Střihli jsme si pevnost Boyard ...

zdroj net

Tak bych nazvala včerejší den.

Vyrazili jsme na plánovanou schůzku do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR do Prahy. Carolinka měla v ten samý den soutěž smyčcových orchestrů ve Vrchlabí. Předali jsme dcerku v ZUŠ paní učitelce, kam s orchestrem odcestovali a my pokračovali na zmíněnou schůzku. Těsně před Prahou spojka v autě vypověděla svoji službu. Silou vůle, štěstí a energie mezi nebem a zemí, jsme dojeli na parkoviště v IKEI. Odtud jsme pokračovali do centra Prahy busem a metrem. Vynechám detaily, jak jsem klepala kosu v jarních botech a šatech mezi padajícími vločkami a jak jsme se s Petrem učili koupit lístky na hromadnou dopravu, kterou jsme nejeli asi století.

Vynechám i detaily, jak jsme hledali bez navigace v autě, místo určení, když mi dojdou v mobilu data. Celá promodralá jsme první nástrahy „pevnosti Boyard“ zvládli. Přes detektory kovů a snímací pásy ve sněmovně jsem se těšila už jenom na jednu věc, na teplo.

  Do toho jsem si všimla, že desky s podklady k jednání (které jsem připravovala do dvou do rána) zůstali na jiném místě než v mé kabele. Věděla jsem, že musím mluvit spatra … Tedy, když přestanu klepat kosu. Stalo se.  To je tak, když den blbec nebere konce.

 Na cestě zpět, na jedné zastávce k nám přistoupil na invalidním vozíčku zvláštní muž, s odbarvenou kšticí, který divně hovořil, hlavou pokyvoval sem a tam, ukazoval home made cedulku s žádostí o finanční pomoc. (bylo patrné, že je to podvod) Jak jsem už byla zimou zkřehlá, unavená, fyzicky i psychicky vyčerpaná, sáhla jsem do kabely a ukázala mu náhradní stomický pytlík.

 „Vidíš? Jsem také invalida. Nechceš mi také přispět? Jsem po rakovině a já právě za práva invalidů také bojuji…“ vysypala jsem ze sebe, ani nevím jak … Mladík přestal pokyvovat hlavou ze strany na stranu, přestal i divně mluvit. Dokonce se i normálně podíval a jen ze sebe vysypal slovo…“ omlouvám se…“ zařadil plnej kvalt a někam zmizel. 

Starší paní na zastávce, která mu dala poslední své drobné, ke mně přistoupila, a zeptala se mě, co jsem mu to ukázala a řekla, že mladík byl hned pryč a najednou tak v pořádku?

„Pravdu paní, pravdu.“  Ještě chvíli jsme si s paní v autobuse povídali …popřáli si hezký den, jako slušní lidé a směřovali jsme k našemu autu bez spojky.

Nevím, jaká síla to způsobila, ale Peťan zařadil jedničku a my na ni odjeli na dálnici. Blikali jsme všemi čtyřmi a zázrakem za hrozného rámusu tam spadla trojka. „Kochali“ jsme se krajinou, každý nás předjížděl a my po několika hodinách sjeli z dálnice…Jenže jsme nesměli zastavit, tedy žádné křižovatky, žádné semafory. Nové nastartování by se už nemuselo konat. A tak jsme sjeli na jakousi vesnickou cestu, abychom auto dopravili k opravě. Ufff… stalo se. 

Pokračovali jsme dalším busem pro naši Carolinku, která se již vracela z Vrchlabí s 1.místem ze soutěže. Velká radost. 

Domů jsme se všichni tři vraceli v noci vlakem, který jsme tedy tak tak stihli. Už chybělo jen vypuštění tygrů za cinkotu mincí, přesně jako v pořadu pevnosti Boyard. Tak náročný to byl den …