ohříváček pro tělu i pro duši

 

Tyhle vychytávky mám moc ráda.

❤️

Nejen, že zútulni domov, 

ale také pomáhají teplo tvořit.

A to doslova.

❤️

Jsem specialista na popíjení horkých nápojů

 v chladné podobě. 

Buď něco píši nebo maluji nebo někam 

telefonuji

 a než se omrknu kafe nebo čaj je studený.

Tahle vychytávka to dokáže změnit.

❤️

A jeden by řekl, že taková blbost.

Zdání klame.

Je to náramný pomocník.

❤️

Na kávu, čaj i ten pečený je tu ohříváček.

A tady jeden “ohříváček” pro duši.

Pro potěchu duše.

❤️

Den D

18. únor je pro mě den D

V ten den jsem dostala druhou šanci na život. 

Čekala mě ještě dlouhá a náročná cesta od onkologické operace/amputace za zdravím,  ale člověk by šel třeba na kraj světa, aby žil.  Aby žil aspoň o den, dva, dvacet …. déle.

❤️

V čase návratu do života jsem psala dopisy. Prosila jsem myšlenkou i slovy na papír, ať nemoc zmizí… Učinila jsem slib a dala si nejedno předsevzetí. Můj “boj” s ni  byl spíše diplomatické vyjednávání:

“Víš nemoci, já tu na světě mám velké sluníčko, které každé ráno chodí ke mně do postele si ohřát nožičky. A to sluníčko mě miluje a já jeho. Vzájemně bychom bez sebe pohasly. Nemoci slib mi, že odejdeš a už se nikdy nevrátíš. Uděláme spolu dohodu na věky věků. 

Bude to velký závazek, ale mě stojí za to, abych ještě spousty let cítila po ránu studené nožičky, které jsou postupně větší a větší...”

Díky za tu šanci.

Slib plním.

Každý den je dar

 ❤️

Více 18. února 2024 v neděli v podvečer v 18.00 hodin v Českém rozhlase Hradec Králové v pořadu 

“Neobyčejné příběhy obyčejných lidí”.

ZDE

 

12 let

 

Na sv. Valentýna před 12 lety jsem vložila tuhle fotku na sociální sítě blogger a tak jsem začala psát blog. Dodnes nese název podle mé dcery Carolina Mia ❤️

Jak příznačné, že právě v tento den.

Vyznání nemusí být třpytivé srdce plné flitrů, večeře při svíčkách nebo pugét kytek s kterými milovaný neprojde dveřmi.

Vyznání může být obyčejné slovo, prožitá chvíle, nezapomenutelný pohled, pohlazení, které je k nezaplacení.

A nejen v dnešní den, ale každý den.❤️

Vyznání má plno podob, které je třpytivější, zářivější a mnohem důležitější...

Třeba taková obyčejná svačina pečlivě zabalená do ubrousku nebo vyprané prádlo, naštípané dříví u kamen, opravená klika... 

Tak o tomhle všem a mnohem víc jsem před 12 lety začala psát blog.

A tenhle láskyplný pohled dnes posílám vám všem ❤️ 

… stejně, jako tenkrát…

“Láskomilky z Nebe”

 A takhle si tu v Nebi po večerech patlám.

Tohle růžové kvítí věnuji, jako překvápko jedné paní, kterou vůbec neznám. 

Odborník by z mých postupů padl na znak, páč uchošťoury, 

drátěnka i vlastní otisky prstů.

Jo a ještě název. 

“Láskomilky z Nebe”

❤️

A takhle “Láskomilky z Nebe” vykvetly do druhého dne. 

Odpoledne předány. 

Radost jako trám.

Mise splněna.

🩷

Pokud byste chtěli také “Láskomilky z Nebe”, takové co nikdy neuvadnou, 

zvěčněné na platně, 

stačí si o ně napsat. 

ZDE

❤️

U Stromu naděje

Této cesty mi bylo zapotřebí. 

 

Cesty ke Stromu naděje, který jsme vsadili na podzim v roce 2021 v poutním místě Rokole u Bohdašína, 

v rámci motivačního projektu pro onkologické pacienty.

Naději v této živé podobě se daří dobře. 

Lidé sem jezdí šeptat do koruny stromu přání. 

Kolem stromu jsou svíčky, 

drobné předměty i vzkazy. 

