 |
| zdroj net |
Tak bych nazvala včerejší den.
Vyrazili jsme na plánovanou
schůzku do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR do Prahy. Carolinka měla v ten samý
den soutěž smyčcových orchestrů ve Vrchlabí. Předali jsme dcerku v ZUŠ paní
učitelce, kam s orchestrem odcestovali a my pokračovali na zmíněnou
schůzku. Těsně před Prahou spojka v autě vypověděla svoji službu. Silou
vůle, štěstí a energie mezi nebem a zemí, jsme dojeli na parkoviště v IKEI.
Odtud jsme pokračovali do centra Prahy busem a metrem. Vynechám detaily, jak
jsem klepala kosu v jarních botech a šatech mezi padajícími vločkami a jak
jsme se s Petrem učili koupit lístky na hromadnou dopravu, kterou jsme
nejeli asi století.
Vynechám i detaily, jak jsme
hledali bez navigace v autě, místo určení, když mi dojdou v mobilu data.
Celá promodralá jsme první nástrahy „pevnosti Boyard“ zvládli. Přes detektory
kovů a snímací pásy ve sněmovně jsem se těšila už jenom na jednu věc, na teplo.
Do toho jsem si všimla, že desky s podklady
k jednání (které jsem připravovala do dvou do rána) zůstali na jiném místě
než v mé kabele. Věděla jsem, že musím mluvit spatra … Tedy, když přestanu
klepat kosu. Stalo se. To je tak, když
den blbec nebere konce.
Na cestě zpět, na jedné zastávce k nám přistoupil
na invalidním vozíčku zvláštní muž, s odbarvenou kšticí, který divně
hovořil, hlavou pokyvoval sem a tam, ukazoval home made cedulku s žádostí o
finanční pomoc. (bylo patrné, že je to podvod) Jak jsem už byla zimou zkřehlá, unavená, fyzicky i psychicky
vyčerpaná, sáhla jsem do kabely a ukázala mu náhradní stomický pytlík.
„Vidíš?
Jsem také invalida. Nechceš mi také přispět? Jsem po rakovině a já právě za
práva invalidů také bojuji…“ vysypala jsem ze sebe, ani nevím jak … Mladík přestal pokyvovat
hlavou ze strany na stranu, přestal i divně mluvit. Dokonce se i normálně
podíval a jen ze sebe vysypal slovo…“ omlouvám se…“ zařadil plnej kvalt a někam
zmizel.
Starší paní na zastávce, která mu dala poslední své drobné, ke mně přistoupila,
a zeptala se mě, co jsem mu to ukázala a řekla, že mladík byl hned pryč a najednou
tak v pořádku?
„Pravdu paní, pravdu.“ Ještě chvíli jsme si s paní v autobuse
povídali …popřáli si hezký den, jako slušní lidé a směřovali jsme k našemu
autu bez spojky.
Nevím, jaká síla to způsobila,
ale Peťan zařadil jedničku a my na ni odjeli na dálnici. Blikali jsme všemi
čtyřmi a zázrakem za hrozného rámusu tam spadla trojka. „Kochali“ jsme se
krajinou, každý nás předjížděl a my po několika hodinách sjeli z dálnice…Jenže
jsme nesměli zastavit, tedy žádné křižovatky, žádné semafory. Nové nastartování
by se už nemuselo konat. A tak jsme sjeli na jakousi vesnickou cestu, abychom
auto dopravili k opravě. Ufff… stalo se.
Pokračovali jsme dalším busem pro
naši Carolinku, která se již vracela z Vrchlabí s 1.místem ze
soutěže. Velká radost.
Domů jsme se všichni tři vraceli
v noci vlakem, který jsme tedy tak tak stihli. Už chybělo jen vypuštění
tygrů za cinkotu mincí, přesně jako v pořadu pevnosti Boyard. Tak náročný
to byl den …
