směr v lese

 

Myslím, že dlouho a tak intenzivně jsem nečetla příspěvky v médiích

i na sociálních sítích, jako tento víkend.

Když jsem měla pocit, že se má hlava proměnila v úl,

odpojila jsem se, vzala košík na houby,

Kačku a psa a vyrazila do lesa.

Nic mimořádného.

Až na jeden podstatný detail.

Uprostřed lesa jsme potkali starší manželský pár.

Ptali se nás na cestu. Turisté sešli z cesty. Z té lesní.

Slovo dalo slovo a kromě směru jsme si i hezky popovídali.

O tom, že se dnes už nevidí, aby si cizí lidé,

dřív se jim říkalo pocestné, tak hezky popovídali a podali si i ruce.

Ještě dlouho jsem se za těmi lidmi dívala

a když na lesní cestě se vzdálili téměř do miniatury,

zvedla jsem hlavu k nebi.

Poděkovala jsem za tu vzácnou chvíli.

Někdy ukážete druhým směr a sami jej dostanete.

Myslím, že komunikace byl, je a bude vždycky ten správný směr.

Ruku v ruce s ní pokora k životu, vděčnost třeba právě

za takovouhle bohulibou chvíli.

Nechtít hned všechno a za každou cenu.

Dlouho budu slyšet slova staré paní na lesní cestě:

"nezbláznil se svět, ale lidé, co předbíhají sami sebe.

Nikdy nic nedoženou, protože mají uvnitř prázdno.

A co je úsměvné, že tím spěchem chtějí to prázdno naplnit.

Jenže je to jako když lijete vodu do cedníku."

Těšila jsem se z obyčejné chvíle a věděla,

že právě toto setkání mě naplnilo přesně tak,

jak jsem po celovikendovém čtení potřebovala.

Mějte poklidné a naplněné dny

Věrka