❤️

Lidé sem jezdí i ze zahraničí. Soudě dle drobných mincí v okolí Stromu naděje, které zde lidé nechávají pro štěstí. Carolinka tu objevila i JEN (JPY) z dalekého Japonska. 

Kolik asi lidí se dotklo Stromu naděje…

Kolik přání je ukryto v koruně stromu… 

❤️

I já zde nechala to své…

A jsem nesmírně ráda, že myšlenka, kterou jsem s dobrými lidmi zrealizovala, prostě funguje. 

Půvabné poutní místo se zázračným pramenem, křížovou cestou, kaplí, kostelem a Loretou se nachází na kraji lesa nedaleko Nového Hrádku.

I za deště, když jsme tu byli, přijíždějí sem lidé s nádoby pro ozdravnou vodu. 

Pramen, který nikdy nevyschl, 

ani v době velkého sucha.

❤️

A já si vzpomněla, jak jsme tu jednou o pouti, seděli s mým mužem na lavičce, 

z kostela se nesly chvalozpěvy

 a můj muž mi říkal:

“Tohle je ten Bůh?”

A já si o jeho rameno opřela hlavu a prstem ukázala na špičku stromu, kde bylo tolik zelených šišek a řekla:

“Podívej támhle nahoru … tohle je ten Bůh.”

❤️

Mějte krásné dny a nikdy neztrácejme naději 

❤️

Starost o ovečku

 

Včera mi nebylo dobře. 

V noci to bylo trochu akční, 

když na mě přišly mdloby a tak jsem si přikázala, 

zůstat dnes v posteli.

Ráno přichází Carolinka od oveček domů, kterým nesla seno, se slovy: 

"Mami, ta naše jedna ovečka se mi nezdá. 

Vyfotila jsem jí, podívej..."

Okamžitě přeposílám fotku našemu veterináři. 

Také se mu to nelíbí a volá, že zrovna jede kolem 

a  tak se zastaví.

"Bude to tak za deset minut. 

Připravte horkou vodu, olej a mýdlo. 

Hlavně potřebuji někoho, 

kdo mi ovečku podrží."

Náš taťka doma není.

Okamžitě vstávám z postele.

 Není čas odpočívat.

Dávám konvici na plotnu. 

Přes hlavu přetáhnu svetr, sahám do lékárničky pro desinfekci,

 z kuchyňské skříňky beru olej.

Carolinka bere ohlávku a než se ohlédnu je venku. 

Během chvíle přibrzďuje u nás pan doktor. 

Přijíždí ve stejnou chvíli i můj muž.

"Hlavně klid", volá mírným hlasem na nás Carolinka z ovčína. 

Zdá se mi, že cítím jehňátko pohmatem na břichu ovečky.

Pan doktor si naolejuje nataženou rukavici, vyšetří ovečku.

Vše je v pořádku. 

Jehňátko má ještě čas.

Vychází ven z ovčína se slovy:

"Nebojte, bude to dobrý, 

ale ta vaše holčina je neskutečná. 

To by byla Paní doktorka!"

My to vnímáme už dávno... 

Zvířata ji milují a ona je 

❤️

lepím zase obrázky

 

Když jsem byla malá a chytla mě tvořivá 

nálada, vystřihovala jsem si různé obrázky 

a ty vylepovala po zdech pokojíčku.

Časem jsem si pořizovala různé plakáty, 

které jsem různě kreativně upevňovala 

na zeď, pač napínáčky mi byly zapovězeny..

Jak jsem rostla, zdi v pokojíčku připomínaly 

útok vojáků samopalem. 

Táta pak ty díry sádroval 

a vždycky u toho říkal :

" ty si jednou snad vezmeš lepiče plakátů... 

Ten z tebe bude mít radost."

A mě tahle tvořivost drží i na stará kolena.

Nejen, že obrazy ráda tvořím, 

maluji a pak  daruji... ALE! 

Na stará kolena bydlíme v podkroví 

a pověsit obraz na šikmou stěnu moc nejde.

Ty obrázky mi doma prostě chyběly. 

AŽ... 

… do chvíle, kdy jsem vyšpekulovala, 

jak na to.

To kouzlo se jmenuje Pattex fix 80.

Páska, co udrží vše do 80 kg, 

tedy i obrazy na šikmé stěně.

Kdybyste jen viděli moji radost!

A každá radost se sdílením násobí.

Tak ji posílám dál...

PS: lepiče plakátů jsem si nakonec nevzala 

a radost mám já… 

❤️