osud mění.

Titulní strana v celém nákladu vydání vyšla úplně jinak... 

Úplně rozbitá! 

Tohle není šotek. Tohle není ani šot.

To je šok!

 Polévá mě horko, téměř omdlévám. 

Napadají mě slova na P a taky na K 

a pak už mě nenapadají žádná slova. 

Volám, píšu, SMSkuji, balím, odesílám.

Takže znovu zpět do vydavatelství.

Kalendáře přijely, odjely.

Pro nový kabát.

Pro ten správný, ten co patří jen 

Máminu kalendáři - každý den je dar ❤️

Takže : 

"chceš-li udělat něco pořádně, udělej to dvakrát..."

Díky za spolupráci týmu bezva lidí, 

kteří tenhle mega průšvih rychlostí světla začali řešit. 

Grafikům Ondrovi, Štěpánovi, všem ve vydavatelství.

Tenhle kalendář má tedy i náboj pomoci, spolupráce a soudržnosti.

Každý rok na svatého Václava představuji 

Mámin kalendář - každý den je dar.

Je zde a letos navíc i s čajem z Nebe. 

❤️

V mém případě nutnost, pro uklidnění nervové soustavy...

Mějte hezké dny

a vězte, že kde je vůle, je i cesta 

a také, že

každý den je dar

❤️

kalendář s příběhem

 

Někdy je až k podivu, jak všechno do sebe zapadá. 

Většinou nám to odkryje čas.

V tomto případě mě napadá pověstné 

"Všechno špatné je vždy pro něco dobré."

Kdybych v pondělí nešťastně nespadla...

Kdyby mi tím pádem nespadla také imunita...

tak nechytla chřipku jako trám...

Neuvařila by mi dcerka čaj z bylinek a malin, 

které jsme v létě nasbíraly. 

A když zalévala čaj řekla:

"Mami, těch bylinek máme tolik a tak krásně voní, víš co? 

Bylo by hezký k Máminu kalendáři - každý den je dar ❤️ 2023 

nabízet i čaj z Nebe. Když už je i taková jeho titulka".

To dítě má vážně božské nápady. 

Ne nadarmo jí říkám Anděl bez křídel.

A já letos vytvořila titulní stranu Mámina kalendáře - každý den je dar ❤️

 s hrneček v rukou mé dcerky s čajem plný bylinek z našeho Nebe.

Celá stránka je kolorovaná kresbami kvítků.

Kalendář se nese v duchu přírody z Nebe,

 je plný květů, kvítků a bylinek.

Dokonce i na poslední stranu, kde píši anotaci,

 jsem doplnila kresbami bylinek.

A to všechno se děje tak nějak samo. 

Jako když teče voda po kameni.

Již brzy spatří světlo světa. 

V den svatého Václava. 

❤️

Věrka

❤️

Carolinky narozeniny

 

o víkendu jsme slavili Carolinky narozeniny

ač oslava byla spíše oslavička maličká,

Carolinka mi pomáhala v kuchyni a já tiše a v duchu vzpomínala ...

Na všechny oslavy mých dospělých dětí, 

kterým jsem přání plnila,

modré z nebe snášela...

Na oslavy z mých dětských let...

Na splněná přání i ta nesplněná...

Všechny ty okamžiky mám v sobě na věky věků.

Nakonec k nám do Nebe trefil náš  věrný kamarád, 

kterému Carolinka říká

"strejdo".

Přivezl mj. kupu balónků a já v jejich barevném spektru

si opět uvědomila,

že život vždycky přinese to, co nejvíce nám je třeba.

Naše já, naše srdce, někdy i ego

si myslí, že právě tohle je pro tuto chvíli to pravé...

A přitom to pravé je úplně v něčem a někom jiném.

Jiskry v očích oslavenkyně mi to sdělily.

Nasbírali jsme na dopoledním špacíru na louce bedly.

Udělali jsme si tak dobrý oběd.

Obalili jsme je a řízky byly na světě, ruku v ruce se salátem.

K tomu jsme udělali špagety osmažené na másle s tuňákem.

Carolinka sfoukla svíčky na dortu a měla přání...

Jo, slova mají obrovskou moc.

Mnohdy větší než si lidská představivost může vůbec představit.

