Králi Jelimáne, čepici nemačkám ...

Tak jsem dnes měla výlet za devatero hor a devatero řek, do kouzelného království s cedulkou na dveřích LPK (lékařská posudková kontrola). Říká se „jiný kraj, jiný mrav…“ To však neplatí pro sociální aparát lékařské posudkové kontroly. Tentokrát mě pro podjatost, jinými slovy, že jsem nezmačkala čepici a ozvala se…ba co víc, dokonce veřejně v médiích … tak mě hnali, až do jiného města a jiného kraje. Nu, do království krále Jelimána … Tak jsem si připadala před „soudním lékařským tribunálem“, kde jsem proti dvěma lékařům a jedné zapisovatelce hájila sama sebe. Je marné v království krále Jelimána hovořit o rozumu, o pocitech, o smrtelné nemoci a jeho fatálních dopadech. O rodině, o malé dcerce, která potřebuje mít mámu v pořádku …  nebo o knihách s duší, které pomáhají nejednomu člověku či pacientu. O tom, jak supluji roli sociálního aparátu a nalévám pacientům do žil naději…  

  Tady totiž našeptává „nesmrtelná teta závist“. Jak to říkávala moje stará moudrá babička? 

„Holka úspěch se tady neodpouští ...“

  „Králi Jelimáne a znáš mé motto? Každý den je dar… Vím, nezajímá Tě to. Jako Tě nezajímá vše, co by Tě zajímat mělo. Máš dobře nabroušenou tužku, která škrtá a míchá kartami osudu… Vzal jsi mi kartu ZTP,( po sedmi měsících odvolání jsi zavrhl možnost mi ji vrátit)  která mi měla pomoci a ulehčit život, po rakovině a amputaci rekta. Když selže stomický pytlík… Vzal jsi mi toho více... Vzal jsi mi také moře energie a sil … Víš králi Jelimáne, slovo sociální má svůj význam. Pomáhat lidem. Být nápomocen… Dnes jsi mi zase dokázal, že nejsi tu pro lidi… Další stupeň invalidity jsi mi svoji nekonečnou mocí odebral. Kladla jsem otázky…. Proč? Dokonce jsi mi řekl, že mi nemusíš vůbec odpovídat… Nemusím ani souhlasit ani nic podepisovat. Jsi samovládce…¨

  Také jsem před Tebou plakala… ale abys pochopil jedinou moji slzu, musel by sis obout mé boty a chvíli v nich kráčet…

Možná je někde království, kde rozum vládne nad závistí. Kde empatie skutečně je. Kde je i vlídné slovo a pochopení… Ty si tu hraješ na Boha a v rukou mi před nosem máváš tabulkami zákonů, které vůbec nejsou pro lidi a vůbec ne pro ty, co potřebují pomoci.

   Přesto jsem Ti celá uplakaná podala ruku a řekla, co si myslím, protože já, králi Jelimáne, čepici nemačkám… Popřála Ti dokonce hezký den….

   Víš, králi Jelimáne, zapomněla jsem Ti říci, ještě něco… píši další knihu… o pravdě. Víš, co to je pravda?

  Nazuj si mé boty a pojď …  ukážu Ti ji …“