17.listopad 1989

V těchto dnech si připomínáme a rekapitulujeme uplynulých 30 let.

30 let. Tak to už je pořádný kus života. Čas, kdy vyrosteme z batolete do věku, kdy v rukou držíme již své dítě …

30 let. Dost velký důvod k oslavě.   

Vybavuji si své třicátiny úplně živě. I mnoho dalších oslav předchozích. Svíčky na dortu, mohutné fouknutí, až se oči silou zavřely. Jistě za nimi bylo obrovské přání. Život frčel, jako když palcem prolistujete tlustou brožuru. Mohla bych tu psát o mnoha eskapádách mého života, o pádech i vzrůstech… Za 30 let člověk něco prožil, někoho potkal, něco zakusil i opustil. Něco získal i ztratil. Stál na pokraji propasti jménem smrt. Díval se dolů a modlil se, aby žil.

 Další léta šla a já s nimi dál. Usilovala jsem vždy o pravdu a spravedlnost. Nikdy jsem se nebála a ani nestyděla ji vyslovit nahlas.

Živě si vybavuji 17. listopad 1989.

Ve třídě, o velké přestávce, probíhala tradičně házená s houbou na tabuli.

Tenkrát jsme s ní trefili obraz nad tabulí. Husák spadl a sklo se roztřískalo na maděru. Do třídy vstoupil třídní, se slovy, kdo tu dělá bordél?

(dělali jsme vlastně pořádek)

Přiznali jsme se. Řekli jsme pravdu. A protože byl pátek, dostali jsme za úkol, přihlásit  se v pondělí s osobní prosbou o třídní důtku.

K té však už nikdy nedošlo …

To je má osobní vzpomínka, která se týká výročí s číslem 30.

Do dalších 30 let a dalších 30 a dalších 30 přeji nejen této zemi, ale všem lidem v ní, aby se nebáli říkat pravdu. I za cenu „třídních důtek.“

Abychom o pravdu uměli a  chtěli vždy usilovat.  Nezapomněli bojovat za ní, žít v ní a předně vážit si jí. Protože pak si budeme vážit sebe navzájem i života.

Života, který je naplněn dny, a já všem přeji, aby „každý den byl dar…“

PS: A na to páčo nehleďte. J Někdy mám výčitku, zda-li  ozónovou díru nemám na svědomí já. Byly to tuny Libaru na vlasy.