V neděli večer po oslavě naší dcerky, říkám svému muži a taky sama sobě,

že už jsem tak utahaná, že si musím pořádně odpočinout:

"Zítra si lehnu a ani se nehnu..." ,

říkám a v skrytu duše jsem tomu stejně nevěřila.

Den poté, večer jsem uklouzla a spadla tak, "že jsem si lehla a ani se nehla."

Záda sedřená, noha, jako báň.

Když si něco přejeme, važme slova.

Osud, život, vesmír.. to dokáže splnit.

A někdy fakt do detailu, a někdy rychleji než si myslíme.

Přejme si tedy krásná přání a vyslovujme je nahlas, 

pomalu a s rozvahou...

Posílám vám pusu a přání krásných dnů

Věrka

Tahle rána...

 

která jsou tak tichá a přitom promlouvají

prostě miluji

Je to čas, kdy léto odchází a podzim si ještě dává na čas.

Babí léto také podřimuje

a nenápadně, jako na zastávce, čekáme na příjezd 

něčeho, co nás přiblíží dál ...

To přiblížení je čas ztišení.

Čas, kdy si najdeme čas sami pro sebe.

Čas na odpovědi na otázky.

Čas sklizně a plodů.

Nazouváme pohorky, bereme košíky a jdeme lesem ...

I přes houbové úlovky , které nás směřují pohledu k zemi,

je dobré i zdvihnout hlavu...

Pro uvědomění sebe samých...

mějte krásné dny

Věrka

přání je otcem myšlenky ...

 

přesně tato věta mě napadla dnes, 

když jsme jeli do poutního místa v Rokoli u Bohdašína.

Kdysi jsem vyslovila přání, 

že bych ráda poděkovala Bohu a životu za druhou šanci na život

v Sadu nadějí pod širým nebem.

Dnes se tak stalo.

Je tomu rok, co jsme vsadili první Strom naděje 

v poutním místě Rokole u Bohdašína v rámci projektu Sad nadějí 

pro onkologické pacienty a pacienty v remisi, jehož jsem autorkou.

Společně s panem Pavlem Bělobrádkem jsme neznali, že poutní místo Rokol,

 je jedno z nejlepších míst pro naději druhým.

Vsadili jsme symbolicky dub, to abychom všichni měli pevné zdraví, jako dub. 

Strom, který dává skutečně smysl. 

Dává naději. 

Lidé do jeho koruny šeptají svá přání. 

Měla jsem tu čest a potěšení při mši svaté, 

kterou celebroval pomocný biskup Královéhradecký, vyslovit pár slov.

 Vlastně jedno z nejdůležitějších.

Slovo DĚKUJI ❤️

směr v lese

 

Myslím, že dlouho a tak intenzivně jsem nečetla příspěvky v médiích

i na sociálních sítích, jako tento víkend.

Když jsem měla pocit, že se má hlava proměnila v úl,

odpojila jsem se, vzala košík na houby,

Kačku a psa a vyrazila do lesa.

Nic mimořádného.

Až na jeden podstatný detail.

Uprostřed lesa jsme potkali starší manželský pár.

Ptali se nás na cestu. Turisté sešli z cesty. Z té lesní.

Slovo dalo slovo a kromě směru jsme si i hezky popovídali.

O tom, že se dnes už nevidí, aby si cizí lidé,

dřív se jim říkalo pocestné, tak hezky popovídali a podali si i ruce.

Ještě dlouho jsem se za těmi lidmi dívala

a když na lesní cestě se vzdálili téměř do miniatury,

zvedla jsem hlavu k nebi.

Poděkovala jsem za tu vzácnou chvíli.

Někdy ukážete druhým směr a sami jej dostanete.

Myslím, že komunikace byl, je a bude vždycky ten správný směr.

Ruku v ruce s ní pokora k životu, vděčnost třeba právě

za takovouhle bohulibou chvíli.

Nechtít hned všechno a za každou cenu.

Dlouho budu slyšet slova staré paní na lesní cestě:

"nezbláznil se svět, ale lidé, co předbíhají sami sebe.

Nikdy nic nedoženou, protože mají uvnitř prázdno.

A co je úsměvné, že tím spěchem chtějí to prázdno naplnit.

Jenže je to jako když lijete vodu do cedníku."

Těšila jsem se z obyčejné chvíle a věděla,

že právě toto setkání mě naplnilo přesně tak,

jak jsem po celovikendovém čtení potřebovala.

Mějte poklidné a naplněné dny

Věrka