Sýkorka ...

Kuchyní se linuly tóny z rádia, na plotně klokotala omáčka 

a mé myšlenky se proplétaly mezi tóny a vůněmi.

Jejich tok přerušilo štěbetání sýkorky za oknem.

♥

„Co jsi mi ty krásko přiletěla sdělit?“

Sýkorka se na mě dívala … byla na dosahu mé ruky. 

Nebála se. Proč taky?

♥

„Do koruny stromů ke mě přilétla zpráva, že jsi malovala obraz naděje…

Ty se bojíš… máš strach a necítíš, že věci jdou tím správným směrem.

Přiletěla jsem Ti něco málo říci.

Ani já nevím, co bude zítra. Nemám své spížky plné krmě. Nevím, jestli bude zítra pršet, padat sníh či pálit slunce. Každý den přijímám s vděkem a pokorou.

Nevím, zda mé hnízdo nesfoukne vítr nebo mě za chvíli neuloví kočka.

Nedělám si žádné starosti a to nemluvím teď o té vaší lidské zodpovědnosti.

Ta je důležitá a potřebná. Ale nemůže Ti sebrat nádherné okamžiky přirozenosti a štěstí. Chvíle TEĎ.

Žiji a raduji se z každého dne. I když někdy stojí za starou Belu.

Dnešek má dnešní starosti a zítřek ty zítřejší.

Tvůj obraz Naděje tolik znamená…“

♥

„Ptáčku maličký, jak jen Ti závidím Tvoji volnost a lehkost bytí...“ pomyslela jsem si.

Sýkorka poskočila a zavrtěla hlavičkou ze strany na stranu.

♥

„Ty jsi mě vůbec neposlouchala. Ty jsi mě nerozuměla? 

I ty máš lehkost bytí. Já mohu odlétnout a zamávat křídly. 

A ty se na mě budeš toužebně dívat a přát si být maličkým ptáčkem, co umí letět hodně, hodně daleko a vysoko.

A večer, až ty budeš usínat ve své voňavé posteli, se svými mužem, v teple a klidu. Po příjemné sprše, budu já v dutině stromu přát si Tvoji lehkost bytí…

Tvůj klid, teplo a vůni peřin…“

Nejsou věci černobílé…

Sýkorka zmizela v dáli a já věděla, proč přilétla…

Věrka

♥